nahoru

Jsem úchyl! Příběhy jinakosti přispívají nejen k naší sexuální výchově

Kateřina Kadlecová 24. prosince 2019 • 08:30
Jsem úchyl! Příběhy jinakosti přispívají nejen k naší sexuální výchově
foto: Bohemian Taboo Stories, Henryk Mrejzek

Jsem úchyl. Přesně tak, tímhle doznáním a hrdou sebekategorizací začíná svůj příběh Míla Bugtcher, zakladatel známého pražského tetovacího a piercingového studia Hell a pořadatel Prague Fetish Weekendu. Pokud žijete sexuálním životem (alespoň tím konvenčním), díky nedávno vydané „knize o lidech, kteří dělají něco sexy“ s názvem Bohemian Taboo Stories můžete obohatit svou fantazii, znalosti o tuzemském nakládání s erotikou i slovníček pojmů souvisejících s jedním z nejmocnějších pudů vůbec. 

Pěkně vypravená publikace na svých 350 stranách předkládá přesně ty příběhy, které by měl slyšet nebo číst každý, kdo si už v dětství říkal, že možná není úplně „normální“. Dvacítka velmi různorodých textů, povětšinou na téma já a sžívání se s mou sexuální identitou, moje dětská traumata a dávné komplexy a vítězství nad nimi, totiž představuje úspěšné, sebevědomé a nejspíš taky spokojené lidi, kteří to zvládli, nepoddali se mainstreamu a dokázali si v mezích zákona a většinou i tzv. dobrých mravů (co se tím dnes ostatně míní?) najít svoji cestu, která vede ke slunci, štěstí a uspokojení ve všech možných slova smyslech.

A nenechte se zmást titulem Bohemian Taboo Stories: tyhle texty a fotografie mohly být tabu v devadesátých letech, dnes už nikoho nešokují a snad ani nepohoršují. Nejde o žádnou coffee table book, na to přes svou poměrně vysokou cenu 899 korun působí přece jen trochu levně (obrovská písmena, lámavé lamino jako obálka), ani o masturbační materiál; jakýkoli z diskutovaných fetišů si mnohem snáze najdeme na internetu. Předkládaná publikace je prostě kultivovaným zdrojem více či méně zajímavých informací o sexualitě z per lidí různých profesí, věku a světonázoru, které spojuje zájem o erotiku.

Rozkoš s rizikem i bez

Některé z textů, doprovozených ilustracemi nebo fotografiemi (v naprosté většině estetickými, uměleckými, nápaditými, plnými vášně), mapují přístup porevoluční československé společnosti k sexu. Třeba vyznání Kateřiny Saparové, která stála u počátků Prague Pride, je cenné i pro popis vývoje této čím dál populárnější akce, ačkoli zajímavější a poučnější jsou nejspíš pasáže rekapitulující, jak ve třiceti zjistila, že je lesba, nebo osvětlující, jak funguje v rodině dvou žen po praktické a částečně i legislativní stránce rodičovství a jak to vidí veřejnost.

Johanna Nejedlová ze společnosti Konsent, věnující se především prevenci sexuálního násilí, pak pomocí vlastní vzpomínky na znásilnění upozorňuje na to, že Ne skutečně znamená Ne, což je pro šovinisty a hulváty dodnes těžké pochopit. 

 

Nad otevřeností textu socioložky Hany Malinové o nesmírně prospěšné a celospolečensky spásné organizaci Rozkoš bez rizika, založené roku 1992 a starající se mj. o fyzické a duševní zdraví sexuálních pracovnic, se člověku svírá žaludek. Jak v době politické korektnosti naložit například s formulací „do pohraničí proudí davy německých taťků, kteří hledají útěchu v náručí špinavých cikánek“? Má doktorka Malinová právo psát o sexuálních pracovnicích jako o holkách a děvkách a nahlížet na ně tak trochu svrchu, protože jim pomáhá? Přemýšlel nad tímhle aspektem textů redaktor knihy Luboš Y. Koláček, jehož obsáhlý a pohříchu nabubřelý příběh může na čtenáře působit jako nesourodá směs mytického blouznění o souložení se „starými dušemi“ a holedbání děvkaře, kterého dnes veřejnost zná především jako obhájce tantrického znásilňovače s legrační přezdívkou Guru Jára? Podobným zbytečným chlapáctvím bohužel trpí i intimní zpověď skvělého fotografa Petra Jedináka, jejž si z jeho sedmnáctiletého působení v redakci Reflexu pamatují snad i ti, kteří možná nepřišli na chuť konceptu jeho Orgasmických portrétů

Nutnost tolerance

Čtení a prohlížení Bohemian Taboo Stories však přece jen vyžaduje jistou dávku tolerance. Ale nikoli pokud jde o erotické záliby a odchylky od normy; jak už bylo řečeno, svazování, domimance nebo genitální piercing není ničím, s čím by se informovaný dospělý občan Západu v 21. století nesetkal. Někteří protagonisté/vypravěči jsou však poněkud přepjatí a jiní sebestřední, obě do svazku zahrnuté povídky mi připadají triviální, patetické a neobratně napsané... Stejně jako u části ilustrací se nad některými popsanými situacemi ošívám: to je přece kýč jak bič, to sem nepatří. 

A přestože má kniha písmena tak velká, aby si ji mohli přečíst i prvňáci (čistě hypoteticky!), vinou mizerně formulovaných sentencí a kvanta překlepů a gramatických i pravopisných chyb se nečte příliš dobře. Zatímco u slovesných tvarů se úzkoprse trvá na archaizujících variantách zjišťuji a kupuji, ba dokonce nesprávně dokáži, absurdních v kontextu následující věty, kde se naplno a nepokrytě šuká, na každé druhé stránce najdeme rozbušku v podobě nejrannější vzpomínky (str. 203) nebo Dity von Tesse (str. 217; myšlena je Dita Von Teese).

Někdo by mohl namítnout, že jde přeci jen o nadšenecký projekt pomyslné klubové knihy fandů do erotického bizáru, financovaný crowdfundingem na HitHitu. Ale nikoli: v době, kdy „sexuální výchova ve školách je na úrovni nula nula nic neustále, i dneska“ (str. 141), může publikace zásadně přispět všeobecnému povědomí o lidské sexualitě. Je zajímavou sondou do života sebevědomých subkultur, pro něž je pestrá erotika koníčkem, obživou i zdrojem poznání.  





Diskuse ke článku