nahoru

Šapošnikov: Sovětský generál, jenž se vzepřel proti nadřízeným. Připomeňme si výročí jeho úmrtí

Lukáš Lhoťan 25. června 2022 • 11:10
Šapošnikov: Sovětský generál, jenž se vzepřel proti nadřízeným. Připomeňme si výročí jeho úmrtí
foto: Valka.cz

V souvislosti se současným ruským útokem na Ukrajinu se objevují v mediích informace o ruských vojácích, kteří odmítají bojovat proti Ukrajincům. Není jich mnoho, ale existují. Mnozí z nich nejspíše mají za vzor generála sovětské armády Šapošnikova, který se v červnu roku 1962 Šapošnikov a odmítl střílet do demonstrujících sovětských lidí v Novočerkassku. Věděl, že ti, co jej nahradí, rozkaz ke střelbě nejspíše splní, ale i přesto ho odmítl vydat a riskoval tak svůj život. Smrt generála Šapošnikova si připomínáme 25. června.

Možná to někoho překvapí, ale i v historii Sovětského svazu existují případy lidí, kteří byli součástí státního represivního aparátu, a přesto tváří v tvář zhoubným rizikům pro sebe sama našli odvahu k vysoce morálním činům. Takovým příkladem je i případ sovětského generála Matvěje Kuzmiče Šapošnikova (pozor – neplést si s jiným sovětským generálem Borisem Michajlovičem Šapošnikovem), který odmítl rozkaz svého nadřízeného ke střelbě a najetí tanky do demonstrujících sovětských dělníků v roce 1962 v městě Novočerkassku. Generál jen štěstím následně unikl soudu a možná i popravě za svůj odvážný čin. Po zbytek existence Sovětského svazu byl generál Šapošnikov šikanován sovětskou tajnou policií KGB (Kamiťét gasudárstvěnoj bězapásnosti, česky Výbor státní bezpečnosti) a zemřel 25. června roku 1994.

Postava Matvěje Kuzmiče Šapošnikova je příkladnou osobností sovětského hrdiny. Narodil se v rodině ukrajinských rolníků v provincii ruské carské říše v oblasti Voroněže roku 1906. V roce 1928 vstoupil do vojenského učiliště, členem komunistické strany se stal roku 1930 a po ukončení vojenského učiliště začal sloužit v řadách Rudé armády. Postupně stoupal po stupních vojenských hodností, až těsně před německým útokem na Sovětský svaz v roce 1941 se v hodnosti podplukovníka stal náčelníkem operačního oddělení jedné z tankových divizí Kyjevského vojenského okruhu.

Během druhé světové války se Šapošnikov účastnil významných bitev u Stalingradu, na Donbase, u Kurska apod. Již v hodnosti plukovníka se v září roku 1943 se svými vojáky vyznamenal v bojích o řeku Dněpr, když jeho muži, v jejichž čele stál, překonali řeku, vytvořili předmostí a zároveň odrazili německé protiútoky. Za tento úspěch byl plukovník Šapošnikov výnosem prezidia Nejvyššího sovětu dne 10. ledna 1944 vyznamenán titulem hrdina Sovětského svazu se zlatou hvězdou za příkladnou odvahu a plnění rozkazů. V červenci 1944 byl povýšen do hodnosti generálmajora tankových vojsk a účastnil se vojenských operací v Pobaltí; jeho jednotky například prolomily německou obranu v Lotyšsku a dobyly město Valmiera.

Konec války zažil generálmajor Šapošnikov v řadách ukrajinského frontu v Maďarsku a na úplném konci války se jeho jednotky setkaly se západními spojenci v Rakousku. Byl i jedním z velitelů armádních jednotek na přehlídce vítězství v Moskvě. Po válce zůstal generálmajor Šapošnikov v Rudé armádě a stoupal dále po vojenských postech, až se v roce 1952 stal zástupcem náčelníka generálního štábu obrněných a mechanizovaných vojsk. V roce 1955 sloužil u jednotek dislokovaných v Německu, byl také povýšen do hodnosti generálporučíka, a v roce 1960 byl jmenován do funkce člena vojenské rady Severokavkazského vojenského okruhu, kde byl zároveň prvním zástupcem velitele tohoto vojenského okruhu.

A právě v této vojenské funkci jej v roce 1962 zastihly masové demonstrace dělníků v městě Novočerkassk v dnešní ruské Rostovské oblasti. Tehdy došlo k tomu, že byly extrémně zdraženy potraviny a zároveň v některých továrnách klesly reálné mzdy (byly zvýšeny pracovní normy). Jenže již nebyla doba vlády Stalina, ale v Sovětském svazu vládl Nikita Chruščov, který kladl důraz na prezentaci Sovětského svazu jako demokratické společnosti a ráje pro dělníky. Mnozí lidé tak měli dojem, že je možné konečně svobodně vyjádřit svůj názor, což se rozhodli udělat i dělníci v Novočerkassku a veřejně začali demonstrovat proti zdražování a zvyšování pracovních norem.

