Během druhé říjnové neděle se v Česku může stát takřka cokoliv, ale hlavní událostí tohoto dne je již drahnou dobu bezesporu Velká pardubická. Nejstarší a jeden z nejtěžších dostihů kontinentální Evropy (o délce 6900 metrů a s 31 překážkami) letos nabídne již svůj 133. ročník. Akce není jen soubojem koňské síly a žokejského umění, ale i prestižním sportovním kláním a významnou společenskou událostí. Dějiny tohoto dostihu jsou velmi bohaté na silné příběhy a mnoho zajímavostí. Pojďme si připomenout některé z nich.
Inspirací pro pardubický závod byl legendární dostih Velká liverpoolská v Aintree, který se na britských ostrovech jezdil už od roku 1836. Jeden z ročníků Grand National Steeplechase v roce 1856 navštívila i nemalá skupina aristokratů ze středoevropských monarchií (Oktavián Kinský, Egon Thurn-Taxis, kníže Ferdinand Kinský, princ Emil Fürstenberg, kníže František Josef Auersperg či uherský hrabě István Károlyi) a dostihový zážitek na ně velmi zapůsobil. Během své „exkurze“ se aristokraté zajímali o organizaci takového podniku a pochopitelně i o jeho finanční náročnost. V následujících letech pak někteří z nich snažili v Aintree prorazit se svými koňmi, ale bez většího úspěchu. Začali proto stále více uvažovat o tom, zda by se podobně velký závod jako Grand National Steeplechase mohl konat i u nás (ostatně v Pardubicích byla k dispozici dostihová dráha již od roku 1856). Pustili se proto do příprav, které však přerušila prusko-rakouská válka.
Poničená země se z nejhorších následků války za pár let vzpamatovala a Oktavián Kinský se mohl vrátit ke své snaze „přenést Aintree do Čech“. Zpráva o tom, že ve šlechtických kruzích probíhá sbírka, která má za úkol shromáždit částku 10 tisíc zlatých jako dotaci pro velkou tuzemskou steeplechase, vzbudila v roce 1874 patřičný rozruch. Uspořádáním sbírky byli Spolkem pro chov koní a koňské dostihy v Čechách pověřeni princ Emil Fürstenberg a hrabě Maximilian Ugarte. Měli rovněž za úkol zvolit místo konání dostihu a vytyčit jeho trať. Této úlohy se ale nakonec zhostil Oktavián Kinský.
Odvážný jezdec, kterým Kinský byl, jenž byl znám i svým pohrdáním nebezpečím, nevynechal žádnou větší přírodní překážku, která se v prostoru na západ a na jih od dnešního závodiště nacházela. Součástí kursu první Velké pardubické byly i tři zdi: kamenná, cihlová a drnová, a také dvě překážky postavené z prken. Překážky nebyly až tak obtížné svými rozměry jako rozmístěním v nijak neupravené krajině, a tudíž se našli kritici, kteří tvrdili, že tak těžkou trať žádný kůň nepřekoná.
Velká pardubická steeplechase se poprvé běžela 5. listopadu 1874. Na jejím startu bylo celkem čtrnáct koní, ale závod jich dokončilo jen šest. Do banku se nakonec podařilo shromáždit 8000 zlatých a vítězný věnec pak bral hnědák Fantome a v jeho sedle žokej George Sayers. Černou kaňkou dostihu se stal kůň Strizzel, který si na bulfinši, překážce k proskočení, zlomil vaz a musel být utracen.
Strizzel se tak stal historicky první obětí tohoto dostihu. Naopak dosud poslední kůň, který musel být kvůli zranění z Velké pardubické utracen, byl Sottovento v roce 2020. Jemu se stal osudným legendární Velký Taxisův příkop. Ostatně tato překážka je ze všech nástrah závodu nejobávanější a v minulých letech si vyžádala mnoho životů koní. V prvních ročnících se Velkému Taxisu říkalo „Hlavní příkop,“ později pak„Oplocený příkop“, „Velký příkop“ či „Tribunní skok“. Po prvním ročníku se rozpoutala diskuse o jeho zrušení, které požadovali zvláště mladší jezdci v čele s Emilem Fürstenbergem. Jejich oponenti ovšem prosadili zachování příkopu. Princ Egon Thurn-Taxis však všechny usadil: „Pánové, já tento skok už nikdy překonávat nebudu, a jak se tak dívám kolem sebe, tak vy také ne. Nevidím tedy důvod, proč bychom jej měli rušit a někomu něco ulehčovat.“ V roce 1892 – tedy když se jel 18. ročník závodu - byla překážka poprvé oficiálně označena jeho jménem. Dlužno dodat, že za utracením zraněných koní v historii závodu nestál jen Velký Taxisův příkop, ale z výsledkových listin následujících let je patrné, že svou oběť si vybíraly i jiné překážky jako například malý vodní příkop, hadí příkop či Popkovický skok a další.
Velká pardubická se vždy jezdí každou druhou říjnovou sobotu. V minulosti však některé ročníky závodu neproběhly. Dostih se nekonal v letech 1. a 2. světové války a také v roce 1968, předtím ještě v roce 1876 kvůli velkým mrazům a v roce 1908 kvůli nezpůsobilosti terénu. V roce 1909 se do cíle nedostal žádný ze tří startujících koňů. V roce 1920 byl pak dostih ukončen bez vítěze. Jediný Jonathan, který doběhl do cíle, byl diskvalifikován kvůli překročení daného časového limitu
Z dosavadních 132 ročníků je nejúspěšnějším žokejem Josef Váňa, který Velkou pardubickou vyhrál celkem osmkrát a to v sedle třech různých koní. Polovinu svých vítězství dosáhl Váňa v sedle valacha jménem Železník, který se stal historicky nejúspěšnějším koněm dostihu (zvítězil v roce 1987, 1988, 1989, 1991). Spojení Josef Váňa a Železník je proto dodnes nepřekonaným pojmem. Mezi vítězi je dosud jen jedna jediná žena, kterou je Marie Immaculata „Lata“ Brandisová, jen v sedle klisny Normy zvítězila v roce 1937. Pak se kvůli politickým důvodům a 2. světové válce závod až do roku 1946 nekonal.
Ve Velké pardubické mohou startovat pouze šestiletí a starší koně, kteří se musí kvalifikovat v jednom ze čtyř kvalifikačních dostihů nebo v dostizích v rámci Crystal cupu. Na start letošního ročníku se postaví celkem 18 koní. Dojedou do cíle všichni a kdo si nakonec navlékne na krk vítězný věnec? Velké galapředstavení začne dnes odpoledne okolo 16 hodiny…
