A tak ho vysunul... Jak vypadal špatný sex v české próze roku 2019

„V éře Pornhubu (…) neexistuje poptávka po sexu v románech. Mí editoři mě často žádají, abych jej zcela vynechal,“ postěžoval si před třemi týdny v deníku Guardian irský spisovatel Julian Gough, jenž byl díky scéně prvního milování plachého teenagera Colta a jeho vyvolené Sashi v thrilleru Spojení (česky jej letos vydala MOBA) nominován na britskou Bad Sex in Fiction Award.

A místo aby si s úctou připomněl listopadové osmdesáté výročí narození spisovatele a publicisty Auberona Waugha, jenž ocenění pro směšnohrdinské scény s hřebci a lepivými šťávami roku 1993 pro měsíčník Literary Review vymyslel, pan Gough namítá, že je to celé pěkně nefér. Že porotci a posléze i média, která peprné ukázky i zprávy o výsledcích literárně-erotického klání nadšeně přejímají, pracují jen s kratinkým úryvkem autorova díla. Že nominované velikány od Kinga přes Murakamiho a Rotha po Rushdieho lidé ostouzejí na sociálních sítích pomocí „krátkých videí se zvracením“, často výhradně na základě jediných několika řádků, jež z jejich próz přečetli – díky Bad Sex in Fiction Award. A že oceněným autorům klesají vinou tohoto „antiBookera“ počty prodaných výtisků a že vlastně ani neexistuje žádná hmatatelná trofej!

V mnoha argumentech má Julian Gough pravdu. Na základě několika z kontextu vytržených vět skutečně lze stěží posuzovat kvalitu literátova psaní; není též leckdy možno plně porozumět motivacím či jednání aktérů, jejichž charakter je popsán na stovkách stran erotické scéně předcházejícím… A proto zdůrazňujeme: tato výroční anticena týdeníku Reflex nechce urážet spisovatele ani je zrazovat od popisování erotiky. Zvláště ne v době, kdy sexualita z mnoha různých důvodů mizí z veřejného prostoru – ať už ji zakazují Tumblr či Facebook kvůli obavám z propagace pornografie, nebo prudérní příslušníci náboženských skupin s kořeny zapuštěnými hluboko v devatenáctém století. Bad Sex in Fiction Award dle Reflexu je tu proto, aby čtenáře pobavila, příjemně vzrušila a upozornila na záludnost setkání přirozeného jazyka, literátovy imaginace a pohlavních orgánů.

Vtipně skrytá erotika: Pár jednoduchých čar, které probudí vaši nejdivočejší představivost

Fotogalerie

Jan Svěrák: Bohemia | Zdroj: Archív„Nevím, jestli uplynulo deset minut nebo dvě hodiny, ale ležím zpocený na velké posteli v master bedroomu a líbám jemnou kůži na Sylviině bříšku. Chutná slaně.
„To místo, kam se chodí pro tvůj orgasmus, je to ještě hodně daleko?“ zeptám se mezi polibky.
„Ach, velmi daleko,“ vzdychne Sylvie.
Je tak sladká, když je upřímná.
„Ale nic si z toho nedělej. Opravdu. Já jsem šťastná.“ Prsty mě přitom laská ve vlasech. „Opravdu velmi šťastná.“

