Po smrti mého dědečka našli v jeho pozůstalosti zednářskou legitimaci, zástěru a další věci, které ze strachu vyhodili do popelnice. I tenhle rodinný moment zmiňuje v rozhovoru o své nové masarykovské monografii katolický teolog Ctirad Václav Pospíšil. Píše v ní mimo jiné právě o vzájemném vztahu TGM a svobodných zednářů.
Publikoval jste již druhou knihu o prezidentu Masarykovi. Co vás jako teologa na něm tolik zajímá? Vaše první kniha má výmluvný název Masaryk iritující a fascinující.
Když jsem se narodil v Trnavě, můj tatínek okamžitě hledal práci v Čechách. Říkal, že chce mít z kluka Čecha, a ne Slováka. Na roky strávené na západním Slovensku ale velmi rád vzpomínal a s řadou slovenských přátel si hlavně maminka dlouhá léta dopisovala. Zkrátka a dobře, narodil jsem se jako český vlastenec, a proto mne Masaryk vždy fascinoval. Byl jsem ale vychován také jako katolík, nu a proto mne Masaryk zároveň do jisté míry iritoval. Zmíněné dilema jsem potřeboval nějak řešit. Patrně ho prožívalo a prožívá více příslušníků mé církve. Při hlubším studiu jsem zjistil, že Masaryk byl sice výrazně necírkevní, nicméně hluboce náboženský člověk. Z hlediska zkoumání paradoxní (bez)zbožnosti valné většiny příslušníků našeho národa vnímám Masaryka jako paradigmatickou postavu, jako určitý klíč k rozplétání této gordické zamotaniny.
Zednáři, Masaryk, katolíci – to je téma i název aktuální monografie. Víme, že TGM byl maminkou vychováván v katolické víře, později se s katolickou církví rozešel a po vzniku republiky měl nejblíž k Českobratrské církvi evangelické. Proč tedy zednáři, náboženským hnutím nejsou?
Masaryk byl evangelík svým způsobem z nutnosti. Aby si udržel místo na univerzitě, musel být v nějaké konfesní církvi. Příčin jeho rozchodu s katolicismem bylo více. Ten politický tehdy tkvěl v jeho rozhodnutí pro demokracii. K jeho odchodu přispělo vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti, které tehdejší doktor Masaryk nepřijal. Bohužel mu to tenkrát nikdo nedokázal správně vysvětlit. Uchoval si ale hodně z katolické zbožnosti a spirituality své maminky, což se stále zřetelněji projevovalo v posledních letech jeho života. Po vzniku republiky měl hodně blízko také k tehdejší Církvi československé. Na evangelické teologické fakultě dokonce obdržel čestný doktorát z teologie, takže se vlastně stal mým kolegou.
Na druhou část otázky je třeba odpovědět diferencovaně, protože zednářství rozhodně není jednolité. Francouzské zednářství spjaté s Velikým orientem v Paříži je spíše ateistické a výrazně antiklerikalní, tudíž nenáboženské svou vlastní povahou. Tak zvané regulární zednářství spjaté s Velikou lóží v Londýně je výslovně vázáno na víru ve Velkého Architekta – tedy Boha stvořitele a v evropském a severoamerickém kontextu také na posvátnou knihu Bible. Sami regulární zednáři vícekrát oficiálně prohlásili, že nejsou náboženstvím. Nemají nějaký vlastní obraz Boha, takže Veliký Architekt je svým způsobem otevřený náboženským představám jednotlivých bratří, kteří mají zůstat dobrými křesťany ve své vlastní konfesi. Evangelické církve nemají s příslušností svých pokřtěných v lóži problém. Katolická církev dvojí členství výslovně zapovídá.
Na internetu najdeme seznamy „zaručených“ členů zdejších lóží, jen namátkou bratři Čapkové, Alois Eliáš, Alois Rašín, ale třeba i Jan Masaryk, nicméně TGM nikoli. Lze se dočíst, že je označován za „zednáře bez zástěry“ čili člověka, který má předpoklady, aby byl do řádu přijat. Setkal jste se s tím při svém bádání?
