„Všechno, co mám, jsou tuny knih a ojeté volvo,“ směje se, možná malinko hořce, Barbora Baronová (41). Literární dokumentaristka, nezávislá nakladatelka výběrových publikací a angažovaná aktivistka si místo aut a chat pořizuje vydání vlastních i cizích knížek – jen aby byly naprosto bez kompromisů. Obě knihy vydané loni jejím nakladatelstvím wo-men figurují v dnes odtajněných nominacích soutěže o Nejkrásnější české knihy roku 2021, jedna z nich má zároveň nominaci na Magnesii Literu jakožto nakladatelský počin roku.
Knihy z jejího vydavatelského domu wo-men, vlastně spíš domečku, vzbuzují jistou závislost: dramatické osudy zajímavých žen doprovází přepychová fotografická výbava a originální knihařina i grafické zpracování. Vím to o ní, protože se díky škole i pozdější spolupráci známe přes dvacet let; snad nám odpustíte tykání v rozhovoru, jenž vyšel v dnešním Reflexu (č. 13/2022). Zde vám přinášíme bonusové otázky a odpovědi, a především snímky, které v tištěném časopise nenajdete.
Báro, tvoje nakladatelství jedné ženy a doposud šestnácti knih vzniklo před rovnými deseti lety. Co ti dalo, co ti vzalo?
Já wo-men v roce 2012 rozjížděla jako totálně punkový podnik. Chtěla jsem být literární dokumentaristkou, o kterou se budou druzí starat, ne nakladatelkou, která ponese na hřbetě druhé. S fotografkou Ditou Pepe a grafikem Milanem Nedvědem jsme udělali knihu Slečny, a protože byla pro oslovená nakladatelství „příliš ambiciózní“, vybrala jsem stavební spoření a naši prvotinu tenkrát vydala sama. Kniha osmi příběhů neprovdaných žen způsobila dost haló – následovaly ji zajímavé rukopisy a nabídky spolupráce s umělkyněmi a umělci, kterých si vážím a jež bavila ta drzost, se kterou knihy děláme. A samozřejmě jsme s Ditou začaly pracovat na dalších kreativních projektech – a už to nešlo zastavit. Dnes vnímám své nakladatelství jako uměleckou laboratoř, nástroj, díky kterému můžeme naše projekty vypouštět do světa. Námi vydávané knihy chápu jako umělecká díla realizovaná v limitovaném nákladu.
Za loňskou novinku Hranice lásky Dity Pepe je nakladatelství wo-men jako téměř každoročně nominováno na prestižní cenu; před dvěma týdny byly odtajněny nominace na Magnesii Literu a figurujete v kategorii Nakladatelský počin roku 2021. Co pro tebe dosažená ocenění v soutěžích Nejkrásnější české knihy, Art Books Wanted a tak dál znamenají?
Asi budu tvrdě pragmatická – jakékoliv ocenění je dobré hlavně pro marketing. Ale já bych si přála, aby nás lidé sledovali i mimo oficiální zářezy, stejně jako sledují Markétu Davidovou v biatlonu nebo Petru Kvitovou v tenise. Aby vnímali konzistentnost naší práce, jak se s každou další knihou zlepšujeme, jdeme víc na dřeň, knihy posouváme díky Robertovi Helbichovi z tiskárny Helbich i technicky. Teď máme na stole nový projekt a poprvé do něj budu zvát externí produkci, abych mohla na chvíli vypnout kalkulačku v hlavě. Ale samozřejmě jsem za všechna naše ocenění vděčná, moje ego plesá. Když o sobě pochybuju, rozhrnu knihy v knihovně a kouknu na Magnesii Literu. Všechna ta ocenění jsou kolektivní, ne jenom moje. Díky nim dostávám mnohem větší mediální prostor – právě v souvislosti s Literou jsem mohla kriticky mluvit o nevyváženém genderovém zastoupení v jejích porotách. Nejde tady o to, kdo vyhrává, ale kdo dostává moc definovat to, co je, a co není dobré. Jsem ráda, že to vedení soutěže reflektovalo – rovnoprávnější zastoupení názorů mužů a žen v letošním ročníku je pro mě malým vítězstvím.