V prozaické prvotině známého českého režiséra se s erotikou setkáme několikrát, bohužel však nejde o setkání příjemná. A nejen proto, že před našima očima podnikají erotické hrátky s nutelou obšourný, skoro čtyřicetiletý režisér s přiléhavým příjmením Šustil a o deset let starší producentka Sylvie, již protagonista vidí jako „po sexuální stránce zanedbané, léta neorané pole“. Jejich, ehm, namlouvání si představte jako bolestnou připomínku toho, co bylo koncem předchozího milénia v exsocialistické společnosti považováno podnikateli ve fialových sakách a koženkových mokasínech za tzv. sexy; už jen termín „master bedroom“, tedy ložnice pána domu, je beznadějně přežitý, neboť sexistický. Sylviina plochá osobnost je v Bohemii pojednána s tak nemilosrdným despektem, že erotické scény, do nichž ji rejža obsadil, působí jako prvňákův popis série černobílých snímků z NEI Reportu: „Věnujeme tichou vzpomínku našemu obědu. Uprostřed jeho přípravy Sylvie odhrnula rozkrájenou zeleninu, prkýnka, mísy i nože stranou a místo nich se položila na pult a vystrčila na mne zadek, abych si ji mohl vzít zezadu. Něco tak efektního bych od ní nečekal.“

Obscénní, nemorální a pornografické: Podívejte se na karikatury, které v USA zakázali

Fotogalerie

David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský | Zdroj: Archív„Vedle v pokoji to Jesperovi udělala rukou. Sperma, ačkoli se ho snažila všechno pochytat, jí zčásti proteklo mezi prsty na koberec.
Když jezdila nad rozepnutými kalhotami rukou nahoru a dolů, připadalo jí to milé a velmi běžné. Něco, co se pravidelně opakovalo, věčně navracelo, a díkybohu za to. Jesperových pětačtyřicet už byl přece jen věk. Celá ta ruční práce nicméně spíše než díkuvzdáním za potenci skutečně byla jen nezajímavou směsicí běžných skutků a běžných pocitů.“

Dvaačtyřicetiletý prozaik a dramatik David Zábranský, enfant terrible české prózy, v naší soutěži roku 2017 zvítězil, díky podivuhodným scénkám „šukavého Čechoslováka“ a spol. ze svého kontroverzního (podle pomýlenců údajně „prvního českého fašistického“) románu Za Alpami. V něm kupříkladu jistý Mathias v souvislosti s netradičním sexuálním aktem „chtěl Ilince přinést k puse kus jejích hoven na zlatém podnosu; chtěl jako Odysseus doplout do černé Tróje, otočit se tam a vrátit se s hovnem za sladkou Pénelopé do Ithaky“. V páně Zábranského letošním společenskokritickém románu se sice řeší zásadní problémy dnešní doby, ale leckterého čtenáře bude spíše než rozdělování společností a aluze na aktuální politické dění ve světě šokovat, že „Jesper šoupl nohou a setřel spadlé sperma z koberce do své ponožky“. Spadlé sperma je podobný nesmysl jako spadlé mléko; tekutina, není-li uvězněna v nádobě, by měla stéci, splynout či skapat (což ostatně chvílemi přejeme i hrdinům překombinovaného příběhu). V ukázce zmíněné „pochytání spermatu“ je obrat podobně toporný jako posléze nastíněná „ruční práce“. O generacích Y a Z, tedy o mileniálech a následující ryze internetové generaci, se tvrdí a porůznu i dokládá, že je erotika už tak nezajímá; nedoporučujeme jim tedy četbu Logozu, neboť akty pro nás, starší a pokročilé, tolik vzrušující, jsou zde popisovány tak mechanicky a odpudivě, že by národ jen v důsledku prosté četby mohl vyhynout.

Tanec života se smrtí, láskou a erotikou: Prohlédněte si bizarní fotoalbum českého rodáka