Jenže sovětský státní aparát, úředníci a bezpečnostní pracovníci se nezměnili a došlo k rozhodnutí demonstrující lidí rozehnat za pomoci armády a potlačit jakýkoliv odpor proti komunistické vládě. Sovětské vedení poslalo k potlačení demonstrací vojenské jednotky a jedním z velitelů jednotek byl právě generálporučík Šapošnikov. Ten měl dostat rozkaz od svého nadřízeného armádního generála Issy Alekandroviče Plieva k vyslání tanků proti demonstrujícím dělníkům, aby nemohli překročit most přes řeku Tuzlov. Generálporučík Šapošnikov měl odmítnout splnit rozkaz slovy: „Nevidím před sebou takového nepřítele, na kterého by měly zaútočit naše tanky.“ A současně měl generálporučík Šapošnikov nařídit, aby vojáci odevzdali nadřízeným munici od kulometů a pušek, aby se předešlo nechtěným náhodným střelbám.

Přesto došlo při potlačování několika denních demonstrací ke střelbě sovětských vojáků proti demonstrujícím dělníkům a obyvatelům. Demonstrace probíhaly na různých místech a po dobu několika dní a při této střelbě zahynuly desítky civilistů.

Po potlačení nepokojů se sovětské orgány snažily celou událost ututlat a donutit lidi, aby na ni zapomněli. V soudních procesech bylo obviněno několik set lidí a sedm údajných „vůdců“ nepokojů bylo popraveno. Ovšem nepokoje byly spontánní a nebyly organizované, ale sovětské vedení vytvořilo lživý příběh o povstání organizovaném nepřátelskými agenty. Víc než 100 dalších lidí bylo odsouzeno a vězněno v táborech za přísného režimu po dobu 10 až 15 let.

Generálporučík Šapošnikov ovšem nehodlal zůstat nečinný a i po potlačení demonstrací pokračoval ve snaze upozornit na celý masakr sovětské politiky a úředníky. Psal dopisy různým důležitým sovětským představitelům a svou činností si tak znepřátelil úředníky a představitele sovětského režimu. V roce 1966 byl z armády propuštěn do zálohy, v lednu roku 1967 byl vyloučen z komunistické strany a v srpnu roku 1967 bylo zahájeno jeho vyšetřování orgány sovětské tajné služby KGB, které bylo sice nakonec ukončeno, protože generál byl válečným hrdinou, ale generálporučík Šapošnikov byl dál perzekvován a nakonec byl rehabilitován až na samém konci existence Sovětského svazu v roce 1989 za vlády Gorbačova.

Generálporučík Šaspošnikov žil až do své smrti v ruském městě Rostov na Donu. Zemřel přirozenou smrtí 25. června roku 1994 a je v tomto městě i pohřben. V dnešním Rusku však někteří autoři již zpochybňují příběh o jeho odmítnutí střílet do demonstrujících lidí a snaží se spíš tento příběh bagatelizovat. Sám generálporučík Šapošnikov ovšem opakovaně tvrdil, že mu nadřízení nařídili poslat vojáky s tanky do davu demonstrantů, ale on to odmítl.

Podle citací z údajného deníku generálporučíka Šapošnikova, které jsou dostupné na ruských historických webových stránkách, si měl generálporučík Šapošnikov v roce 1967 zapsat následující myšlenky: „Osobně jsem vzdálen toho, abych choval zášť nebo hněv vůči pachatelům neomezené svévole. Lituji pouze toho, že jsem nebyl schopen skutečně bojovat proti tomuto zlu. V boji proti svévoli a tyranii mi chyběla schopnost boje na život a na smrt. V boji s tímto zlem rozšířeným a zakořeněným v armádě, kterým je svévole tyranů, podlost a pokrytectví, jsem neměl dostatečně účinnou zbraň, kromě iluzorního přesvědčení, že pravda, jako je tato (tj. o masakru v Novočerkassku), sama o sobě, zvítězí a (tak) zvítězí (i) spravedlnost.“

Tragický masakr demonstrujících dělníků a obyvatel v Novočerkassku v roce 1962 nejspíše poznamenal i jednoho z dětských svědků celé tragédie Alexandra Ivanoviče Lebedě, který se v tomto městě narodil a žil. Ten v dospělosti dosáhl vysokých vojenských hodností a když došlo k známému pokusu o svržení sovětského prezidenta Michaila Sergejeviče Gorbačova v srpnu roku 1991, Lebeď tehdy velel vojenským jednotkám v Moskvě a bylo mu nadřízenými, kteří byli součástí puče, nařízeno zasáhnout proti civilistům v Moskvě. Lebeď si ale nejspíše pamatoval tragédii v Novočerkassku a odmítl rozkaz splnit. Naopak se svými vojáky přešel na stranu vůdce odpůrců převratu Borise Jelcina a pomohl tak velkou měrou k potlačení pokusu o státní převrat.

Na hrobě generálporučíka Šapošnikova je napsáno: „Každý má svou válku a svůj Novočerkassk, ale ne každý z toho vychází jako Šapošnikov Matvěj Kuzmič.“

Generálporučík Šapošnikov byl celkově nositelem těchto sovětských vyznamenání: dva Leninovy řády, tři řády rudého praporu, Řád Bohdana Chmelnického II. stupně, Řád vlastenecké války 1. třídy, tři řády rudé hvězdy. Měl dva syny, jeden šel v jeho stopách a dosáhl významné pozice v sovětském vojenském letectvu a jeho druhý syn se stal expertem na radiofyziku.





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.