Wounded Knee je osada Jižní Dakotě, kde se v prosinci 1890 odehrála závěrečná kapitola vleklého konfliktu mezi armádou USA a indiánskými kmeny z oblasti Velkých planin. Jednotky Sedmé kavalérie vedené plukovníkem Jamesem W. Forsythem tu rozstřílely skoro tři stovky odzbrojených a obklíčených Lakotů včetně žen, dětí a starců. Z památného místa se postupem doby stalo bezvýznamné městečko. Válečná sekera zde ale nebyla zakopána příliš hluboko. Před pouhým půl stoletím zde tekla indiánská krev znovu.
Z hrdé civilizace, která staletí vládla Velkým planinám, zbyly ve 20. století jen trosky. Postupující kolonizace Severní Ameriky indiány buď nemilosrdně vyhladila, nebo vytlačila do rezervací, kde museli od základu změnit způsob života. Indiáni byli desítky generací vychováváni k životu v sedlech mustangů na nekonečných travnatých pláních Středozápadu. Během několika málo let se museli kočovníci usadit ve vymezených územích a být do velké míry závislí na dodávkách potravin od úřadů Spojených států. Rozmáhal se mezi nimi alkoholismus, konflikty a bujela korupce. Kmeny tradičně fungovaly na velmi svobodných a demokratických principech. V rezervacích se ale rychle změnily v autokratické komunity ovládané jednotlivci, kteří využívali styky s úředníky k hromadění osobního majetku a vlivu na ostatní členy.
Za indiánské záležitosti se sice zasazovala celoamerická organizace AIM (American Indian Movement), ale jak to u spontánně vzniklých hnutí bývá, v jejích vlastních řadách se odehrávaly vnitřní konflikty a boj o vliv. Zatímco umírněné křídlo chtělo upozorňovat na indiánské nesnáze demonstracemi a veřejnými happeningy, radikálové neváhali používat metody, kvůli kterým se hnutí dostalo do hledáčku FBI. Z 60. a 70. let se dodnes vleče řada nevyjasněných případů násilí, únosů a úmrtí, ze kterých jsou různé frakce AIM viněny.
Do Wounded Knee
Korupce stála i u zrodu konfliktu, který přerostl v poslední povstání indiánů v roce 1973. Kmenová rada Oglalů Lakotů v rezervaci Pine Ridge se rozhodla zakročit proti samovládě zkorumpovaného náčelníka Richarda Wilsona. Wilson díky stykům s úředníky zbohatnul na prodejích kmenových území farmářům a těžařským společnostem. Aby umlčel sílící opozici, zřídil si vlastní milici, která kritiky šikanovala, sabotovala volby a neváhala sáhnout i k nejdrsnějším metodám.
Podle tvrzení organizace AIM měli její členové na svědomí skoro 70 vražd, které údajně s Wilsonem spřátelené úřady odmítaly vyšetřovat. Skutečný počet vražd, motivy a identita pachatelů je dodnes předmětem dohadů a existují i názory, že počet násilných konfliktů vzrostl až poté, co se v Pine Ridge začala AIM angažovat. V každém případě zde panovala velmi napjatá atmosféra, ve které se začaly projevovat i další frustrace.
Indiáni si stěžovali, že vláda USA odmítá prošetřit stížnosti na nezákonně uzavřené smlouvy, nedodržuje uzavřené dohody, podporuje rozklad tradičních společenství a připravuje kmeny o zbytky životního prostoru. V únoru 1973 pohár trpělivosti přetekl. Rada rezervace Pine Ridge se rozhodla spojit s aktivisty celoamerické organizace AIM a upozornit na neudržitelné podmínky v rezervaci okupací symbolického místa – asi 50 km vzdálené osady Wounded Knee.
