Před 90 lety v květnu 1933 se pan George Spicer jel projet po nové silnici vedoucí kolem jezera Loch Ness. Najednou se mu před automobilem zjevila velká masa neznámého tvora s dlouhým krkem a malou dračí hlavou. Nestvůra přelezla silnici a zmizela v temných vlnách. George a jeho žena se tak přiřadili k bezpočtu lidí, kterým nikdo neuvěří, že na vlastní oči spatřili některého z legendárních tvorů. Popravdě řečeno – většinou je ke skepsi docela dobrý důvod.
Povídačkám o dracích by běžně nikdo nevěnoval pozornost. V kraji poblíž skotského města Inverness se ale pohádky o jezerních příšerách vyprávěly odnepaměti a první písemné záznamy pochází už ze 6. století. Zprávu otiskly místní noviny, ale nikdo nepředpokládal, že se z ní zrodí nějaký větší fenomén. Nová silnice kolem jezera ale dávala amatérským kryptozoologům ideální možnost po záhadném tvoru pátrat.
Brzy se začala objevovat další svědectví, některá dokonce podepřená „nezvratnými důkazy“. Mezi nimi kraloval odlitek stopy, který pořídil pan Marmaduk Wetherell. Šťouraví novináři však ke všeobecnému zklamání zjistili, že jde o podvrh vyrobený nohou hrocha, ze kterých se tehdy vyráběly stojany na deštníky.
Hroší noha
Už o rok později ale lochnessmánie znovu ožila, když deník Daily Mail publikoval slavnou fotografii zachycující malou hlavu na dlouhém krku, jak zvědavě vykukuje z vod jezera. Pořídil ji lékař Kenneth Wilson, což bylo považováno za důkaz autenticity, protože lékaři přece nelžou. Od té doby snad neuplynul rok, aby Lochnesku někdo nespatřil, i když se ji pořád nedařilo jasně vyfotit.
Vážnou ránu její sláva zaznamenala v 90. letech. Jistý pan Christian Spurling se doslova na smrtelné posteli přiznal, že fotografie, kterou pan doktor zveřejnil v Daily Mail, je pravá, ale místo bájné nestvůry zachycuje model. Ten měl Christian sestrojit spolu s nevlastním bratrem na příkaz jejich otce, kterým nebyl nikdo jiný než Marmaduk Wetherell toužící po pomstě za fiasko utrpěné s hrošími stopami.
Jezero pak bylo ještě prozkoumáno sonarem (marně) a poslední hřebík do Lochnesčiny rakve zatloukla rozsáhlá studie z roku 2019. Analýza vzorků DNA z vod jezera přítomnost obřího ještěra vyloučila, ale odhalila, že v nich žije nečekaně velké množství sladkovodních úhořů. Je tedy možné, že celá záhada vznikla ve chvíli, kdy nějaký whisky podroušený vesničan spatřil v jezeře obzvlášť vypaseného úhoře.
Ogopogo
Lochneska není jediným tvorem, který se v jezerech skrývá. V 80. letech například budil velkou pozornost záhadný Ogopogo, který měl obývat vody kanadského jezera Okanagan. Vodní ještěr či had patří mezi stálice folklóru zdejších indiánských kmenů a na jeho existenci přísahaly desítky obyvatel okolí jezera i náhodní svědci. Pověsti velmi prospívaly turismu v okolí jezera.
V jednu chvíli se ho místní úřady snažily podpořit vypsáním peněžité odměny za předložení fotografie Ogopoga či jiného přesvědčivého důkazu o jeho existenci. K jezeru se sjelo tolik „lovců“, že se do věci vložilo hnutí Greenpeace. Jeho zástupci prohlásili, že jestli Ogopogo opravdu existuje, tak jde o velmi ohrožený druh, který si zaslouží ochranu. Strachovali se ale zbytečně, protože kromě obvyklých rozmazaných fotografií a nejasných filmových záběrů nikdo nic nepřinesl. Stejně tak se dodnes nepodařilo vypátrat Igopoga z jezera Simcoe, Manipoga z jezera Manitoba ani Memphreho z quebeckého Lake Memphremagog.
