Měly být regermanizovány, provdány za etnické Němce a využity k zvýšení německé porodnosti. Krátce po začátku druhé světové války byl založen dnes málo známý program regermanizace „rasově cenných“ Polek s árijskými rysy. Přes veškeré úspěchy dobové propagandy a míru úspěšnosti zlomení dívek přivezených do Německa z polských území, nebyl zvrhlý produkt nacistické ideologie nikdy úspěšný. Nechuť Němců přijmout mezi sebe cizinky vyústil ještě před koncem války v ukončení programu, jehož se účastnilo na 7000 Polek.
S programem regermanizace přišel v roce 1940 vůdce SS Heinrich Himmler. Prvním krokem k poněmčení žen z Východu mělo být jejich umístění do německých rodin, kde měly zastávat místo služebných. Měly se tím zároveň vyřešit některé dlouhodobé ekonomické a sociální problémy Německa, které působila nechuť německých dívek tuto práci vykonávat.
Zatímco váleční zajatci a vězni koncentračních a pracovních táborů byli využíváni k tvrdé fyzické práci nutné pro udržení válečné ekonomiky v chodu, Německo potřebovalo najít pracovní sílu také do německých rodin. Nacistické špičky se domnívaly, že Němky potřebovaly v domácnostech pomocnou sílu, aby měly čas na plození a výchovu dětí.
Za účelem poněmčení budoucích matek rasově čistých dětí tak začaly být do německých rodin přidělovány Polky s germánskými rysy. Nacisty nezajímal jazyk, kterým mluvily, jejich politické názory ani náboženské vyznání. Hledali vysoké, statné ženy atletických postav s modrýma očima a blonďatými vlasy.
Účastnice regermanizačního programu byly přísně sledovány stranickými funkcionáři, gestapem i SS. Stát je tvrdě kontroloval především v sexuální a reprodukční oblasti. Provdat se mohly pouze za etnické Němce, a to ne dřív než po třech až pěti letech „zkušební doby“, během které se měly stát oddanými občankami Třetí říše. Plynulá němčina a přijetí nacionálně socialistického světonázoru byly považovány za samozřejmost.
Dívky musely na místní oddělení úřadů, které měly program na starost, posílat pravidelná hlášení o svých životech v rodinách. Většina zachovaných dopisů se vyznačuje očekávaných pronacistickým entuziasmem. Polky psaly o své touze zařadit se do německé společnosti a svá psaní končívaly obligátním Heil Hitler. Irena Jasinská například psala: „Teď už chápu, že v mých žilách koluje německá krev. Miluji Německo a jestli bude potřeba, budu se za něj bít“.
Dopisy však poskytují také svědectví o despektu, s jakým k nim domácí přistupovali. Dívky si stěžovaly na nedostatek jídla a oblečení. Mnohé nesměly chodit ven, nezřídka byly vystavovány i fyzickému násilí. Některé Polky tak upadaly do těžkých depresí a vyhrožovaly sebevraždou. Ať už hrané či předstírané počáteční nadšení novým údělem brzy vystřídalo artikulované upřednostňování práce v továrnách a života v lágrech před dalším soužením v německých rodinách.
Celý projekt skončil debaklem ještě před koncem války. Žádná z polských dívek do roku 1943 německé občanství nezískala. Dlouhodobě působící rasistická ideologie logicky ústila v pociťování silné nenávisti k ostatním národům, etnické Němky tak nikdy neměly v úmyslu mezi sebe Slovanky jako ženy „druhé kategorie“ pustit.