Ohledně vámi uvedených osobností mohu konstatovat, že se jedná o informace velmi dobře podložené. Přidal bych další jména: Alfons Mucha, profesor Karel Weigner, Zdeněk Štěpánek a tak dále. Zednářem byl třeba i autor Spejbla a Hurvínka pan Skupa. Mimochodem Spejbl je oblečen jako zednář, chybí mu jenom ona pověstná zástěra. Téměř všichni vynikající čeští hudební géniové baroka a počátku předminulého století byli také členy lóží. Bratři Čapkové ale na své členství ještě ve dvacátých letech rezignovali.
Prezident Osvoboditel zednářem z řady důvodů být nemohl a také nebyl. Až do roku 1918 bylo zednářství v západní části monarchie postaveno mimo zákon. Dalším důvodem byly Masarykovy osobnostní rysy: neměl rád obřady, což je v zednářství silně rozvinuto; byl velmi silnou, a proto také neformovatelnou osobností. Nástup demokracie považoval za naplnění cíle zednářství, a proto nechápal, jakou by mělo mít v novém uspořádání společnosti funkci. Zároveň ale druhým přál svobodu, a proto mu nevadilo, když někdo zvolil danou životní cestu. Masaryk zednářem být nechtěl, ale čeští zednáři si ho mezi sebou přáli mít. Za jeho zásluhy mu proto udělili oficiální titul „Zednář bez zástěry“, který se objevuje až ve třicátých letech. Jako jeden z prvních ho použil velký mistr Karel Weigner. Vím také, že ve třicátých letech českoslovenští zednáři věnovali při svém setkání jeden z přípitků právě Tomáši G. Masarykovi.
U Jana Masaryka to bylo se zednářstvím jinak. Motivy jeho vstupu neznám. Vím ale velmi dobře, že zejména v době druhé světové války mu jako velvyslanci Československa v Británii jeho zednářství hodně pomáhalo navazovat kontakty a procházet dveřmi nejvýše postavených osobností zmíněného království. Cosi obdobného platilo také pro pana prezidenta Beneše.
Mimochodem traduje se, že za volbou Edvarda Beneše prezidentem stáli právě svobodní zednáři, neboť jak on, tak jeho protikandidát Bohumil Němec byli členy společenství. Na tuto problematiku jste při své práci na knize narazil?
Ono se to s vlivem zednářů na politiku značně přehání. Hlavní hybatel Benešova zvolení byl sám T. G. Masaryk. Beneše kupodivu podpořil při volbě také Vatikán. Představitelům katolických politických stran nuncius výslovně sdělil, že Vatikán si přeje Beneše, protože je korektní, spolehlivý a vůči katolické církvi slušný. Dle mne je to dodnes nedostatečně doceněný precedens, v němž se odráží postoj oficiálních církevních kruhů vůči československému svobodnému zednářství, který byl několik let před druhou světovou válkou mnohem smířlivější než na konci devatenáctého století. Kdo zná dobový profánní tisk, který na zednářích nenechával ani nit suchou, si řekne, že Beneš určitě nebyl zvolen proto, že byl zednář, nýbrž svým způsobem dokonce navzdory tomu.
V předmluvě knihy se přiznáváte, že jste si sám musel projít dlouhou trnitou cestu od strachu ze zednářů k odhalení skutečného stavu věcí, tedy k určitému druhu osvobození. Můžete to přiblížit?
V naší rodině se o zednářství nemluvilo. Až jako dospělý jsem se od tatínka dozvěděl, že po smrti mého dědečka profesora Václava Pospíšila našel v jeho pozůstalosti zednářskou legitimaci, zástěru a další věci, které ze strachu vyhodil do popelnice. Dědeček byl striktně spravedlivý a velmi etický člověk. Bohužel si ho nepamatuji, protože umřel, když jsem měl dva roky. Po vstupu do podzemní církve za totality jsem se od některých lidí o zednářích dozvídal hrůzostrašné věci. Měli být pramenem veškerého zla v moderních dějinách. V souvislosti s postavou prezidenta Osvoboditele jsem se musel problematikou svobodných zednářů zabývat poněkud více. Postupně jsem zjišťoval, že všechno je jinak. Na základě metodologicky přísného odhalování skutečnosti jsem musel dospět k proměně smýšlení. Zároveň jsem si uvědomil, že mnozí katolíci žijí v nesmyslném strachu a také v nepravdě stran svobodných zednářů. Několik z nich už se mi podařilo vyléčit. A právě proto vznikla také monografie o zednářích, Masarykovi a katolících. K jejímu vzniku přispěli také mí dva výrazně mladší spolupracovníci, totiž doktorka Veronika Řeháková a magistr Jan Sušer. Vydání finančně podpořila Teologická fakulta v Českých Budějovicích a někteří duchovní, kteří danou problematiku vnímají stejně jako já.
