Hlavním tématem dnešních médií je umělá inteligence a obavy, že přinese lidstvu zkázu. Chytré stroje ale budily hrůzu už v 18. století, kdy nejlepší šachisty Evropy začal porážet mechanický stroj přezdívaný Turek.
V roce 1769 se ve vídeňském Schönbrunnu konalo kouzelnické představení slavného francouzského iluzionisty Françoise Pelletiera. Sešly se na něm nejvyšší kruhy rakousko-uherské smetánky v čele s arcivévodkyní Marií Terezií, která si přizvala svého úředníka a „dvorního vynálezce“ Wolfganga von Kempelena. Von Kempelen byl rodák z dnešní Bratislavy, vystudoval filozofii a právo a kromě práce ve vysokých úřadech se věnoval inženýrství a vynálezectví. Mezi jeho díla patří například schönbrunnská fontána, vodovod na Bratislavský hrad nebo kyvadlový most přes Dunaj. Pro jeho pronikavý intelekt nebyly iluzionistické triky žádnou záhadou. Své zklamání nad úrovní představení pravděpodobně dával hlasitě najevo, protože ho panovnice vyzvala, aby jí sestrojil něco lepšího. Po stanovené lhůtě šesti měsíců se Von Kempelen vytasil s něčím nevídaným.
Na konci 18. století byly ve velké módě takzvané „automatony“. Figuríny, které pomocí důmyslných mechanických převodů prováděly i značně komplikované úkony. Nejznámější byli orientální věštci, kteří po vhození mince vykládali na poutích užaslým vesničanům budoucnost. Existovaly ale i umělé lidské postavy, které hrály na hudební nástroje a psaly texty, nebo ptáci, kteří zpívali, plácali křídly a snášeli vejce. Sám von Kempelen se dlouho snažil sestrojit stroj, který by napodoboval lidskou řeč. Užaslé císařovně v roce 1770 nepředstavil mluvostroj, ale dřevěnou figurínu, která hrála šachy. A to tak, že dobře.
Turek šachista
Turek, jak se von Kempelenovu stroji začalo přezdívat, vypadal jako dřevěný chlapík sedící za dřevěnou skříní s šachovnicí na horní desce. Vynálezce nejdříve otevřel skříň, aby hosté viděli, že se vevnitř skrývá jen složitý systém táhel, závaží a převodů. Pak dvířka zavřel a vyzval publikum, aby se přihlásil nejzdatnější přítomný šachista a sehrál s Turkem partii. Když byla výzva přijata, začal k úžasu všech přítomných dřevěný panák hýbat figurkami, odpovídat na protivníkovy tahy a za krátkou dobu mu dal mat.
Pověst o inteligentním stroji se rychle rozkřikla a u veřejnosti budila stejnou měrou úžas i hrůzu. Von Kempelen samozřejmě neváhal popularity využít a vyrazil s Turkem na turné po Evropě. Automat sehrál řadu partií s tehdejšími celebritami a významnými hráči, mezi jinými dokázal porazit ruského cara Pavla I. nebo amerického politika, vědce a nadšeného šachistu Benjamina Franklina. Zatopit dokázal dokonce i tehdejšímu velmistrovi François-André Philidorovi, který ho sice porazil, ale složil kompliment jeho hráčské úrovni. Turkova sláva neutuchala ani po skončení turné, kdy ale vynálezce držel mechanického šachistu stranou a věnoval se jiným aktivitám. Zájem ožil až po jeho smrti v roce 1804, kdy figurínu koupil německý hudebník Johan Nepomuk Mälzel.
Mälzel se sice věnoval hře na klavír a komponování, ale proslavil se spíše jako vynálezce a konstruktér hracích strojů. Jeho mistrovským dílem byl panharmonikon – orchestrion, který obsahoval 259 nástrojů, včetně 38 klarinetů, 37 fléten a 36 hobojů. Ludwig Van Beethoven z něj byl tak nadšen, že pro něj složil symfonii, za což se mu vynálezce odvděčil sérií naslouchadel, které měly vrátit hluchému skladateli sluch. V tomto projektu sice Mälzelova snaha nedošla naplnění, investice do Turka se mu ale vrátila mnohonásobně. Cestoval s ním po Evropě i USA, a aby držel krok s vývojem techniky, vylepšil ho o hlasový modul, který protivníkům oznamoval šach a mat. To druhé slovíčko slýchávali hráči velmi často, protože úroveň hry mechanického šachisty se stále zlepšovala a v roce 1809 porazil ve Vídni samotného Napoleona Bonaparte.
Stroj nebo démon?
Jak se sláva šachového stroje šířila, rostl i počet skeptiků, kteří pochybovali, že automat sám hře rozumí a dokáže ji hrát. Ti materiálně založení tvrdili, že Turkovy paže ovládá na dálku operátor pomocí magnetů nebo že se uvnitř přístroje skrývá cvičená opice. Duchovně orientovaní pochybovači namítali, že obojí by bylo minimálně stejně divné jako myslící stroj, a prohlašovali, že figurína je jednoduše posedlá ďáblem. Pravda vyšla najevo až poté, co se na světě objevili další dřevění šachisté – mechanický Ajeeb a elektromechanický Mephisto. Jejich konstruktéři se už příliš netajili tím, že za jejich hráče tahá figurkami lidský operátor. Hráči se skrývali i uvnitř Turka. Sám Mälzel se přiznal, že za něj hráli tehdejší mistři Johann Baptist Allgaier, Henri Boncourt, Aaron Alexandre, William Lewis, Jacques Mouret a William Schlumberger. Dodnes však zůstává záhadou, koho v útrobách přístroje schovával von Kempelen.
Praotec AI
Turek šachista zakončil svou kariéru v penzi ve vitríně Čínského muzea ve Philadelphii, kde ho bohužel v roce 1854 zničil požár. Jeho odkaz ale žije dodnes. V roce 1819 totiž jednu z partií zhlédl anglický matematik a vynálezce Charles Babbage. Byl si sice jistý, že jde o chytře vymyšlený trik, ale myšlenka inteligentního stroje ho zaujala natolik, že jí věnoval zbytek své kariéry. Jeho automatický kalkulátor je považován za první programovatelný stroj se strukturou odpovídající dnešním počítačům. V nich už se sice lidský operátor neukrývá, jejich inteligence nás ale děsí zrovna tak jako dvořany za Rakousko-Uherska.