Bigfoot, Sasquatch…
Jestli je Nessie královnou vodních nestvůr, vládcem divokých lesů je určitě záhadný obří opočlověk. Zná ho doslova celý svět. V Indonésii se jmenuje Orang-pendek, v Číně mají Yerena, v Austrálii Yowieho a v Americe pobíhá Bigfoot, známý též jako Sasquatch. Ve všech případech ho svědci popisují jako velkého, chlupatého a vzpřímeného tvora připomínajícího vysokého lidoopa. Moderní legendy o něm pocházejí z novinového článku uveřejněného v roce 1958 v americké Humboldt County. Dřevorubec v něm vypráví, že v lese našel otisky obřích bosých nohou (proto přezdívka Bigfoot – Velká noha). V roce 1967 pak Roger Patterson a Robert Gimlin natočili slavný krátký film, na kterém záhadný opočlověk kráčí ze záběru do lesů poblíž řeky Klamath v Severní Kalifornii. O filmu se dodnes vedou debaty, je ale většinou považován za podvrh a přihlásili se dokonce účastníci celého natáčení. Kostým gorily měl ušít majitel kostýmní firmy jménem Philip Morris a po lese v něm pobíhal jistý Bob Heironimus. Hlavní námitky proti existenci obřího opočlověka pochází ale ze studií zoologů, kteří tvrdí, že populace takto velkých tvorů by se v současné biosféře zkrátka neuživila, natož aby se dokázala v přelidněném světě skrývat.
…a Yetti
Případ Sasquatchova himalájského bratrance Yettiho je o něco zajímavější, protože o jeho existenci svědčilo více důkazů než rozklepané video. Zdejší šerpové ho považovali za celkem normálního, byť samotářského obyvatele velehor a horolezcům ochotně ukazovali různé artefakty včetně kožešin, kostí a mumifikovaných končetin. Na lov tajemného tvora se v 60. letech vydala řada expedic a mezi nadšené zastánce Yettiho existence patřil i pokořitel Mount Everestu Edmund Hillary.
Bohužel, všechny expedice skončily neúspěchem a ani žádný z artefaktů se nepodařilo prokázat jako autentický. Většinou šlo o pozůstatky medvědů, lam nebo antilop. Yettiho fanoušci přesto doufají, že se tajemného primáta podaří odhalit. Poukazují na to, že jsme dlouhá léta považovali za výmysl i běžnou gorilu, jejíž existenci potvrdil až v roce 1847 liberijský misionář Thomas Savage. Mohutnou, často vzpřímenou gorilu horskou dokonce identifikoval německý voják Tobert von Berigne až v roce 1902.
Monstra z Montauku, Panamy
Nemá cenu předstírat, že jsme se z nekonečné řady podvrhů a falešných svědectví poučili. Naopak – pokaždé, když se objeví nějaká „zaručeně pravá“ fotografie podivného tvora, začne celý kolotoč nanovo. Naposled jsme ho zažili v roce 2008, kdy server Gawker pustil na internet fotografii mršiny vyplavené na pobřeží města East Hampton ve státě New York. Na fotografii je vidět holé nafouklé tělo se čtyřmi končetinami, ocasem a hlavou zakončenou jakýmsi zobákem s velkými zuby.
Do spekulací o identitě tvora se pustili opravdoví i samozvaní experti, ale bohužel se k ničemu nedopracovali, protože tělo údajně někdo z místních obyvatel sebral a odvezl se slovy, „že si ho přitluče na zeď“. Nejstřízlivější posudky hovoří o tom, že šlo o mývala, kterého připravil o srst svrab.
Podobný případ se odehrál o rok později v Panamě. Holého tvora, kterého celý svět zná jako „Panama Creature“, údajně spatřila v roce 2009 skupina teenagerů vylézat ze skály. Věrni tradicím lidského pokolení se na nebohé stvoření vrhli a umlátili ho klackem. Na rozdíl od monstra z Montauku zůstalo tělo ležet na místě činu, takže se ho podařilo dostat na pitevnu, kde patolog zjistil, že jde o rozkladem nafouknutého prašivého lenochoda.
Chupacabra
Roztoč zákožky svrabové se pravděpodobně zasloužil i o stvoření legendární Chupacabry – tvora, který podle pověstí jihoamerických honáků přepadává dobytek a saje z nich krev. Svědci ho popisují jako pokřiveného holého ještěra s vystupující páteří a ocasem, občas se dokonce Chupacabru podařilo zabít či najít mrtvou. Jak ale píše americký investigátor Benjamin Radford, nikdy nešlo o žádného nepopsaného tvora. Předložená těla patřila divokým psům, mývalům nebo kojotům, kteří kvůli svrabu přišli o srst a zesláblí nemocí museli potlačit strach z člověka a uchýlit k napadání domácích zvířat.