Kvůli vydání své první knihy s názvem Slečny, zkoumající fenomén neprovdaných žen v průřezu poslední stovky let, jsi vybrakovala vlastní účet se stavebním spořením. Jak zvládáš výrobu knih, která se občas dotýká hranice milionu korun na jedinou publikaci, pokrýt dnes?
Ta stavebka jsem vybrakovala už dvě, v knihách mám utopené všechny své vydělané peníze. Všechno, co mám, jsou tuny knih a ojeté volvo. Ale jsem šťastná. Mám svobodu. Nesmírně se nám vyplácí crowdfunding. Jednak na něm předprodáváme knihy za dostupnou cenu, jednak dostáváme část financí již před vydáním knih. Ovšem když se bavíme o grantové politice, rudnu vzteky. V české literární obci absolutně nejsme schopni prolobbovat pro literární provoz adekvátní finance. Proč to u filmu nebo divadla jde? Protože mají silné odbory, odvážné profesní organizace. Někdo za ně kope. A taky se ostatní umělecké profese chápou jako profese, řemeslo, ne jako víkendová záliba – v Česku je spisovatelkou každá druhá herečka, čímž literatura devalvuje. Když jsem psala tisícistránkovou knihu Hlasy žen: Austrálie, dostala jsem jako autorka jednorázové stipendium čtrnáct tisíc korun. Teď žádám na nový projekt o stipendium na dva roky a maximálně můžu s trochou štěstí získat tři a půl tisíce korun měsíčně. Autoři, aby se uživili, nemají ani čas o své práci přemýšlet, protože musejí vydělávat na nájem. Někteří talentovaní autoři a autorky chrlí knihu ročně a kvalita jejich práce logicky klesá.
Na ministerstvu kultury se nyní projednává Status umělce/umělkyně, který by mohl být pro české spisovatelky a spisovatele určitým řešením…
Ano, díky němu by mohli získat prostor pro intelektuální tvůrčí práci. Skvělým příkladem je Francie, kde stačí odpracovat část dnů v roce a ve zbytku dostáváte dle kvality své práce pravidelnou finanční podporu na tvorbu. Autoři a autorky tak mají čas nejenom tvořit, ale především myslet. Až se toto v Česku podaří prosadit, kultura se zvedne. Já jen doufám, že se v rámci literatury jako vždy nezapomene na experimentální žánry, non-fiction… A to jsem ještě nemluvila o knihovnách. Moje máma byla celý život knihovnice a to, jakou jsem loni dostala zpětnou vazbu od některých knihoven, mě vyděsilo. Ministerstvo slavnostně uvedlo projekt Česká knihovna, jehož prostřednictvím se do fondů knižních institucí nakupují „nekomerční tituly uměleckých děl české literatury“. My, malí nakladatelé, kteří odvážně vydáváme právě atypické tituly, jsme doufali, že se naše produkce dostane přes tuto „soutěž kvality“, mající potenciál podpořit bibliodiverzitu, tedy pestrost knižní nabídky, k více lidem. Třeba k těm, co si naše publikace nemohou dovolit koupit. A výsledek? Pomocí grantu se slavnostně nakupují bestsellerové autorky a autoři! Protože knihovny odevzdávají svým zřizovatelům, například městům, excelové tabulky o počtu jednotlivých výpůjček a pro někoho je počet čárek relevantnější než rozmanitost toho, co mohou knihovny nabízet, a tím navnadit i jiné než své obvyklé čtenáře.
