Člověk, který byl v únoru 1948 zástupcem velitele Lidových milicí a jako takový se podílel na komunistickém převratu, ale o dvacet let později jako jediný z československých politiků unesených do Moskvy chladnokrevně odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol. Takové je obecné povědomí o muži, kterého známe jako Františka Kriegla (1908–1979).
Bylo jeho chování v obou situacích v rozporu? a jaké byly další osudy tohoto muže, to se snaží odhalit publicista Martin Groman (* 1976) v obsáhlé knize Kriegel: Voják a lékař komunismu (vyd. Paseka a Ústav pro studium totalitních režimů).
Ferenc Němec?
Kniha je sepsána na základě studia archivních dokumentů i rozhorů s pamětníky zručně, pečlivě a promyšleně. Tam, kde se nedochovaly skoro žádné prameny a i útržky Krieglových dochovaných vzpomínek jsou skoupé, se Groman snaží alespoň vystihnout mentalitu daného prostředí: v případě jeho rodné Haliče třeba s pomocí Putnových Obrazů z kulturních dějin ruské religiozity.
Název záměrně neuvádí křestní jméno hlavního hrdiny, který se podle autora zřejmě nenarodil jako František. Maturitní vysvědčení vystavené v době polské správy Haliče po první světové válce uvádí variantu Ferenc, doma se mluvilo spíše německy.
Národnost ovšem pro Kriegla nebyla podstatná: důležitá byla chudoba, kterou zvláště po smrti otce v dětství prožil. Nadále se různými způsoby snažil o nápravu života těch nejchudších a znevýhodněných. Proto se dal na medicínu, kterou vystudoval v Praze, a proto oddaně sloužil věci komunismu – odsud i název knihy.
Hledání „důstojnosti pro člověka“
Groman sleduje Krieglův dobrodružný život na bojiště španělské občanské války, do válečné Číny či Barmy, po roce 1945 do vedení KSČ i do ordinace obvodního lékaře, na castrovskou Kubu a nakonec i do Moskvy v srpnu 1968. Ať s plným nasazením pracoval nebo se zbraní v ruce statečně bojoval kdekoli, vždy to bylo spojeno se stejnými pohnutkami, s hledáním „důstojnosti pro člověka“.
V tomto smyslu tedy autor tvrdí, že Krieglovo jednání v roce 1948, kdy prý dokonce navrhoval razantnější, násilnější postup než vedení KSČ, a roku 1968 bylo vedeno tím samým ideálem, i když je dnes můžeme hodnotit odlišně.
V komunismus tedy upřímně věřil. Roku 1950 kupříkladu veřejně pronesl: „Žádná generace dosud nemohla spolutvořit tolik nového. My jsme tou šťastnou generací, která ještě na vlastní oči bezpečně uvidí ovoce své práce.“ Ale současně nezavíral oči před problémy, které budování komunismu záhy přinášelo. Když roku 1952 musel odejít z ministerstva zdravotnictví a začal pracovat jako závodní lékař, velmi reálně a kriticky popsal, v čem byly příčiny nemocí a úrazů pracovníků: například v tom, že na těžké provozy byli posíláni lidé, kteří práci nerozuměli a nezvládali ji, protože je nikdo pořádně nezaškolil. Načež byl obviněn, že nadržuje inteligenci a že je nepřítelem socialismu, byl propuštěn a ihned vyveden před bránu závodu.
Jeho kritičnost pak stoupala pomalu, ale jistě. Jako komunistický poslanec pronesl roku 1966: „Problémů v hospodářství, dopravě, zásobování, trhu, údržbě, bytové otázce je tolik, že je bude nutné řešit. Ukolébali jsme se velikášstvím, že jsme nějakou velmocí, jednou ve skle, podruhé v lázeňství, a mezitím jsme se stále hlouběji ponořovali do zaostávání za vývojem světovým.“
Normalizační režim? Bankrot
V Moskvě pak roku 1968 rezolutně prohlásil, že nemůže on (ani ostatní) podepsat vnucovaný dokument, protože nebyli v Československu k žádnému podpisu mezinárodní smlouvy nikým delegováni. Což v daném kontextu znamenalo postavit se nejen proti kabinetní politice strany, ale také oponovat internacionálnímu principu komunistického hnutí a stranické praxi. Předpokládalo to totiž, že „zvolený politik suverénní země je odpovědný svým volitelům, nikoli jen a bezvýhradně svým mocenským partnerům v Moskvě“.