Fotogalerie

Jan Štolba: Nezastavitelný den | Zdroj: ArchívPst, ještě ne… Teď! Sledovala tiše a nenasytně, jak se lehce rozkymácený úd dotkl ochlupeného pahrbku, pak po něm sklouzl až k vyduřelým záhybům, pomalu, zpomal, a teď, hmmm… Počkej, udělej to ještě jednou, vjeď do mě znova, sleduj je, jak si to dělaj, v klidu si tam dole do sebe vjížděj, hmmm, hřímala tichounce, zasykla, ale nespouštěla oči z bledé žíly, která do ní zajížděla a vyjížděla, hryzla si ret, sss, přes zuby vtáhla vzduch a pak N-a dlaní znovu lehce odstrčila, vyjeď ještě a udělej to znova, chci se chvíli dívat, jak si to děláme, nemohla si pomoci, dívala se dolů do klína, jako by tím směrem bylo lze dohlédnout někam na začátek, a tak ho vysunul, všiml si, jak si rukama zatáhla kolena ještě dál nazad, kam to šlo, a zase vjel dovnitř, zmizel jí pod břichem, nespouštěla oči z toho, jak do ní vjíždí, zase vyjíždí, až slabiny a dva ochlupené podbřišky začaly zvolna pleskat o sebe, aplaus decentní, dojemný, (…) ještě mi ho tam vsuň zas úplně od začátku a dívej se mi při tom do očí – hmmm, tak už ne, pozdě, už mě mrdej, dívej se mi do očí a říkej mi, že mě mrdáš, plácni mě po zadku, ale fest, hekala a zadržovala hekání a oba poslouchali, jak něco dole mokře slápá…

Jako by se sám „disaster artist“ Tommy Wiseau, režisér úžasných filmových propadáků, pokusil napsat erotickou scénu pro legendární Pokoj, nejhorší počin dějin kinematografie! Na více než sedmi stech stranách své „filosoficko-erotické grotesky z filmově-sportovního prostředí“, už jen to zní jak ze špatného filmu, se literární kritik, nositel Ceny F. X. Šaldy a saxofonista Jan Štolba pokusí popsat mj. sex z perspektivy jeho aktérů, leč spojení pekelných pohlavních přívlastků s archaickým slovesným tvarem „bylo lze dohlédnout“ a pozoruhodným „tichounkým hřímáním“, se stařeckým hekáním (komu se hekání jeví jako sexy, nechť zamíří na hekárnu) a hastrmanským „mokrým slápáním“ evokujícím Bažináčův ponor do žumpy bude spíše zdrojem čtenářova posměchu než vzrušení, neboť přiblblejší způsob miliskování by pohledal.

Erotika na Instagramu: Fotografka pod rouškou umění ukazuje své nahé tělo a vyšpulené pozadí

Fotogalerie

Jan Němec: Možnosti milostného románu | Zdroj: Archív„Říkal jsem tehdy jejímu pohlaví rybička. Ano, už tu zase jsem, protože tohle si nemohu nechat ujít. Rybička v mých představách plula tam dole v kalhotkách a žila si svým vlastním životem, o němž toho suchozemci zase tolik nevědí. Ale když měl člověk štěstí a chytil ji na prut a vyhodil na břeh, byla vlhká, rozevírala se jí žábra, jak lapala po dechu, měla růžové maso a chutnala trochu hořce. ,Janýsku,ʻ šeptala Nina a natahovala svou nekonečně dlouhou nohu ke stropu, aby mi v posteli udělala víc místa. Do pokoje dopadalo dopolední světlo, z vedlejší zahrady kvokaly slepice, vzal jsem Ninu za lýtko a rozevřel ji ještě víc, takže rybička na mě poulila ústa a čekala, co se bude dít. Dal jsem do ní prst, jestli nekouše, ale nekousala, její útroby byly úplně hladké, stejně jako všechny ty dětské roky, které tu Nina prožila.“

