Nakolik byl holokaust historicky jedinečnou tragédií? Někteří tvrdí, že naprosto. Jiní poukazují na to, že mu předcházela genocida Arménů, na niž se ostatně odvolával i Hitler, který prý před útokem na Polsko pronesl výrok „Kdo dnes ještě mluví o zničení Arménů?“, čímž obecně omlouval a zdůvodňoval své zacházení s neárijci. A ještě další odborníci soudí, že holokaust nevzbudil takový šok proto, že by byl v dějinách jedinečný.
Holokaust podle nich vzbudil ve veřejnosti takové emoce spíše proto, že se během něj v Evropě používaly vražedné metody, které Evropané do té doby aplikovali při zacházení s obyvateli jiných kontinentů, jež považovali za podřadné. Holokaust prý byl unikátní jen na evropské půdě, ovšem dějiny západní expanze do jiných světadílů čítají mnoho dalších, pozapomenutých příkladů vyhlazení celého národa.
Jaký prostor pro vyhlazování!
Hlasatelem tohoto názoru byl i švédský spisovatel Sven Lindqvist (1932–2019), jehož obsáhlé dílo sestává z desítek knih esejů, reportáží a dokumentární prózy. Jeho první do češtiny právě přeložená kniha Vyhlaďte všechny ty netvory (švédsky vyšla již roku 1992, pro brněnské nakladatelství Host ji přeložila Petra Hesová) je především vášnivou a v jistém smyslu i jednostrannou obžalobou (západo)evropského koloniálního rasismu. Jeho hlasatelé byli přesvědčeni, že opanované národy jsou od přírody odsouzeny k zániku a „pravé milosrdenství“ ras nadřazených spočívá v tom, že jim k němu rychle dopomůžou.
Mnozí z nich v podobném plánování a jeho realizaci nacházeli skutečné potěšení. Jako anatom a etnolog Robert Knox (1791–1862), který nadšeně napsal: „Jaký prostor pro vyhlazování se otvírá Anglosasům a jiným evropským národům!“ Jak tak Knox od svého psacího stolu připravoval o život jeden národ za druhým, „radost z vyhlazování z jeho slov jen čiší“, komentuje to Lindqvist.
Monotónní masové vraždění Afričanů
Tento postoj byl široce rozšířený a nevyhýbal se ani dnes ctěným a váženým osobnostem, jako byl například zakladatel skautského hnutí a držitel mnoha významných britských řádů a vyznamenání Robert Baden-Powell. Ten po jedné plánované bojové akci, z níž sešlo, hořce litoval toho, že si ani jednou nevystřelil. „Tu naši malou vyjížďku jsem opravdu ocenil,“ psal Baden-Powell své matce, „až na to, že vůbec nedošlo k boji, což bohužel znamená, že z toho nekouká žádné vyznamenání.“
Masové vraždění afrických domorodců, zvláště pokud se Evropanům postavili ve válce, někdy na přítomné evropské pozorovatele či účastníky působilo až monotónně. Takto jednu takovou „bitvu“, u Omdurmánu roku 1898, poněkud cynicky popsal tehdejší poručík Winston Churchill: „Ve vzdálenosti osmi set yardů od našich pozic postupovala nepravidelná řada bojovníků vstříc nemilosrdné palbě. Pěchota pálila v klidném, rovnoměrném tempu, nevzrušeně a beze spěchu, neboť nepřítel byl daleko. Svému úkolu se věnovali se zájmem a dělali, co mohli. Záhy však taková mechanická střelba začala být jednotvárná. Pušky se začaly přehřívat – natolik, že bylo třeba sáhnout po záložních. Kulometům došla v plášti všechna voda k chlazení.“
Násilí vás strhne a promění
Lindqvist ovšem na druhou stranu uvádí i hlasy těch současníků, kteří tuto otřesnou praxi kritizovali, především spisovatele Josepha Conrada, autora slavného románu Srdce temnoty. Autor mimo jiné sleduje, jak tento román vznikal a jak se v něm celkem věrně odrážela dobová realita. Lindqvist ale rozhodně nepůsobí jako „objektivní“ literární vědec, naopak. Text vznikal během jeho cesty po Africe, po místech, kde se tyto zločiny proti lidskosti, jak bychom to dnes klasifikovali, odehrávaly. A jeho osobní zainteresovanost je podtržena i tím, že se během tohoto svého „cestopisného eseje napříč časem i prostorem“, jak knihu nazvala skandinavistka Barbora Grečnerová, vrací i do svého vlastního dětství. Tehdy byl totiž sám fyzicky bit a zpětně zkoumá, co to dělalo s ním jako s obětí i s jeho jinak kultivovaným otcem coby „exekutorem“. Na něm se totiž ukazovalo, že při vykonávání fyzického násilí člověk propadá jakési nepříčetnosti: „Násilí vás strhne a promění, až jste – i posléze, když už je po všem, – k nepoznání.“
I pro českého čtenáře může mít tato kniha naléhavé až osobní vyznění. Lindqvist totiž nezastírá, že rasismus koloniálních národů se už v 19. století neomezoval jen na Afriku či Asii. Někteří šovinističtí Němci neměli nejmenší problémy prezentovat víru v to, že „tak méněcenné národy, jako jsou Češi, Slovinci a Slováci“ zaniknou, jelikož jejich existence pro civilizaci stejně nemá žádný význam. Pouze „velký kulturní lid“ má nárok na vlastní národnost a existenci. Při čtení podobných výroků si můžeme připomínat, že tolikrát proklínaná politická korektnost má zřejmě něco do sebe. A že lidé, kteří i u nás posílají „barbarské“ arabské uprchlíky nebo Cikány do plynu nebo do koncentráků, by měli s podobnou rétorikou zacházet opatrně. A nejlépe ovšem vůbec. Nikdy totiž nevíme, zdali brzy někdo nezařadí mezi „podlidi“ vhodné k utracení opět i nás…
