nahoru

„Ambiciózní troska“ Jan Rejžek, jeden z nejznámějších českých kulturních publicistů, napsal skvělé paměti

Jan Lukavec 9. února 2023 • 06:20
Hudební a filmový kritik a novinář Jan Rejžek
Hudební a filmový kritik a novinář Jan Rejžek
• foto: 
Profimedia

Zuřivec. A podle sociologa Jana Kellera „chodící hysterie“. I takovéto přezdívky dostává Jan Rejžek, známý jako hudební i filmový kritik a novinář. Nedávno ovšem u nakladatelství Galén vydal vzpomínky s názvem Jste to vy?, ve kterých ukazuje, že toho v životě stihl mnohem více: byl básníkem, fotbalistou, tiskovým mluvčím, úředníkem v sekci vnitřní politiky v Kanceláři prezidenta republiky, pořadatelem poslechových pořadů, hercem. A také alkoholikem, kterému se ovšem podařilo svoji závislost překonat.

Mnohé pasáže knihy potvrzují zmíněnou přezdívku: s četnými lidmi, kteří mu v životě nějak zkřížili cestu, vede Jan Rejžek v knize Jste to vy? „krátký proces“ a obdařuje je peprnými přízvisky, kterým ovšem občas nechybí jakási metaforická nadstavba: tak se vedle „bezpáteřní onuce“ (Jaroslav Plesl), „podrazáka převlečeného za kamaráda“ (Peter Duhan) v textu mihne třeba i „nekrofilní upír“ (Aleš Cibulka).

Autor sám ovšem ve své knize současně přetiskuje některé nelichotivé vzkazy, které dostává od svých nazlobených čtenářů, kteří ho nazývají například „ambiciózní troskou“. Případně na něj v době soudního sporu s Helenou Vondráčkovou ve veřejném prostoru pokřikovali: „To jste vy, ten sprosťák, co nemá rád Malovaný džbánku!“ A autor k nim aktivně přidává další možné nadávky na svoji osobu, jako by se jimi chlubil: vzhledem ke svému nemanželskému původu je „parchant“, který se ve vztahu ke svým četným partnerkám a potomkům v životě několikrát zachoval jako sobec.

Pod maskou smích

To jsou ale jen některé polohy autorova vyprávění. Rejžek si totiž v knize nasazuje různé masky od nesmlouvavého karatele přes vědoucího glosátora až k pokornému kajícníkovi a buditeli, který objíždí zapadlé české obce a prostřednictvím svých poslechových pořadů se snaží šířit optimismus a naději. Což je role, kterou by od něj asi mnozí nečekali. Úměrně tomu střídá odlišné stylistické polohy, od vážně míněných morálních obžalob svých konkrétních současníků přechází k ironickému tónu, kdy se za svoji spolupráci s prorežimním týdeníkem Tvorba v normalizačních 70. letech sám nazývá „kolaborantem“ (alespoň v očích „primitivních antikomunistů“, jak předznamenává).

Často používá silnou nadsázku: „Všichni slušní lidé jsou slávisté,“ jeho text je ostatně plný podobně „silných“ výrazů a vyjádření, a to nejen při charakterizaci činnosti jednotlivých osob, ale i při líčení jeho vlastních zážitků. Například během koncertu Bruce Springsteena v Praze na Slavii roku 2012 prý „zažil dvojitý orgasmus, na který by se ani Robert Rosenberg nezmohl“. U zkušeného a sečtělého novináře si jistě umíme představit vybranější a sofistikovanější stylistické prostředky, jak vyjádřit nadšení z hudebního zážitku, jakkoli vzrušujícího, extatického a excitujícího.  

Rozpoznal talent v Schelingerovi

Někdy se ani nedá přesně odlišit, ve které rovině se právě nacházíme a nakolik máme právě řečené brát vážně, ostatně i onu masku „zuřivce“ autor označuje za stylizaci. Když ale necháme stranou to, že je jeho výrazivo často poněkud „přepálené“ a jeho invektivy nezřídka silně urážlivé (mírně řečeno), i tak v knize zůstává pozoruhodný příběh hloubavého a statečného člověka. Muže, který během své kariéry nejen kritizoval, ale také chválil: 70 procent jeho recenzí je prý pozitivních.

A také upozorňoval na vycházející talenty. Právě on v časopisu Melodie publikoval první profil například Jiřího Schelingera. A šlo tehdy o texty (z pera Rejžka, Jiřího Černého i dalších) významné a zasahující nejen hudebníky. Což potvrzuje to, že i literární vědci a redaktoři, kteří tehdy dospívali, jako Jan Šulc či Michael Špirit, přiznávají, že až v Melodii, jejíž starší čísla se obtížně sháněla, objevili, co to je kritika. A je tu ještě jedno prvenství: roku 1988 pozval Rejžek na pódium festivalu v Lipnici nad Sázavou tehdejšího disidenta Václava Havla, což bylo zřejmě jeho první veřejné vystoupení v době normalizace.

To máš za tu Hanku Zagorovou!

Obecně kniha nabízí poutavý vhled do života umělecké komunity posledního půlstoletí i do zákulisí českého mediálního světa. Takto kupříkladu vzpomínal na svůj rozhovor se spisovatelem Irvinem Welshem, který se do studia dostavil v silně podroušeném stavu, takže s přítomnou tlumočnicí Danou Hábovou museli spáchat jakýsi rozhlasový podvod: „Já se ho česky na něco zeptal, Dana mu to přeložila do angličtiny a jeho nesrozumitelné opilecké mumlání převedla do předpokládané odpovědi.“

Poučný i zábavný je jeho popis toho, jak se spory umělecko-kritické přenášely do jiných oblastí. Při fotbalovém zápase, zřejmě v 80. letech, jej prý jednou zezadu podťal vlastní spoluhráč, hudebník Karel Vágner, který ucedil: „To máš za tu poslední recenzi na Hanku Zagorovou.“

Aby si nepozvracel klávesnici

I když se Rejžek o lidech, kteří si výrazně „zadali“ s normalizačním režimem, vyjadřuje velmi kousavě, zdá se, že mnozí z nich s ním navzdory jeho drzým a hněvivým slovům udržují kontakty. Kupříkladu o Jiřině Bohdalové mimo jiné prohlásil, že je to „podržtaška“ všech prezidentů od Novotného přes Husáka dále. Ale když napsal pochvalnou recenzi pamětí Vlasty Chramostové a vyzval její vrstevnice-herečky, aby zveřejnily podobně otevřené zpovědi, Bohdalová si na něj sehnala číslo a v asi hodinovém rozhovoru prý řekla leccos, „co zůstane mezi námi“.

Co v tomto telefonátu skutečně zaznělo, zůstává nadále nevyřčeno. Ale i tak toho Rejžek v knize prozrazuje o svém někdy poněkud neuspořádaném životě a svých razantních názorech a postojích hodně. A nejen o tom. Jeho kniha je jistě doporučeníhodná pro poznání života komunity disidentů i do dění na Pražském hradě v době Havlova úřadování. Což ovšem píšu ze snadné pozice člověka, kterého Rejžek nezahrnul mezi ty, jejichž příjmení ani nechce jmenovat, aby si doslova nepozvracel klávesnici a nezaplevelil jmenný rejstřík. Takové štítivě uvádí jen křestními jmény, přičemž o nich říká dost na to, aby byli bezpečně identifikovatelní…  

Jan Lukavec




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.