Zlato v bahně: Nevolníci našli obří poklad. Kníže jim nakonec sebral úplně všechno

Život nevolníka nikdy nebyl lehký, ale v 70. letech 18. století byl obzvlášť drsný. Habsburskou monarchii postihl těžký hladomor způsobený několika lety deštivého počasí a následky sedmileté války. V červnu 1771 však bylo v Podmoklech přesto veselo. Pálenka v hospodě tekla proudem; poprvé a naposled se tu za alkohol platilo zlatem. Se zlatými mincemi si hrály i otrhané děti na návsi. Hostinská otevřela sklep se zásobami, takže vesničané měli stravování all inclusive. Nuzné léto hladových nevolníků se na pár dní proměnilo v jeden velký hodokvas.

Ale pořád to byli jen nevolníci a jejich pán Karel Egon z Fürstenbergu (1729–1787) se o náhlé proměně chudé vsi v Eldorádo nemohl nedozvědět. Sice to byl šlechtic vzdělaný a velmi osvícený (v té době mimochodem zastával funkci nejvyššího purkrabího Českého království), ale když se zalesklo zlato, šla osvícenost stranou. Pan kníže vyslal do Podmokel své úředníky, a i když měl pověst zastánce chudých, tentokrát přinejmenším dovolil jednání, které mu ke cti moc neslouží.

Zlaťáky v bažině

V dobrodružných románech úkryty pokladů obvykle vyznačují tajné mapy na kusu pergamenu nebo záhadné šifry, jejichž získávání lemuje dlouhá řada mrtvol – ale tady je to jinak. Když se z Podmokel vydáte na sever, narazíte na něco, o čem se hrdinům Stevensonova Ostrova pokladů ani nesnilo: dřevěnou šipku s velkým nápisem „K pokladu“. Kdybyste přesto bloudili, na místě nálezu vás zastaví informační tabule a malý pamětní kámen obehnaný dřevěným zábradlím. Okolí vůbec nenaznačuje, že tu kdysi země ukrývala okolo půl metráku zlatých mincí. V malém svahu lemujícím bažinu, jíž protéká Podmokelský potok, byste poklad docela určitě nehledali.