Filmař Karel Zeman (1910–1989) je rodinné stříbro české kultury. Za socialismu byl dokonce víc než tím – byl tvrdou valutou. Zemanův snímek Vynález zkázy z roku 1958 byl na zahraničních trzích nejvýdělečnějším českým filmem všech dob. Prodal se do desítek zemí světa a vydělal na padesát jiných valutových filmů pro česká kina.
Před Vynálezem zkázy tu ale byla Cesta do pravěku. Není sice tak vizuálně vytříbená jako verneovsky šrafovaný svět pozdějších zemanových snímků, ale je to film, u kterého Zemanova zářná kariéra začala. A ačkoliv dnes již působí jako film pro pamětníky, ve své době představoval svým pojetím revoluci nejen v našich krajích. Zeman byl srovnáván s nejvýznačnějšími americkými mistry filmových triků a často z tohoto srovnání vycházel jako vítěz.
Boha nepotřebujeme
Není divu, že když tvůrci edice České kino nakladatelství Casablanca přemýšleli, jakému filmu se po předchozím svazku o Králi Šumavy věnovat, sáhli právě po Cestě do pravěku. Tento film v podstatě vytvořil svůj vlastní žánr. Proto zažili kulturní činitelé i sami tvůrci nejednu horkou chvilku při přemýšlení, do jaké kategorie vlastně film zařadit. Byl to spíše snímek dobrodružný? Ale vznikal v letech doznívajícího stalinismu, která touze po dobrodružnosti právě nepřála. Byl to film naučný? Svým způsobem, dokonce na něj dohlížel slavný paleontolog Josef Augusta, ale učebnici paleontologie by asi nenahradil... A byl to částečně i film propagandistický. Nenápadně měl totiž upozorňovat široké vrstvy diváků na to, že k výkladu původu člověka žádného pánaboha nepotřebujeme.
Karel Zeman velice obratně a složitě kličkoval mezi ideologickými nástrahami a požadavky tehdejší doby. Věděl, že vyrábí něco zcela nového, a požadoval nadstandardní finanční krytí. Cena filmu se několikrát navyšovala, doba natáčení se prodlužovala, ale vše bylo vždy schváleno, protože po podobném filmu byla poptávka. Tak jako se strážci kultury rozhodli vytlačit pro novou dobu „nevhodné“ Rodokapsy hodnotnou výchovnou četbou, bylo záhodno nabídnout mladým lidem solidní, výchovné dobrodružství namísto kovbojek či amerických grotesek.
Teoretizování o žánrovém ukotvení bude možná zajímat spíše teoretiky, i když připomenutí dobových debat je poučné. Cenné jsou četné snímky z natáčení, jež probíhalo na řadě míst v Československu; scéna u moře se dokonce natáčela ve východním Německu. Leckoho možná překvapí, že paleontolog Augusta jezdíval i osobně na natáčení, aby mohl konzultovat a dohlížet na detaily, které se vytvářely až na place. Čtenář získá pocit, jestli filmaři Augustu nepoužili do jisté míry takticky. Byl praporem didaktiky, kterým se dalo zamávat vždy, když bylo zapotřebí.
Od stegosaura ke Kung Fu Pandě
Nejpozoruhodnější jsou kapitoly, které pojednávají o produkci filmu a o jeho úpravách pro zahraniční filmový trh. Jen filmoví znalci vědí, že Cesta do pravěku byla poměrně úspěšně promítána také ve Velké Británii a v USA pod názvem Journey to the Beginning of Time. Ten film byste ale skoro nepoznali. Snímek vytvořený podle standardů socialistické tvorby by západního diváka nudil, proto bylo zapotřebí ho žánrově přeformátovat a posílit podle potřeby tu dobrodružné ladění, tu zase naučné. A je sportovní přiznat, že autor tohoto textu do sborníku Cesta do pravěku rovněž přispěl.
K filmu se (zřejmě s rezignovaným souhlasem českých tvůrců) dotočil odlišný začátek i konec. Chlapci usnou v přírodovědném muzeu, prožijí své pravěké dobrodružství a nakonec se probudí. Všechno byl jen sen! Zajímavé je, že cílený ateistický záměr musel být pro americké publikum zjemněn. Chlapci se sice na úsvitu času nesetkají se Stvořitelem, ale záběr na prvohorní moře, počátek života, je alespoň doprovázen citátem z Bible.
Západní uživatelé filmových databází dodnes vzpomínají na silné vjemy, které jim v dětském věku Zemanův snímek způsobil. Jedním z takových fandů Karla Zemana byl například John Stevenson, režisér snímku Kung Fu Panda.