V roce 2016 jsi vystoupila ze zóny literární dokumentaristky a šéfky malého nezávislého nakladatelství, když jsi obohatila dějiny fotografie o význačné jméno. Dokud jsi neobjevila její práci a nepublikovala v roce 2016 její monografii Černé roky, nikdo mimo fotografický svět o Libuši Jarcovjákové neslyšel. Dnes je pravděpodobně nejvíc trendy personou v tuzemské černobílé fotografii a její dílo se vystavuje v prestižních zahraničních síních…
Mám v profesním životě štěstí na lidi. U Libuše jsem nejdřív vyslechla její příběh a zařadila ho do své knihy Intimita, potom mě pustila do svých deníků a nakonec jsme přizvaly kurátorku Lucii Fišerovou Lendelovou, aby se ponořila i do jejího fotografického archivu. Takový talent, jako je Libuše, jsem musela uchopit do knihy. A teď mám na dosah další podobně neprobádaný literárně-fotografický poklad jiné fotografky s pohnutým osudem!
K psaní jsi přivedla také bývalou baletku Miřenku Čechovou, respektovanou divadelní režisérku a autorku knižního bestselleru Baletky.
Miřenka mě oslovila právě na základě Černých roků, jestli se nechci podívat na její rukopis Miss AmeriKa. Její styl dokumentárně-fikčního psaní mě ohromil, svým psaním dokázala, jak všestranným uměleckým talentem je. V její práci mě navíc baví stírání hranic mezi fikcí a realitou. A shodou náhod mám teď zase na stole podobný žánrově tekutý rukopis talentovaného francouzského umělce, jenž napsal knihu na základě fotografií, které pořídil v různých válečných konfliktech.
Pokud jde o autory i dokumentované osobnosti, přitahuješ silné a zajímavé ženské. Velmi patrné je to ve tvé nejčerstvější novince, Hlasech žen: Austrálie. Ke komu vlastně promlouvá?
Ne že by mě dokumentárně nezajímali muži – ale přece jenom u témat týkajících se žen dokážu jít více do hloubky, lépe se s respondentkami ztotožňuju, což je pro dokumentární práci typu, který dělám, nesmírně důležité. Hlasy žen: Austrálie jsou prvním zahraničním projektem, který v této podobě s Ditou vydáváme. Vedle Austrálie máme hotový projekt také z Japonska, Jihoafrické republiky nebo Maďarska, snad je brzy také vydáme. V každé zemi ohledáváme jiná témata – v Austrálii to bylo postavení žen v západním světě a emancipace, ať už v umění, ve vědě, nebo v politice. S Ditou jsme se v Austrálii potkávaly s významnými političkami, feministkami, aktivistkami, filmařkami, fotografkami, spisovatelkami… Kniha je vlastně reflexí mé české knihy Ženy o ženách, která podobná témata mapuje v Česku.
Za luxus vydávat jen to, co chceš a jak chceš, v té nejlepší kvalitě, platíš soustavnou a náročnou prací: ve svém nakladatelství děláš nejen autorku, editorku, copywriterku nebo třeba dozor v tiskárně, ale taky zásobovatelku, baličku a skladnici. Je to tak u malých nakladatelství, která díky své aktivitě ve Sdružení malých nakladatelů Knihex znáš, běžné? Proč se na to nevykašlete?
Dělat knihy je láska. Je to smysluplná aktivita. Věřím, že tím, co my, malí nakladatelé, vypouštíme do světa, můžeme v dobrém měnit lidské osudy. Loni v listopadu jsem přednášela na konferenci Mezinárodní aliance nezávislých nakladatelů a nakladatelek ve španělské Pamploně a setkala se tam s neskutečnými nakladatelskými osobnostmi. Se syrskou nakladatelkou, která funguje v zemi zdevastované válkou. S íránskou nakladatelkou, která emigrovala, aby mohla tvořit a svou tvorbu také přežít. S kluky, kteří vydávají knihy v Africe v naprosto šílených podmínkách. Proč se na to nevykašlou oni? Protože své práci věří. A stejně jako já v ní vidí smysl – svou zemi knihami kultivují, intelektuálně ukotvují, obohacují, obrozují, demokratizují. Mnozí z nás, nezávislých nakladatelů, vědí, že když určité tituly nevydáme my sami, nikdo jiný to neudělá. Svět by byl chudší a to by byla škoda.