Pušky proti obrněncům
Jakmile protestující dorazili na místo, vyhnali z města většinu zástupců vládního Úřadu pro indiánské záležitosti, dalších jedenáct zajali jako rukojmí a vyhlásili okupaci města. Zpočátku požadovali, aby úřady odvolaly Richarda Wilsona z funkce šéfa rezervace, a aby byla obnovena jednání mezi kmenovou radou a vládou USA o dodržování podepsaných dohod. Zpráva o okupaci památného místa se ale rychle roznesla. Na místo začali přicházet další nespojení indiáni, k nim se přidali bílí studenti a aktivisté, a počáteční jednota se začala tříštit. Objevovaly se nové požadavky, vypukaly hádky a konflikty a radikálové dokonce požadovali jednání přímo s prezidentem Nixonem. Někteří z rukojmích byli propuštěni a v nastalém zmatku se jim podařilo odejít. Jiní ze sympatií na místě zůstali a přidali se k protestujícím. K hranicím města se ale ve stejnou dobu sjížděli policisté, federální útvary US Marshals a FBI. K nim se postupně přidávaly samozvané paramilitární jednotky složené z Wilsonových milic a ozbrojených soukromníků, kteří toužili ukázat indiánům, kdo je v USA pánem. Ozbrojeni byli i okupující ve městě, i když jen ručními zbraněmi. Za vztyčenými zátarasy se sjelo patnáct obrněných vozidel, kroužily zde helikoptéry, stavěly se granátomety, strategické pozice zaujímali odstřelovači a ozbrojenci s automatickými zbraněmi.
Obléhání
Než celá situace eskalovala do nevyhnutelného závěru, uplynuly skoro tři měsíce vyplněné vyjednáváním a sporadickými přestřelkami. Ačkoliv byli agenti FBI a místní ozbrojenci odhodlaní zakročit, Nixonovou administrativou otřásala aféra Watergate, a nemohla si skandál z dalšího masakru ve Wounded Knee dovolit. Sympatie médií a velké části veřejnosti navíc stála na straně obklíčených indiánů. Veřejně se za ně postavil například Johnny Cash, Jane Fondová nebo Angela Davisová. Marlon Brando se dokonce vzdal svého vystoupení při přebírání Oscara za roli ve filmu Kmotr a poslal místo sebe na pódium indiánku Sacheen Littlefeather, aby na situaci ve Wounded Knee upozornila. Namísto přímého útoku proto vládní jednotky odřízly osadu od elektřiny, telefonů a vody a zakázaly dovoz jakýchkoliv zásob. Když do Wounded Knee shodil sympatizant okupujících zásoby z letadla, snesl se na indiány běžící pro balík déšť kulek. Pod palbu se ale dostávaly i vládní jednotky. Hned na začátku obléhání byl jeden agent FBI zastřelen a druhý na následky zranění ochrnul.
S klesajícím počtem jednání se stupňovala intenzita přestřelek a situace ve Wounded Knee se stala neudržitelnou. Na vymrzlé a vyhladovělé indiány se zpoza zátarasů sesypalo na 130 000 kulek a přibývali zranění. A nejen to. Střela zabila Lawrence „Buddy“ Lamonta, vyznamenaného veterána z Vietnamu, jehož pradědeček bojoval po boku náčelníka Crazy Horse proti Custerovi u Little Bighornu a jehož babička přežila původní masakr ve Wounded Knee. Když zbloudilá kulka připravila o život váženého čerokíjského aktivistu Franka Clearwatera, rozhodla se rada starších okupaci ukončit. V noci na 8. května se podařilo velké části indiánů proklouznout bariérami a z Wounded Knee utéct. Když ráno do města vtrhla FBI, zatkla zde pouze 120 lidí. Narychlo uzavřené dohody vedoucí k ukončení okupace byly stejně rychle zapomenuty a po celých USA proběhla vlna represí. Za mřížemi skončilo 1200 aktivistů včetně 500 stařešinů 64 kmenů, které měly ve Wounded Knee své zástupce.
Dohra
Aféra doznívala ve zjitřené atmosféře 70. let ještě hodně dlouho. Jedna strana vinila indiánské aktivisty z AIM, že federální dotace určené na podporu komunit zneužívá k rozpoutávání konfliktů. Sympatizanti okupujících naopak poukazovali na skandální přístup úřadů USA, které neuvěřitelných sto let ignorovaly žádosti prošetřit zmanipulované smlouvy na koupi indiánských území z roku 1876. Okupace Wounded Knee k této aféře znovu přivedla pozornost. Soudní stížnost, která byla dlouhá desetiletí zametaná pod koberec, se tentokrát dostala až k Nejvyššímu soudu. Ten 30. června 1980 prohlásil smlouvy za neplatné a nařídil vládě zaplatit kmeni Lakotů kompenzace. Částka dnes činí skoro 1,5 miliardy dolarů, ale leží netknutá na účtu federálního Úřadu pro indiánské záležitosti. Náčelníci ji odmítli převzít, protože by se tím vzdali práva nad svým tradičním územím, do kterého se jednou hodlají vrátit.
