nahoru

Rozšiřují paměť a představivost, zachraňují životy, tvrdí vášnivá propagátorka knih Irene Vallejo

Jan Lukavec 24. února 2022 • 16:20
Obálka knihy o knihách
Obálka knihy o knihách
• foto: 
Archiv nakladatelství LEDA

Kdy se objevily první knihy? Co všechno během lidské historie způsobily? Jak se z některých děl stala klasika? I to jsou otázky, na které hledá odpověď španělská literární vědkyně a spisovatelka Irene Vallejo v obsáhlé publikaci Nekonečný zázrak: Jak člověk stvořil knihy a jak knihy utvářejí člověka. Na někoho můžou působit suchopárně nebo příliš akademicky, ale autorka je dokázala pojmout velmi čtivě.

Irene Vallejo vystudovala klasickou filologii a zájem o antiku se odráží ve většině jejích knih včetně recenzované publikace s názvem Nekonečný zázrak a podtitulem Jak člověk stvořil knihy a jak knihy utvářejí člověka, již vydala Leda v převodu váženého překladatele Vladimíra Medka, autora více než padesáti knižních překladů od Sta roků samoty po romány o Harrym Potterovi.

TED Talks už u starořeckých sofistů

Esejistickým způsobem v ní shrnuje starověký vynález písma, rozvoj literatury v Řecku a Římě i její úpadek během zániku západořímské říše, kdy barbaři lhostejně zapalují zázraky staré kultury. „To je konec,“ konstatuje autorka. To, že se o zachování útržků antické vzdělanosti zasloužili křesťanští mniši, pak odvypráví jako podivnou vizi anonymního osamělého filozofa, která se navzdory vší pravděpodobnosti stala skutečností.

Následný vývoj už ale líčí jen v náznacích, když ukazuje, že četné jevy současného světa mají svůj prazáklad už v antice: kupříkladu zárodky populárních TED Talks hledá Vallejo u starořeckých sofistů, kteří před publikem předváděli svoje rétorické schopnosti. Srovnává ale i na obecnější rovině: vztah starého Říma ke kulturně vyspělejšímu Řecku právem připodobňuje vztahu Spojených států ke starobylé Evropě, ač současně vnímá i rozdíly. Mnozí evropští intelektuálové do USA odešli dobrovolně, i když pak z tamního prostředí nebyli vždy nadšení, ovšem četní řečtí učenci se do Říma dostali v mnohem horším postavení: v roli otroků. 

Dravý kapitalista Seneca

Vallejo líčí zvláště antické literáty s velkým vhledem i erudicí. I když nám po dvou tisíciletích mohou tito klasici připadat až příliš "mramoroví" a nudní, také oni měli svoje rozpory a paradoxy. Jako stoický filozof Seneca, který vyzýval ke střídmosti, zdrženlivosti a filantropii, i když sám byl multimilionářem a investorem používajícím metod dravého kapitalisty. A mnozí Římané pak trpěli komplexy méněcennosti ve vztahu k Řekům, co neznamená, že by kvůli tomu měla být jejich díla horší.    

Autorka uznává, že se knihy mohou stát nositeli škodlivých myšlenek. A v jedné kapitole sleduje motiv vraždících knih, od těch skutečných, jejichž čtenáři páchají sebevraždy, až po ty fiktivní, jako v románu Jméno růže. Celkově ale zdůrazňuje hlavně jejich pozitivní efekt: tichá slova jedné knihy dokážou vykovat mezi dvěma původně zcela cizími lidmi „silnější pouto než příbuzenský vztah“. Jako v případě básníka Hölderlina a jeho nadšeného čtenáře, truhláře Ernsta Zimmera, který se rozhodl přijmout jej k sobě, živit ho a pečovat o něj poté, co propadl šílenství. 

Další zásluhou knih je podle autorky to, že myšlenky v nich vyjádřené přispívají k emancipaci a toleranci. V jistém smyslu se pasuje do mluvčího celého lidstva v jeho mnohatisícileté historii, když říká: ve verších Sapfó jsme poznali, že touha může být druhem vzpoury; díky Hérodotovi se alespoň někteří naučili vnímat pohled druhého; v Sofoklově dramatu Antigona jsme vytušili existenci nadnárodního zákona; v Ovidiově Umění milovat jsme si vychutnali intenzivní kurz rozkoše; z Tacitových knih jsme pochopili, jak fungují diktatury; a Senecův hlas k nám donesl první volání po míru... 

Vášnivá a přesvědčivá obhajoba čtenářství

Společně s Jorgem Borgesem Vallejo tvrdí, že mikroskop či dalekohled zbystřují zrak, telefon zesiluje hlas, meč prodlužuje paži, ovšem kniha dokáže mnohem více: rozšiřuje paměť a představivost. Což se prakticky projevilo například v Osvětimi, kde někteří vězni dokázali přežít díky tomu, že se od děsivé reality izolovali ve svých imaginárních světech tvořených písmeny a slovy.

Autorka tedy neteoretizuje, ale především vychází z konkrétních lidských příběhů, v nichž knihy zásadně určují lidské osudy, nebo se doslova vtiskují přímo do jejich těl (jako v případě dávného posla, kterému byl text zprávy vytetován na vyholenou hlavu). Když jí k dotvoření pointy něco schází, doplní scénu výjevem převzatým z některého z filmů, na které se ráda odvolává, nebo z románu (včetně třeba Hrabala nebo Milana Kundery). Což samozřejmě není příliš „vědecké“.

Navíc jsou v knize drobné  nepřesnosti: tradované sebevraždy čtenářů po vydání Utrpení mladého Werthera zůstávají nepotvrzené. Ale díky tomuto přístupu dokázala Vallejo utkat fascinující koláž příběhů o dějinách čtení, která vyznívá jako vášnivá a přesvědčivá obhajoba čtenářství a všech, kdo jej umožňují, včetně knihovníků a knihkupců. Mezi jejich regály si totiž připadá jako horolezkyně z plných plic dýchající vzduch v tomto „pohoří“ papíru a prachu, jež ale může každému, kdo se tam odváží, takřka donekonečna rozšiřovat obzory.    

Jan Lukavec




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.