Nepřátelé o něm tvrdí, že je arogantní, sebestředný, samolibý až nesnesitelný, řada z nich ho upřímně nenávidí. Přátelé ho shovívavě nazývají přezdívkou “zuřivec”. Co mají obě skupiny společné, je to, že čtou jeho články, a to už několik desítek let. Když ty nejlepší shromáždil do knihy Jak tohle můžete otisknout!, bylo toho skoro 900 stran. I rozhovor, který s ním do nového Reflexu pořídil Milan Tesař, byl natolik obsáhlý, že se musel pro tištěné vydání zredukovat asi na polovinu. Mluvilo se mj. o proměnlivém vztahu Rejžka s jeho guruem Jiřím Černým, o „cause“ Nohavica i o tom, proč píše tak kritické nekrology. Berte následující pasáže z rozhovoru jako ochutnávku…
O Chartě
Nebyl jsi v pokušení podepsat Chartu?
Nikdo mi to nenabídl, hlavní chartistické zloduchy jsem osobně poznal až později. Ale byl jsem v Melodii u toho, když se připravovala Anticharta v Divadle hudby a za redaktory přišel šéfredaktor Titzl se slovy: Doufám, pánové, že víte, jaká je vaše povinnost. Franta Horáček dostal záchvat: Nikdy nic takovýho nepodepíšu. Když mu Titzl domlouval: Myslete na děti, řekl mu: Právě proto, že na ně myslím. Nakonec to fakt nikdo ani z externistů nepodepsal. Drželi jsme spolu a úspěšně bojkotovali straníky, jako byl Miloš Skalka – ale ten měl stejně měřítka vkusu někde maximálně u San Rema.
O své poezii
Mou generaci, co byla v 80. letech na koleji, značně zasáhla tvá básnická sbírka Nic moc, kde jsi měl verše jako třeba „ošklivé dívky líbáme vášnivěji…“. To se nám líbilo.
Díky po těch letech. U mě asi skoro všechno vždycky vzniklo z hádek. Když jsem potkal v redakci Tvorby Karla Sýse a řekl mu, že dává do novin samé pseudopoetické sračky, řekl mi, ať sám napíšu něco lepšího. No a tak jsem v létě na koleji „smontoval“ básničky, přinesl je a on mi je otiskl. Měl jsem vždycky rád neveršovanou poezii všedního dne, civilismus, ironii, tím pádem hlavně Jacquesa Préverta, Miroslava Holuba, Edgara Leeho Masterse a podobně. Ovšem když člověk jednou přijde, jak na to, a zvládne formu, začne to být rutina. Hlavně jsem to nikdy nepovažoval za poezii, spíš za takové skládání aforismů.
O pravdivých nekrolozích
Hodně lidí jsi nadzdvihl, když jsi po Hapkově smrti napsal nekrolog, že byl „přeceněný kýčař“. Za odměnu ti na Facebooku vypravili pohřeb.
Mně hlavně vadí, že když v Česku někdo umře, skoro všichni jsou legenda, i takoví exoti jako Přemek Podlaha a Miloš Frýba. Hapka po skvělých začátcích s textařem Petrem Radou v šedesátých letech pro Hegerovou za bolševika dle mého názoru zcyničtěl. V porovnání s Petrem Skoumalem, promiň, Hapka nemůže obstát. Kdybys znal nekrology v anglických a amerických denících, nedivil by ses. Herec, který přejel někoho autem a seděl za to pět let ve vězení, to určitě bude mít v nekrologu.
