Nakladatelství Kher (2012) již deset let představuje pomyslný domov romské literatury, pod jehož střechou čtenáři naleznou současnou tvorbu, ale i kvalitní až ikonická díla vydaná čas od času i jinými subjekty. Především však autory a autorky, pro které bývá obtížné nacházet přijetí u běžných nakladatelů už kvůli častému psaní v romštině, podporuje Kher v jejich tvorbě, péči o romštinu a v odvaze silou svých slov vytvářet ve společnosti prostor pro literaturu Romů i Romy samotné. O aktuální situaci na tuzemském knižním trhu jsme mluvili s jeho ředitelkou RADKOU PATOČKOVOU; více si o problematice přečtete v aktuálním čísle týdeníku Reflex v článku Vyložme knihy na stůl.
Jak vaše nakladatelství poznamenal lockdown během pandemie?
Už z našeho názvu je patrné, že nejsme nakladatelství klasického střihu. Ani tak významné krize, jakými byla pandemie či aktuální válka na Ukrajině, na nás paradoxně neměly nijak zásadní či destabilizující vliv. S jistou nadsázkou lze říct, že se totiž Kher na hraně pohybuje od svého prvopočátku – krok k nakladatelství, jež vydává pouze literaturu romských autorů v Česku, které má na svém vztahu k Romům rozhodně co zlepšovat, byl před deseti lety sám o sobě dost odvážný podnik.
Mezi Romy samotnými zase nebyl tento segment romské kultury nijak výrazně známý a tudíž vyhledávaný. Reakce typu Kolik autorů tady vůbec je? Kdo by to četl a kupoval? Jakou to romské psaní asi může mít kvalitu?! byly tehdy poměrně běžné. Naznačovaly, kolik úsilí budou muset autoři a my vynaložit na to, aby časem takové otázky vůbec nepadaly a tvorba romských autorů byla sebevědomá, budila upřímný zájem romské a české společnosti, a konečně doplňovala mozaiku české literatury o tvorbu takřka čtvrtmiliónové a v našem regionu po staletí žijící národnostní menšiny. Tím vším chci říct, že nehledě na společenské výkyvy a nálady musí být takto specializovaný nakladatel v českém prostředí silně odhodlaný a neustále tvůrčí, protože si publikum vytváří takřka od nuly.
Po pandemii přišla válka a zdá se, že s ekonomickou krizí spojenou s Putinovou invazí kupujícím dochází dech. Jak hodně se prodeje vašich knih propadly?
Je to s podivem a nerada bych to zakřikla, ale jako by kolem nás bylo jakési bezpečné vakuum a bezčasí. Zatím každý další vydaný titul přináší nové čtenáře a zvyšuje celkové prodeje. Knihy prodáváme pouhé dva roky (do té doby byly naše knihy zdarma, šlo o dočasnou vývojovou etapu), jsme ale nejspíš pro publikum stále noví, v určitém smyslu neotřelí a přinášíme něco, co v takto koncentrované podobě několika ročně vydaných knih u jiných nakladatelů nenaleznou. K tomu dorůstá generace mileniálů a zvláště generace zet, která je prostá stereotypních narativů o Romech typických pro jejich rodiče, je velmi otevřená, citlivá, světoběžnická, a právě tito lidé tvoří čím dál větší poměr našich čtenářů.
Zvyšuje se i počet kupujících z řad Romů zejména ze střední, intelektuální třídy, mnozí z nich kupují knihy v dobrém slova smyslu manicky – nikoli jeden titul, ale tři, čtyři nebo pět. Dlouhá léta tuto možnost neměli, a tak doslova hltají vše autenticky romské, co jim přináší zdroj informací například o vlastní historii, ale také sebereflexi a hrdost. Abych ale byla fér vůči skladbě publika, čím dál důležitější jsou pro nás například knihovny a některé školy. Z regionů je to jasná zpráva o tom, že v těchto institucích rozhodují o nákupech nových titulů lidé – my jim říkáme „partyzáni“ – kteří dobře chápou smysl romské literární tvorby a pomalu plní regály knihami od Romů. Celý tento mix faktorů přispívá k tomu, že zatím naše prodeje rostou.
Takže na vás aktuální situace na trhu nijak negativně nedopadá?