Jeden z nejambicióznějších románů tohoto roku přináší nostalgickou vložku, jejíž perverzní metafora s pedofilním přídechem ovšem upomene na mytický ozubený pohlavní orgán, vaginu dentatu. Čtení úryvku o Ninině vagině, zde zaplaťbůh bez zoubků, dá cinefilům vzpomenout na Kim Ki-dukovo perverzní drama Ostrov (2000): stydké pysky, zaseknutý rybářský háček, áááááá! Epiteton constans „nekonečně dlouhé nohy“ sem oceňovanému prozaikovi, skvělému stylistovi a vyhledávanému redaktorovi próz proniklo odkudsi z céčkových povídek prastarého Playboye; stejně tak si nejsme jisti, zda jde poulit cokoli jiného než oči. Aktualizovaný idiom je však to poslední, co by mělo čtenáře na rybím odstavci znepokojovat; sice se v něm nezmiňují čichové počitky, aby byl obraz kompletní, ale ty čtenáři naskočí jaksi automaticky.
A komu by to nestačilo, v Možnostech milostného románu se testují i Meze čtenářova vkusu. Klitoris je zde protagonistou v žertu nazýván „kolíbkovým ovladačem“, načež jeho postelová sparing partnerka obratně přirovná penis k „joysticku“, „veselé hůlce“. Snažte se to vytěsnit, aby vás asociace nepřekvapila, až budete pařit gamesy na nějakém archaickém zařízení. A když už jsme u staré techniky: „,Promiňte,ʻ zašeptal jsem jí přímo mezi nohy. ,Sex po telefonu je nuda, radši použijeme potrubní poštu. To jsem zvědavej, když tady dole teď podám podnět, jak rychle doputuje až do ústředí…ʻ“ Áááááá!

Ziegfeld Girls: Tyhle sexy tanečnice byly označované jako nejkrásnější dívky všech dob

Fotogalerie

Lukáš Horák: Setkání žádného druhu | Zdroj: Archív„Lem teplákové sukně vyhrnutý k bedrům. Přechod mezi stehny a klínem zalitý lehce slanou, lepivou šťávou. Roztažené nohy. Špička penisu osvětlená bodovým světlem toalety. Nejdřív pár jemných přírazů, pak náhle několik tvrdých. Hnětení mého kyprého zadku jejíma studenýma rukama. Hlava zvrácená dozadu, žíly naběhnuté. Zadržený dech a závrať.
Utřít, spláchnout, vystoupit na konci vlaku, nebýt spatřen.“

Ta práce se světlem! Ty změny rytmu, popisy počitků, poetický asyndetický popis dramatických činností v poslední větě, ba i nemístné (protože neexistující) adjektivum „naběhnuté“ namísto správného tvaru „naběhlé“! Jsme samozřejmě daleci toho, abychom třicetiletého autora, někdejšího redaktora Deníku Referendum, pro tu zářící penilní špici posměšně nazývali Caravaggiem tuzemské prózy. Bezejmenný hrdina jeho románového debutu, ghostwriter na internetových seznamkách, holduje fantě, pornu, seznamování se s dívkami ve vlacích a následné masturbaci na místech tak utěšených a romantických, jakými jsou záchodky ve vagonech. Samozřejmě že popis takového erotična musí za zmíněné konstelace být přiznaně béčkový… Ale už jen fakt, že vypravěč-muž popisuje svoji vlastní zadnici jako určenou k „hnětení“ a k tomu „kyprou“, tedy pomocí přídavného jména rezervovaného doposud půdě, sněhu, těstu a ženským tvarům, je bohapustá nechutnost, vábná a vzrušující asi tak jako ona smutná tepláková sukně z první věty.

Krásné Ukrajinky nafotily v zemi sužované válkou vtipné erotické fotografie

Fotogalerie

Pavel Hak: Warax | Zdroj: Archív

„Preston počkal, až sténání rozkoší zeslábne, potom se jako milenec zblázněný do své vyvolené zahleděl Meryl do očí. – Ptala ses manžela? – Barry mi nic neprozradil, vzdychla Meryl. Všechny jeho obchody jsou supertajné. Položila se na míse, zvedla nohy, chytila Prestonův úd, jako by se jednalo o vibrátor. – Pojď, honey. Preston si stoupl mezi roztažené nohy, rozpohyboval pánev, ve vzrušené vagině znehybněl.(…) Meryl se ujistila, že má Prestonův ocas řádně zaražený mezi stehny, omotala svému hřebci nohy kolem pasu, jeho boky se brzy opět daly do pohybu, rozorávaly to tělo lačné vyvrcholit jako dříve, šukané, mrdané, lízané, zbožňované.“

