V pravé poledne 18. listopadu roku 1883 byl poprvé zaveden systém časových pásem synchronizovaných podle standardního času v Greenwichi. Systém navrhl kanadský drážní inženýr Sandford Fleming, kterého trápily zmatky v jízdních řádech nově zavedené pacifické železnice.
Až do konce 19. století mělo každé město svůj vlastní čas. Podle okamžiku, kdy stálo slunce v nadhlavníku, se na městských hodinách nastavilo poledne a život v obci se řídil podle nich. Ve větších městech bývalo zvykem mít oficiálního hodináře. Ten udržoval a seřizoval hlavní hodiny (na věži či u sebe ve výloze), docházel upravovat čas do domácností a informoval o správném čase příchozí cestovatele. V dobách, kdy lidé málokdy cestovali daleko od domova, nám sluneční čas postačoval. Vše se ale změnilo s příchodem železnice a pravidelných spojení mezi vzdálenými městy. Když v roce 1869 poprvé na svou tři tisíce kilometrů dlouho trasu napříč USA slavnostně vyrazila transkontinentální železnice, způsobovaly neseřízené hodiny v jednotlivých zastávkách obrovské zmatky a nebylo v podstatě možné sestavit jednotný jízdní řád.
Kanadský Cimrman
Šampionem zavádění standardního času synchronizovaného podle časových pásem se stal Kanaďan skotského původu Sandford Fleming. Do Kanady emigroval v roce 1845 jako sedmnáctiletý zeměměřič. V nové vlasti se z něj stal všeuměl ne nepodobný Járovi Cimrmanovi. V roce 1849 založil v Torontu Královský kanadský institut – organizaci sdružující zeměměřiče, inženýry a architekty, ze které se postupně stala kanadská akademie věd. V roce 1850 se vydal zcela mimo svůj obor a zkonstruoval první kolečkovou brusli.
O rok později navrhl a vydal první kanadskou poštovní známku. V rozporu s přáním britských úřadů na ni neumístil portrét královny, ale obrázek bobra, který se stal kanadským národním zvířetem. Pak se pustil do vyměřování železniční tratě napříč Kanadou, působil jako hlavní inženýr na její stavbě a později se stal ředitelem celé železniční společnosti. Jeho analytickému mozku se příčila myšlenka, že by jeho výtvor měl fungovat bez důkladného jízdního řádu, a rozhodl se do systému měření času vnést jednou pro vždy pořádek.
Pořádek v čase
Systém časových pásem představil Sandford Fleming v roce 1878 v pojednání Terrestrial Time (Pozemský čas). Svět je v něm rozdělen na 24 úseků odstupňovaných po 15 polednících. V každém úseku platí jednotný čas, po překročení hranice se hodiny posunují o celou hodinu. Jako nultý stupeň stanovil poledník probíhající hvězdárnou v anglickém Greenwichi, který v té době už dvě století využívali pro měření zeměpisné délky britští námořníci.
Fleming kupodivu nebyl první, kdo tento systém navrhl. Celých dvacet let před ním popsal naprosto stejný princip měření času italský matematik Quirico Filopanti v knize „Miranda!“ Ta se ale nikdy nedostala do povědomí světové veřejnosti a byla objevena až po mnoha desetiletích. Zapadnout mohla i snaha Fleminga, protože americké a kanadské metropole byly hrdé na svou nezávislost a nebyly příliš nakloněné myšlence podřizovat se jednotnému standardu.
Fleming naštěstí našel vlivné podporovatele. Patřil mezi ně hlavně William F. Allen – vydavatel prvního celoamerického jízdního řádu „Official Guide to Railways“, šéf vážené Meteorologické společnosti USA Cleveland Abbe a sám prezident USA Chester A. Arthur. Díky jejich záštitě se drážní společnosti uvolily Flemingův systém přijmout. Území USA a Kanady bylo rozděleno do čtyř časových pásem a oficiální čas byl vysílán do všech stanic telegrafem. V poledne 18. listopadu roku 1883 poprvé vyjely vlaky podle jednotného jízdního řádu.
Časové odchylky
Jakmile byla Flemingova myšlenka zavedena do praxe, nemohla se neuchytit. Byla jednoduchá, aplikovatelná pro celý svět, a měla navíc mocného podporovatele ve vládě Velké Británie, které propůjčovala roli středobodu celé planety. Už následující rok se ve Washingtonu odehrála mezinárodní konference, která oficiálně ustanovila greenwichský poledník jako základní bod světové časomíry, a standard začínaly přejímat další země. Zavádění ale naráželo na různé lokální zvláštnosti. V samotných Spojených státech se původní 4 pásma rozrostla na pásem 9, protože bylo nutné zahrnout odchylky na Aljašce, Havaji, Portoriku a tichomořských ostrovech.
Rekordním počtem časových pásem se chlubí Francie. Je jich zde zavedeno celých 12, i když jde tak trochu o švindl, protože do nich musíme počítat i francouzské zámořské kolonie. Mezi zeměmi s jednotným územím je rekordmanem Rusko s 11 časovými pásmy. Čína mívala do roku 1949 pásem 5. V rámci nastolení politiky jednotné Číny je ale komunisté zrušili a zavedli jednotný čínský standardní čas synchronizovaný s Pekingem. Na západě země kvůli tomu vychází slunce až kolem desáté dopoledne.
Jednotné časové pásmo používají i v Indii, a aby to bylo ještě o něco složitější, je oproti Greenwichi posunuté o 5 hodin a 30 minut. Půlhodinové posuny používají i další země — Newfoundland, Írán, Afghánistán, Venezuela, Myanmar, Markézy a části Austrálie. Chathamské ostrovy a Nepál používají dokonce posun o čtvrthodinu. Nepál je mimochodem poslední zemí, která standard pana Sandforda přijala. Oficiálně se na 5 hodinách a 45 minutách od Greenwiche usadila až v roce 1986.