Zabrousím teď do méně zajímavých vod, ale pro pochopení chodu našeho nakladatelství nezbytných. Kher vznikl z čirého nadšení několika kamarádů, kterým bylo třicet, vedla je nutkavá potřeba udělat něco pro tehdy skomírající, ale přitom velmi nadějnou romskou literaturu, jenže v kapse neměli ani korunu, v zádech žádného investora. Nutně jsme tedy léta fungovali zhusta dobrovolnicky a také díky drobné, ale díkybohu aspoň nějaké podpoře státních dotací. Na nich jsme silně závislí i po deseti letech a bude tomu tak nejspíše nadále, a to i navzdory zvyšujícím se prodejům, protože v jisté zkratce řečeno – romská literatura není většinová. Zejména zahraniční dotace nám nyní umožňují existovat a my tak nemusíme slevovat z edičních plánů, které nám výrazně rozšiřují publikum, zvyšují prodeje a jistí životaschopnost nakladatelství.
Jinak je tomu u našeho šestičlenného ženského týmu, který bohužel stále část svého pracovního času daruje dobrovolnicky pro společnou věc. Nebýt toho, sotva bychom mohly obhospodařit těch letos „již“ pět knih, vyslat je se vší péčí do světa, jejich autory poctivě propagovat a díky tomu růst. Cítím tedy velký vděk a obdiv vůči svým kolegyním a našim rodinám. Je otázkou, co by bylo po nás, když by Kher neustál turbulentní časy. Zda by někdo přebral naši roli, nebo by literatura Romů opět na dlouho usnula, jako se tomu stalo po roce 2005, po tragickém úmrtí zakladatelky pražské romistiky Mileny Hübschmannové, ženy, která zde nastartovala romský literární život.
Ceny knih vystoupaly do nebeských výšin.Snažíte se tlačit cenu knih na minimum – nebo jakou zaujímáte taktiku, pokud jde o naceňování knih?
Zkusme tu otázku otočit – může zákazník lépe porozumět tomu, co tvoří cenu knihy, aby ji pak akceptoval? Aby ho cena za titul, který reálně má tuto hodnotu, vůbec nezarážela? Proč by knihy měly zlevňovat, když leckteré zboží zdražuje? Máme problém s tím, kolik stojí lístky na film, a že za poslední léta také vystoupaly? My vycházíme z premisy, že každá práce má svoji hodnotu a zrovna v knižním a obecně kulturním průmyslu jde často bohužel o podprůměrné ohodnocení. Ne každý si možná uvědomuje, jak dlouhý je řetěz hlav a rukou pracujících na tvorbě a vydání jedné jediné knihy. A těmto všem bychom chtěli dávat spravedlivou odměnu, zatím jsme ale stále blíž její spodní hranici vůči autorům, překladatelům, redaktorům a dalším.
Snižovat tedy ceny dlouho a poctivě vypravovaných titulů je možná lákavé gesto z hlediska efektu na zákazníka, ale pro nás by byl proti našemu přesvědčení, krokem do slepé uličky, a možná také hřebíčkem do rakve. Návratnost našich titulů se totiž pohybuje v řádech let a prodejní cena knihy, z níž si navíc distributor bere více než půlku, je v tom zásadním faktorem. Ke knize také můžete přistupovat jako k běžnému zboží – dnes můžete mít chleba za třicet, šedesát i sto korun. Zrovna tak za knihu můžete zaplatit různou cenu. Volbou chleba za šedesát si ale kupujete vědomí toho, kdo jej pro vás upekl, jak se pěstuje obilí na mouku, v jakých podmínkách pekař míchal těsto a jak se v jeho krámku cítíte. Vnímáme, že i pro naše publikum jsou tyto hodnoty důležité, a nepozorujeme, že by při zvažování koupit-nekoupit hrála cena tak zásadní roli. Pro jednou jsme se rozhodli vydávat kvalitní, pečlivě vypravenou literaturu, která má navíc značný kultivační potenciál směrem k romsko-českým vztahům a nese skutečnou, trvalou hodnotu – nejsou to spotřební, snadno zaměnitelné knihy, které po přečtení na dovolené necháte ležet na hotelovém pokoji pro další hosty. A zatím se zdá, že to naše publikum akceptuje.
V Česku se jeví jako velký problém distribuce knih. Zejména malí nakladatelé si v posledních letech stěžují na to, že velcí distributoři jejich ceny bez předchozí domluvy snižují, že zůstávají za prodané knihy i několik měsíců dlužni a drží tak nakladatele s menším obratem v šachu a občas na hraně bankrotu… Co s tím?
