Představa japonské gejši je poměrně jasná i lidem, kteří zemi zapadajícího slunce nikdy nenavštívili. Tajemně krásná, se složitým účesem a dokonalým oděvem je i dnes synonymem ideální ženy. Už jen málokdo by si je pletl s prostitutkami, jak je známe na Západě. Jejich úděl je v něčem mnohem horší, ačkoliv své tělo většinou prodávat nemusí, byla jim zcela zakázána láska. Jejich život byl plné tvrdé disciplíny a odříkání.
Gejšou se dívka musí stát během mnoha let učení. Dívky staré i teprve 6 let se dávaly do učení v květinové čtvrti. V domě gejš zastávaly nejprve pomocné a úklidové práce. Postupně se učily tanci, hře na hudební nastroje, umění make-upu, česání složitých účesů, oblékání kimona ale i etiketě a konverzaci. Prostě všemu, co gejši potřebují pro zabavení klienta.
Gejša musela být schopná předvést se po boku klienta i ve společnosti na úrovni. Tomu ale odpovídala i cena, jakou zájemce musel zaplatit. Gejši, které měly štěstí, získaly tzv. danna - patrona, který platil jejich vzdělání a oblečení. Kimona společnic byla totiž šitá na míru z pravého hedvábí. Výroba mohla trvat i tři roky a gejša ho oblékla třeba i pouze jedinkrát.
Jenže k podobnému osudu vedla trnitá cesta - gejši musely spát na dřevěných špalíčcích, aby si neponičily účes, roky se učí sedět v nepohodlné pozici. A předně - nesmí se zamilovat. Toto pravidlo mohly porušit až při odchodu do důchodu - často se pak vdaly za svého danna. Láska ale není sex - styk byl povolen, ale rozhodně ne vyžadován. U pravé gejši bylo vždy jen na ženě, zda bude s klientem i spát, za to ostatně nedostávala zaplaceno.
