Píše se říjen roku 1989, rozbitá betonová Bukurešť páchne a topí se v šedi a pomalu celé třiadvacetimilionové Rumunsko má strašný hlad, jako už tolik let. Šestnáctiletý student Cristian Florescu ještě nezná strašný osud svého bunu, dědečka, ani netuší, že za dva měsíce poteče rozstřílenými ulicemi krev a že se bude bojovat nejen o životy jednotlivců, ale především o svobodu celého národa. Teď Cristian řeší hlavně zradu svého nejlepšího kamaráda Lucy, city k tajemné spolužačce Lilianě a taky přemýšlí, kdo z jeho rodiny ještě donáší tajné policii. Kdo v souladu s názvem zdařilého románu musel zradit.
Už pátý román zejména pro dospívající čtenáře vychází v nakladatelství CooBoo oceňované americké prozaičce Rutě Sepetysové (* 1967). Své crossoverové prózy, tedy příběhy určené jak pokročilejším dětským čtenářům, tak dospělým, Sepetysová situuje do zlomových období dějin různých evropských zemí a využívá perspektivu teenagerů či dospívajících. Vypravuje tu o Němcích prchajících před Rudou armádou, tu o deportaci matky s malými dětmi z Pobaltí na Sibiř, o životě mladých v Madridu za Frankovy diktatury, o trápení dcerky bezcitné prostitutky v New Orleans padesátých let… V letošním přírůstku s názvem Musím tě zradit se držitelka prestižní Carnegieho medaile vydává do Bukurešti, v níž se schyluje k nepokojům a svržení režimu krutého diktátora Ceauşesca.
Vlastenci na pultech řeznictví
„Žít v Bukurešti bylo jako žít v černobílé fotografii. Život ve studených odstínech šedi. Člověk věděl, že někde za hranicemi města jsou kromě betonových a uhelných tónů i jiné barvy, ale nikdy se tam nedostal – vězel v té šedi.“ Odstín normalizační šedi zjevně znají i ve Státech – autorka je dcerou uprchlíka z Litvy, možná má tu atmosféru v krvi… Podobných detailů života v terorem svírané společnosti, kde se každý včetně hlavního hrdiny a zároveň vypravěče Cristiana bojí o své bližní, případně svých bližních (neboť každý desátý občan Rumunska spolupracoval s tajnou policií Securitate, takhle hustou síť udavačů žádná další komunistická země neměla), je na více než třech stech stranách románu skutečně dost.
Víme tak, že „v obchodech bývaly občas k dostání vepřové nožičky a slepičí pařátky. Říkávali jsme jim ,vlastenciʻ, protože jako jediné části zvířat zůstávaly v Rumunsku.“ Nebo že francouzský prezident zveřejnil informaci, že „Ceauşescovi jim z diplomatické rezidence v Paříži ukradli, co mohli – lampy, obrazy, a dokonce i kohoutky z koupelny“; to protagonista zjistí díky svému příteli, synovi amerického diplomata, u nějž uklízí jeho maminka (hádejte: koho z Florescuových asi tajná policie Securitate donutí ke špiclování?). Nebo že „Matka Elena“, diktátorova manželka, zakázala lidem mít na balkonech cokoli zakrytého – všechno muselo být pěkně na očích, nikdo z bezútěšných panelákových sídlišť nesměl mít před Stranou tajemství. A pokud je měl, tak jako Cristianův „bunu“, většinou špatně skončil.
Snad až příliš mnoho utrpení
Román, jejž do češtiny převedl šéfredaktor Albatrosu Petr Eliáš, může dospělému čtenáři připadat snad až příliš didaktický a protkaný dobovými detaily – autorka, s níž Reflex mimochodem brzy přinese rozhovor, při rešerších narazila na tolik zajímavostí, že je nedokázala nevyužít. Ne každý měl to „štěstí“, že atmosféru lámajícího se komunismu zažil na vlastní kůži; repetitivní zmínky o všudypřítomných frontách na cokoli, o způsobech udávání i mučení vězňů svědomí nebo o zpupném chování manželů Ceauşescových jsou dost možná pro americkou středoškolskou mládež, které je pětice románů Ruty Sepetysové určena především, jedinou učebnicí moderních evropských dějin, a opakování je matka moudrosti. Autorka se ostatně snaží přiblížit vzdálenou zemi i na úrovni lexika: text je plný rumunských všednodenních výrazů – dobrý den, děkuji, kuřátko, Děda Mráz… I pod číslicemi jedenaosmdesáti kapitol jsou číslovky v rumunštině.
Sepetysové vyprávění má ovšem takový spád a popis překotného pádu diktatury je tak pohlcující, že podobné „překážky“ v textu nevadí. Stejně tak čtenář dokáže odstínit nepřetržitý popis utrpení běžných Rumunů – Musím tě zradit je svým způsobem soft misery porn, ovšem nezapomínejme na popularitu takovéto literatury u kategorie „young adults“, o jejichž přivedení k literatuře a historii jde Rutě Sepetysové především.
Výborně napsané dialogy, věrohodné popisy, přiléhavé metafory a přirovnání („Ta tajemná tíha nepřítomnosti. Když se z košíku vyndá jedna brambora, je lehčí a snáz se nese. Ale dědečkova nepřítomnost měla úplně opačný účinek.“), tajemno a intriky i rostoucí nebezpečí gradující během závěrečných protestů v ulicích Temešváru a později Bukurešti, kdy 21. prosince 1989 zemřela pod palbou socialistické policie zhruba stovka lidí… Přesně takovou knihu bych si jako žačka osmé nebo deváté třídy přála číst.