Český emigrant do Francie Pavel Hak se podobně jako Lukáš Horák o pár řádků výše uchyluje k zemědělské terminologii, avšak ono rozorávání těla není zdaleka tak směšné jako romantický červenoknižní obraz z první věty, v rozpuku zavražděný obchodní konverzací. Následný sex dvojice robotů doplněný agronomickou pasáží s ocasem, omotaným a domotaným hřebcem a tělem-polem nás na krátkém prostoru přivede až do hájemství čistokrevného péčka a k přemýšlení, co se ten Pavel Hak za více než třicet let života v Paříži od Frantíků, vyhlášených to milovníků, vlastně naučil. A mimochodem, letošní překlad Waraxu (fr. vyd. 2009) z pera Zdeňka Humla redigovala Jovanka Šotolová, která má v poslední době na mizernou erotiku kliku. Převedla totiž do češtiny román francouzského prozaika Didiera Decoina Úřad pro zahrady a rybníky (vyd. Plus, 2018), jenž počátkem prosince získal (spolu s Mírem dr. Johna Harveyho) originální britskou Bad Sex in Fiction Award za scénu, v níž se mj. penis s varlaty přirovnává k „opičce schoulené do klubíčka“.


Obrazy jako fotografie: Malíř udivuje svět titěrnými detaily nahého ženského těla

Video

Jiří Šimáček: Prvotřídní hajzl | Zdroj: Archív„Konečně vypnula vodu a vyšla ze sprchy. Všiml si, že její pohled sklouzl na jeho penis vytažený z kalhot. ,Prut tvůj a hůl tvá, toť mě potěšuje,ʻ zahlaholil vesele Náčelník. Podívala se na něj zaraženě a přihlouple. ,Žalm dvacet tři,ʻ dodal na vysvětlenou, promnul si penis a zarecitoval celý čtvrtý verš: ,Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo ty se mnou jsi; prut tvůj a hůl tvá, toť mne potěšuje.ʻ
Nic. Zase jen přihlouplej výraz. ,Utři se, počkám v pokoji.ʻ
Během pěti minut s ní byl hotový. Proběhlo to bez konverzace, bez zbytečných dotyků, mechanicky a jak nejrychleji to šlo. Pak ji odstrčil, zapnul si kalhoty a šel k pracovnímu stolu.“

Veselé hlaholení, biblický citát, mechanická triviálnost – a zpátky do práce! To je, panečku, sex jak víno! Není těžké uhodnout, že protagonista čtvrtého publikovaného románu brněnského prozaika je velký romantik. Název knihy, Prvotřídní hajzl, sice primárně nesměřuje k tomuto zkorumpovanému fízlovi, ale padne mu jako ulitý. Pán si rád vychutná nejvybranější alkohol i své tupé podřízené, zato se ženami to nebožák neumí, tudíž je nenávidí. „Zkusmo rozepnul zip kalhot a v rychlosti nahmátl nářadí; zjistil, že přístup k němu je snadný a rychlý, ovšem taky zjistil nulovou odezvu, prostě nic. Zkusil si ji představit zabalenou v igelitové fólii – a nic, zkusil si představit, jak běhá po pokoji nahá jen s obojkem na krku – a zase nic.“ Antihrdinu, častujícímu ženy vulgarismy namísto orgasmů, politujme, autorovi pak poblahopřejme ke krásnému sedmému místu.