Ano, vztah katolické církve ke svobodnému zednářství v průběhu historie není zrovna nejlepší, řekneme-li to jemně. Co zajímavého, překvapivého jste při vašem studiu zjistil?
Opravdu není snadné odpovědět stručně. Vatikán zaujal vůči svobodnému zednářství velmi záhy odmítavý postoj. Podle fundovaných odhadů však bylo jen v osmnáctém století v západní a střední Evropě v lóžích přes dva tisíce duchovních, na tři sta dómských kanovníků, minimálně deset arcibiskupů a biskupů. Situace se vyostřila po Velké francouzské revoluci, která se ne zcela správně přisuzovala svobodnému zednářství. Víte něco o tom, že by angličtí zednáři podporovali francouzské revolucionáře? V každé zemi se pak zednářství vyvíjelo jinak. V Itálii a Francii bylo až nepříčetně antikatolické. Jenomže například v Německu a po první světové válce i v Rakousku bylo vůči katolické církvi tolerantní, ba přátelské. To československé zednářství nebylo nijak programově antikřesťanské ani antikatolické. Ve dvacátém století přetrvávaly církevní tresty na katolíky, kteří byli členy lóží. Zejména po druhé světové válce vedli katolíci v Rakousku a v Německu oficiální dialog s místními zednářskými entitami. Jak již bylo řečeno, s regulárními zednáři spjatými s Velikou lóží v Londýně je dialog možný, ba dokonce by byla možná i spolupráce třeba na poli charitativních aktivit.
Svobodné zednářství je opředeno řadou mýtů a vyprávění, že ovládají chod tohoto světa. Jste profesorem systematické teologie, debatujete o tom se svými studenty?
Moc o tom s nimi nemluvím, protože máme za úkol zabývat se zásadními tématy křesťanské víry. Ty mýty o zednářích mi opravdu lezou na nervy. Několik zednářů znám a jsou to velmi slušní, pravdiví a spolehliví lidé. O žádném satanismu nemůže být ani řeč. Zednářské lóže nejsou tajné organizace, vždy musely být řádně nahlášeny jako spolky. Dnes má každá lóže internetové stránky. Je tu pouze zakrytá členská základna. Na žádném setkání lóže jsem nikdy nebyl. Podle mě dostupných informací je vliv českých svobodných zednářů na politiku, ekonomii i média zcela mizivý, pokud vůbec nějaký. Strach rozhodně nenahánějí. Chtějí pracovat sami na sobě, žít jako etické osobnosti, věří v Boha a v posmrtný život, pěkně se starají o hroby svých mrtvých bratří, pečují o své staré, nemocné a opuštěné bratry. Mým známým členům lóží vůbec nevadí, že jsem katolický duchovní. Dokonce mne požádali, zda bych byl ochoten vyzpovídat katolíky, kteří jsou mezi nimi. Můj biskup mi k tomu dal svolení. Nechápu, proč se v různých filmech a seriálech ze zednářů dělají vševědoucí čerchmanti. Mám obavy, že zednářofobie je něco podobného jako antisemitismus. Prostí lidé potřebují někoho označit za strůjce zla. Byli to čarodějnice, židé a později také zednáři. S tím bychom měli přestat. Žijeme ve svobodě, přejme ji druhým, tedy i svobodným zednářům. Uvažme, že byli pronásledováni nacisty a komunistickými totalitami. Jejich pokojná existence je podle mne jedním z kritérií funkční demokracie a vnitrospolečenské tolerance. Chci-li se sám těšit z náboženské svobody a svobody mínění, musím ji popřávat druhým.