Tímto skutečně pokřiveným stavem, kdy si distributor může dovolit novou knihu ihned zlevnit, čímž ale devalvuje knihu a snižuje práci mnoha lidí, se zabývají nakladatelské platformy jako například AMANAK – Asociace malých nakladatelů a knihkupců. Připomíná to trochu boj Davida s Goliášem. Náš David, zmíněná Asociace, je ale čím dál lépe organizovaný a počíná si odhodlaně a strategicky, tedy lze doufat v lepší zítřky. Velmi by například pomohly pro typ nakladatelů, jakým jsme my, fixní či minimální možné prodejní ceny, nižší než aktuálně obludně vysoká procenta z prodeje u některých velkých knihkupců, ale také apel na sociální či kulturní odpovědnost prodejců a rovněž větší osvěta veřejnosti, proč má smysl v rámci zachování diverzity nakupovat přímo u nakladatele. I společnost se může učit vnímat význam dobré knihy, jako se učí vnímat hodnoty například pomalé módy.
Mnozí malí nakladatelé si paralelně s velkou distribucí, jiní dokonce zcela bez ní, budují své publikum jinými cestami. My máme vlastní e-shop, přes který prodáme měsíčně více našich knih než například zmíněný Kosmas, objíždíme knižní či romské festivaly, pořádáme autorská čtení s možností nákupu knih, voláme do knihoven, oslovujeme malá knihkupectví s kvalitní knižní nabídkou a vyjednáváme lepší podmínky. Tedy naše práce rozhodně odevzdáním dat do tiskárny nekončí, spíš bych řekla, že nám v ten okamžik začíná druhá polovina směny.
Jaká je vaše prognóza a strategie pro další dva roky, kdy se bude ekonomická situace velmi pravděpodobně nadále zhoršovat?
Zatím si příliš nepřipouštíme, že stagnace ochromí i naše prodeje. Stále jsme spíše ve stadiu experimentu než zajetých kolejí, nemáme tedy takové srovnání v čase. Pro nás by bylo velkou, možná osudovou chybou škrtat v edičním plánu, neboť mnohé z plánovaných titulů budou naprosto unikátní, se silnou výpovědí, zkrátka takové, o nichž jsme přesvědčeni, že vyjít musí a že si své čtenáře najdou, že takových hlasů mnoho nezaznívá. Nakonec se možná ukáže, že naše odlišnost, jakkoli se mohla v začátcích zdát komplikací, bude nyní spíše výhodou – nesekáme knihy „jako Baťa cvičky“, neslevujeme ze svých nároků a ideálů, nevypravujeme líbivější tituly, a to, věříme, je tou cestou, která nás provede horšími časy. Naopak chceme držet laťku stejně vysoko, být vidět, slyšet a trpělivě získávat pro romskou literaturu další publikum, které se nakonec ukazuje jako pevná kotva a nejlepší distributor našich idejí, pro které nakladatelství vzniklo.
Na jaké tituly z vaší aktuální produkce před Vánoci spoléháte nejvíce?
Každé z našich knih přejeme čtenáře, protože každá svým unikátním způsobem přesahuje zkušenost české společnosti. Proto se velké oblibě těší sourozenecké duo sbírek Všude samá krása a Samet blues, soubory více než třiceti povídek desítek autorů, kteří v nich reflektují 20. století. Jedinečnými na nich je pestrost romského psaní a perspektiva zvnitřku dlouho přehlížené minority, jiný způsob vyprávění o životě v této společnosti od první republiky, za války, za komunismu, v takzvaných zlatých devadesátkách. Pyšní jsme na letošní paměti Olgy Fečové Den byl pro mě krátkej, vydané v koedici s nakladatelstvím Paseka, kterých se autorka bohužel nedožila. S kolegyněmi jí občas přezdíváme novodobá Elena Lacková, odvážněji romská Olga Havlová – tolik osudových kliček na půdorysu jednoho nakonec velmi úspěšného a naplněného života, tolik koncentrovaného elánu, moudrosti, altruismu, ideálů o emancipaci Romů v jedné knize je skutečně fascinující a inspirativní četbou.
Pro děti je krásným a cenným přírůstkem do knihovny bohatě ilustrovaný titul Jak jsem chodila do školy dnes již ikonické autorky Tery Fabiánové. Jde o vtipně odvyprávěný příběh o autorčiných prvních školních létech na Slovensku před druhou světovou válkou, která jsou sice vyplněná dětskými taškařicemi, ale také usilováním malé hrdinky o to, aby si neposedné chytré holky z romské osady ve škole někdo všiml a začal brát vážně její zřejmý zájem o vzdělání.