Bettie Page: Královna pin-upu a idol ženské krásy 50. let minulého století

Fotogalerie

Pavel Hénik: Korporace | Zdroj: Archív„Konečně si lehnete. Ani se pořádně nesvlékáte, obnažíte jen to nejnutnější k tomu, aby mohlo dojít ke spojení. Cítíte se přitom děsně, skoro si říkáte, jestli se vám postaví. Pak prstem zkusíte její připravenost a zjistíte, že do zadku to rozhodně nepůjde. Tak jdete o dírku výš a tam je zase sucho jak na Sahaře. Sledujete všechny ty lidi kolem sebe. Nazí, polonazí, někteří ve speciálních oblečcích. Najednou vám to celé přijde jako nechutná scéna z perverzního pornofilmu, který natočili s levným komparzem, a chcete pryč. V duchu počítáte, kolik vás tahle sranda stála, a to vás přiměje znovu do akce. Na nedokonale ztopořený penis se snažíte navléct gumu, ale moc to nejde. Kouknete na svoji holku, jestli vás při tom trapasu sleduje, a okamžitě zjistíte, že váš penis je jí absolutně putna. Alina s hrůzou civí na tlusté prase s chlupatými zády, jak buší do nějaké droboučké Asiatky s parukou platinové barvy.“

Nezaměnitelný styl Pavla Hénika, šéfa scénického provozu v České televizi, si možná pamatujete z předminulého ročníku našeho literárně-erotického klání, kdy jeho prvotina Manekýni získala hned po románu Za Alpami Davida Zábranského krásné druhé místo. Novinka, dystopický thriller Korporace, představuje osmadvacetiletého Adama Krammera, jenž pracuje jako špičkový vývojový manažer jedné z největších společností Unie. Očipovaný nebožák s plnou šrajtoflí a vymytým mozkem se stává obětí firemní čistky, ještě předtím ovšem sám stihne znečistit empatickou prostitutku Alinu. Neobvyklá, např. v Němcově podání (Dějiny světla) výsostně literární du-forma ukázky ostře koresponduje se stylistikou návodu na obsluhu automatické pračky („aby mohlo dojít ke spojení“) a lacinými kulisami pornofilmu. Nebojte se však, brzy přejdeme, alespoň terminologicky, do gynekologické ordinace: „,Dneska to chci jinak, chtěla bych tě cítit v pochvě,ʻ pronesla Alina procítěně.“ A to vše v románu, jehož stafáž dokáže „stříkat prudce jako yellowstonský gejzír“ – no nekupte to.

Krásné dívky a kapři. Bizarní kalendář, který potěší oko každého Čecha!

Fotogalerie

Josef Moník: Pazdera pláče a jiné povídky | Zdroj: Archív„,Ty vole, Venco, stará mě načapala, jak si drandím kačera u dospělýho filmu. Ne teda, že by mi vadila studená večeře, ale je to dost trapný.ʻ
,To je hovno. Mě přistihla tchyně. Zrovna jsem si pouštěl Wild Lucille se dvěma negrama najednou. A ještě jsem měl zvuk vyhulenej naplno. Vůbec jsem ji neslyšel. Dokud za mnou nezakašlala. Takovým tím nevtíravým způsobem, rozumíš. Procítěně.ʻ“

„Drandit si kačera?“ Frazeologové a idiomatici slzí radostí nad novým přírůstkem do příručky lidové mluvy, my ostatní, co podobná sousloví neznáme z putyk a pajzlů, slzíme z jiného důvodu. Dnešní obyvatel západního světa si stěží umí představit něco horšího než provozování činnosti související s tělesnou láskou s tchyní za zády. Příznivci Wild Lucille posíláme v útěchu desáté místo a loučíme se, samozřejmě „takovým tím nevtíravým způsobem“.

Nela D. Astonová: Jájínek | Zdroj: ArchívPoněvadž expertům (a expertkám!) na genderovou rovnost musí být při četbě výronů našeho literárně-erotického pelotonu dávno podezřelé, že blbě o sexu píší zřejmě jen muži, dovolujeme si přispěchat s jednou paní. Podobně jako u anonymně-pseudonymní Eleny Ferrante (neradi bychom však tyto dvě fenomenální autorky srovnávali!) je ovšem možné, že ve skutečnosti i Nela nosí trencle.

