Před 80 lety, 19. dubna 1943, vzplálo ve varšavském ghettu mohutné protiněmecké povstání jako výraz zoufalé snahy dosud přežívajících obyvatel vyhnout se deportacím do vyhlazovacích táborů.
Již od roku 1940 Němci naháněli více než tři milióny polských Židů do přeplněných ghett v nejrůznějších polských městech. Panovaly v nich otřesné podmínky, obyvatelé houfně podléhali hladu, nemocím a vyčerpání. Patnáctého října 1940 vzniklo největší, varšavské ghetto, kdy se na pouhých 2,4 procenta rozlohy polského hlavního města tísnilo 380 000 obyvatel, což představovalo zhruba třicet procent populace.
Hrůzné poměry vládnoucí ve varšavském ghettu nezapomenutelným způsobem zachytil Roman Polański ve svém Zlatou palmou v Cannes a třemi Oscary ověnčeném mistrovském filmu Pianista s Adrienem Brodym v hlavní roli.
Od pasivity k útokům na Němce
V létě 1942 Němci poslali 300 000 obyvatel varšavského ghetta do neblaze známého vyhlazovacího tábora Treblinka. Židé zpočátku nehodlali podnikat žádné protiakce, neboť doufali, že jejich příbuzné poslali „jen“ do pracovních táborů.
Jenže posléze se do ghetta šeptandou donesly znepokojivé zprávy, že Treblinka není pracovním, nýbrž vyhlazovacím táborem. Zbývající Židé se rozhodli, že už nepůjdou na smrt odevzdaně jako ovce, a volili raději smrt se zbraní v ruce. Založili Židovskou bojovou organizaci (Żydowska Organizacja Bojowa – ŻOB) a Židovský vojenský svaz (Żydowski Związek Wojskowy – ŻZW).
Vysocí němečtí pohlaváři plánovali zrušit varšavské ghetto původně už do konce roku 1942, nakonec však tento termín přeložili na následující rok. Osmnáctého ledna 1943 napochodovala do ghetta tisícovka německých vojáků, žádný Žid se však již k deportaci nehlásil, a naopak až do 22. ledna přetrvávaly útoky na německé vojáky, jež se podařilo zahnat. Jelikož zbraň měla jenom desetina Židů, není divu, že židovské ztráty dosahovaly až čtyř pětin! Deportace sice na čas přestaly, obyvatelé ghetta si nicméně uvědomovali, že další konflikt je nevyhnutelný, a nehodlali trpně přihlížet se založenýma rukama.
Nepoměr sil
Židé postavili spoustu kanalizací nebo rozvodem vody či elektřiny navzájem propojených úkrytů a bunkrů. Každý bojovník disponoval revolverem s deseti až patnácti náboji a několika granáty či Molotovovými koktejly. Chyběly však těžší zbraně a munice.
Na počátku povstání čítala Židovská bojová organizace podle různých odhadů 220 až 600 členů a Židovský vojenský svaz 150 až čtyři sta. V různé míře jim pomáhala z Londýna řízená Zemská armáda (Armia Krajowa – AK) a levicově orientovaná Lidová garda (Gwardia Ludowa – GL). V čele povstání stanuli Mordechaj Anielewicz, Paweł Frenkiel, Marek Edelman, Dawid Apfelbaum a Jicchak Cukierman.
Proti této hrstce Němci vrhli 2090 dobře vyzbrojených vojáků včetně 821 příslušníků Waffen-SS, jimž na začátku velel Oberführer Ferdinand von Sammern-Frankenegg a poté SS-Obergruppenführer Jürgen Stroop.
První den povstání
Večer 18. dubna 1943 ghetto obklíčili němečtí vojáci a polská policie. O den později, 19. dubna, na židovský svátek pesach, měla začít likvidace ghetta, kam v pět hodin ráno vpochodovali němečtí vojáci, které však nepříjemně zaskočil neočekávaný útok Židů vyzbrojených pistolemi, granáty a Molotovovými koktejly. Protože Židé důmyslně navzájem propojili všechny domy, představovali nesnadný cíl. Již v poledne velení operace převzal Stroop. A Němci se večer museli stáhnout.
Druhý den a ty další
Druhého dne se cílem německého útoku stalo Muranowského náměstí, kde Židé v první den povstání vyvěsili polskou vlajku a také vlajku s Davidovou hvězdou. Úspěšně rovněž odpálili nastraženou bombu, jejíž výbuch způsobil Němcům citelné ztráty. Židovský odpor zlomili až s použitím plamenometů a navečer se opět stáhli.
V následujících dnech se zaměřili na bestiální taktiku vypalování domů plamenomety. Po čtyřech dnech dobyli židovské velitelství na Muranowského náměstí, z něhož se asi dvacítce osob podařilo uprchnout; ostatní obránci už byli mrtví nebo ranění. Třiadvacátého dubna se židovské velitelství přesunulo na ulici Miła č. 18. Kvůli nedostatku munice Židé po počátečních útocích na Němce z domů zvolili jinou taktiku: stáhli se do podzemních bunkrů a zaměřili se jen na cílené akce. Stroop zakázal svým vojákům pochod v zástupu, aby Židům znesnadnil protiakce.
Koncem dubna se už nad osudem povstalců neodvratně stahovala mračna. Mnoho domů bylo vypáleno či srovnáno se zemí, někteří rebelové raději spáchali sebevraždu (včetně vůdce povstání, čtyřiadvacetiletého Anielewicze), než aby padli do zajetí, ale několik set Židů se přesto zachránilo útěkem z planoucího ghetta.
Boje oficiálně ukončilo zničení synagógy 16. května 1943. Největší, měsíc trvající protiněmecké povstání Židů za druhé světové války sice skončilo porážkou, ale přesto ještě měsíce po ní přeživší Židé nepřestávali útočit na německé hlídky. Někteří Židé se nadále ukrývali ve Varšavě a zapojili se v následujícím roce po boku Poláků do varšavského povstání.
Nyní však nastal čas hořkého bilancování.
Kolik bylo obětí?
Zodpovědět tuto otázku lze jenom přibližně. Jürgen Stroop ve své závěrečné zprávě hovořil o 56 065 zabitých a zajatých Židech (sám však jejich ztráty neoficiálně odhadoval na 71 000), přičemž Němci měli pouhých sedmnáct padlých a 93 raněných vojáků. Jenže Wehrmacht a Waffen-SS spolupracovaly s polskou policií a při potlačování povstání sehrála hanebnou úlohu pomocná vojska zvaná Askarisi, tvořená litevskými, lotyšskými a ukrajinskými kolaboranty, jejichž nenávist vůči Židům Němci dokonale využili. Není jasné, kam jsou zahrnuty jejich ztráty.