V květnu 1969 byl nepřekvapivě vyloučen z normalizující se KSČ, a pak už se jeho názory na její politiku jen radikalizovaly. Nebo prostě blížily poznání pravého stavu věcí? Uchoval si víru v „eurokomunismus“, ale normalizační režim, stejně jako celý socialistický blok, označoval slovem „bankrot“. Na konci života si v tomto duchu trpce poznamenal: „Kdysi jsem s nadějí a lákavou historickou satisfakcí poukazoval na to, že rudý prapor vlaje od Labe k Tichému oceánu a od severní točny k jižním mořím. A proměnilo se to v jednu z nejnebezpečnějších oblastí válečných katastrof.“
Pokud se vrátíme k jeho citátu: nakonec na vlastní oči bezpečně viděl ovoce práce své a svých soudruhů – a byl to pohled neradostný. V té době byl už také schopný se upřímně omluvit těm, které komunistický režim postihl (jedna řádová sestra dokonce vzpomínala, že před ní kvůli tomu klečel na kolenou).
Sám už ale v tehdy patřil k pronásledovaným. Státní bezpečnost kupříkladu zorganizovala přepadení jeho domácnosti, které ovšem ve svých interních materiálech nazývala „zvláštní opatření“, ač veřejně tvrdila, že si celou kauzu Kriegel vymyslel. Do jeho blízkosti se dostalo několik agentů StB, kteří prý zaznamenali i jeho naivně furiantskou větu: „Dneska jsme všichni profízlovaní, ale na mně si nepřijdou“. A když zemřel, byla podle Gromana aktivita StB kolem jeho pohřbu a jeho znemožnění natolik masivní, že se tu agenti, „netušíce o sobě navzájem, doslova mezi sebou udávali“.
Statečný chlap i idealista
Autor se snažil svého hrdinu pochopit co nejhlouběji, což bylo v tomto případě o dost snadnější než třeba u Jiřího Křesťana v jeho knize o Zdeňku Nejedlém.
Doufá Krieglovi porozumět v jeho protikladech, které se při pohledu z dálky mohou zdát absurdní, ale vzhledem k jeho vnitřnímu vývoji dávají smysl. Gromana přitom zajímá Kriegel coby veřejně působící osoba, méně jeho soukromý život jako vztahy s manželkou.
Jaké je celkové autorovo hodnocení? Kriegel byl pro něj „statečný chlap“, který si dokázal prakticky poradit ve všech často obtížných situacích, i v těch životu nebezpečných. V Asii si díky tomu během války získal velkou úctu dokonce i tamních amerických vojáků. Ale současně v něčem dlouho zůstával naivním až dětinským idealistou a jako lékař i voják uměl hlavně velet, nikoli vyjednávat. Proto byl jako politik neúspěšný: „Byl to spíše organizačně schopný a osobně statečný politický idealista, který ze své cesty sejít odmítal. Celoživotně věřil, že to byla cesta správná a že s ním po ní měli jít i ostatní. A takoví to v politice nikdy nemají snadné. Končívají jako bezmocní, ale trefní glosátoři zločinů těch, kteří idealisty smetli, protože oni sami žádné ideály neměli.“
Bylo by snadné napsat, že bychom měli mít mezi politiky takových idealistů více, ale připomeňme, že i u Gromanova hrdiny se tento rys projevoval různě, což autor nijak neskrývá: například v době únorového puče ochotou klidně střílet do případných protikomunistických demonstrací. Jestli tedy budeme Kriegla považovat spíše za padoucha nebo za hrdinu, to nechává autor na každém jednotlivém čtenáři. Snáší však dost materiálu pro to, že u většiny lidí si s podobně jednoznačnými a černobílými kategoriemi nevystačíme.