„Bába neukojená bydlela v chalupě na konci osady, žila z důchodu, občas si něco přikradla, občas někoho očarovala, ale libido měla obrovské, že by povalilo i Freuda, toho, který to všechno vymyslel. Pětkrát denně si Jájínka aplikovala mezi nohy, vrtěla se přitom jako Frank Faria, zpěvák ze skupiny Boney M., achichovala, a protože byla neobyčejně zdravá, měla tuhý kořínek, pokaždé zařvala jako tur z uspokojení.“

Řeč je v knížce údajné bohemistky, mající na kontě již řadu bestsellerů včetně Knihy o čuráku či Knihy o mrdání, o penisu Jájínkovi, který se podobně jako jeho hrdina Malý princ vydal na vandr. Chudáčka protagonistu, jmenovaného v podtitulu veledíla „čuráčkem pošetilým“, citovaná prasáž zachycuje v situaci, kdy si „připadal jako na galejích, ještě ke všemu bábina kunda byla otlemená, nevychovaná, hloupá a nemytá díra“. Knížečku o potížích jednoho „šulína, vohona, rákose, lulana, kuřáka, brka, obtahováka“ atp. vydal s ilustracemi Jaromíra Plachého Dybbuk a srandovního sexu se tu vlastně mnoho nedočkáte, spíš popisů otvorných, potvorných: „Pak mu ukázala nočního motýla, lišaje kundího, když svými prsty roztáhla velké stydké pysky do stran, to však spíš připomínalo pohled zdola na plachtící poletuchu vlnatou.“

Josef Moník: Pazdera pláče a jiné povídky | Zdroj: Archív„Nejdřív do nebe vyšplhaly Soniny kalhotky a po nich Alenin zadek. Velký tlustý zadek, který těsně obepínaly punčocháče, možná proto, aby neexplodoval. V těch punčocháčích byla v prostorách zadku a vagíny vystřižená velká díra, záměrný bod pro vojenského střelce.
Vzrušilo mě to. Lehl jsem si za Soňu na bok a nemohl se jí nabažit. Hlasitě sténala a Alena se tiskla k mým zádům a držela nás za ruce.
Když jsme skončili, otočil jsem se. Alena mě nechala vydechnout a pak mě za něj čapla.
,Jo!ʻ zašeptala.
Nechtěl jsem to, ale Soňa mi zezadu dávala pokyny a vzrušeně dýchala. Alena pomalu a vytrvale pumpovala a pak mě přemohla.
Jejího polibku jsem měl najednou plnou pusu, ležel jsem na té velké tlusté holce a strkal jí ho mezi nohy.
Vzdychala ze všech sil, ale něco bylo špatně. Uvědomil jsem si, že naříká do ticha. Udělal jsem se jí na břicho uprostřed ztichlého buzeráku a Soňa seděla v koutě a plakala.“

Autor sbírky deseti povídek (včetně té citované, Simulanta) bývával editorem českého Playboye, je mu jedenašedesát a obojí je na stylu, tematice a obecně úhlu pohledu na svět (tj. kouli) dost znát. V pamětníkových větách se skrývá velké moudro, hrdinství, um umělecké zkratky i pozoruhodný pozorovací talent – „Pokud se dobře pamatuju, sex s ní byl brutální jako dnešní dětské filmy, udělala mi to v sedě na pařezu a řekla si o služné,“ případně „Pošeptal mi, že má v sobě mašli, takže jsem si nedával pozor. Po čtvrtém čísle už nebylo na co. Páté číslo trvalo od dvou po půlnoci do šesti do rána a Markéta se při něm udělal osmnáctkrát. Tou dobou jsem už neměl co na práci, většinu času jsem proležel na zádech a mohl jsem to spočítat. Markéta na mě (sic!) seděl jak na koni, nohy pevně v třmenech a Velká pardubická byla nekonečná…“ A ano, Otův Markéta byl ženou a dobře oběma tak.