Sofia Okunevska-Morachevska je další slavnou Ukrajinkou, která se zapsala do dějin. Jako první žena z Rakouska-Uherska vystudovala medicínu a stala se zároveň první Ukrajinkou vykonávající lékařské povolání. Její odborností byla gynekologie a porodnictví, ale dějiny medicíny ji zachycují také jako průkopnici radioterapie, kterou používala v boji proti rakovině. Není překvapením, že se velmi angažovala i v oblasti feministického hnutí.
Narodila se 12. května roku 1865 v obci Dovžanka v provincii Ternopil do rodiny kněze Anastase Daniloviče Okuněvského. Když jí bylo pět let, zemřela jí matka , a tak se spolu s otcem přestěhovali do vesnice Sadgor v Bukovině v dnešní Černovické oblasti, kde se otec stal představeným řeckokatolické farnosti a od roku 1881 také vesnickým lékařem. Většinu péče o malou Sofii zastávala proto teta Teofilie Okunevská-Ozarkevičová, která ji velmi podporovala ve vzdělání.
Na rozdíl od většiny dívek své doby mohla navštěvovat střední školu a roku 1886 složila maturitu. Její úspěch vyvolal senzaci v celém regionu a začalo se o ní psát jako o nejvzdělanější dívce své doby.
Jelikož univerzitní dveře byly ale v té době otevřeny pouze mužům, odjela do Švýcarska, kde takový diskriminační zákon již neexistoval. V Curychu se začala věnovat studiu medicíny a o čtyři roky později se zde provdala za polského studenta Václava Moračenského, po jehož boku univerzitu dokončila.
Cár papíru
Ve stejném roce, kdy se jí narodil syn Jurij, předložila svou doktorskou práci, a roku 1897 se již jako titulovaná lékařka a matka dvou dětí Jurije a mladší Evy přesunula do Lvova, aby si zde otevřela soukromou praxi. Jenže ve Lvově ani v Krakově nechtěli její švýcarský lékařský titul uznat, a tak jí nezbývalo než zkusit štěstí jinde. Přesunula se na území Čech a svou první praxi si spolu s manželem otevřela v Karlových Varech.
Konečně doma
Když se jí podařilo rozvázat byrokratický uzel a její diplom byl uznán krakovskou univerzitou, vrátila se do Lvova. Vytvořila zde školu porodníků-gynekologů a otevřela kurzy pro charitativní sestry, které byly prvními takovými semináři na západní Ukrajině. Pacienti ji pro její empatii k bolesti jiných lidí údajně začali přezdívat „svatá Sofie“.
Během první světové války se Okunevska starala o zraněné Ukrajince a ukrajinské ženy, kterým po smrti jejich mužů pomáhala najít uplatnění a vrátit je zpátky do života.
Feministka s velkým srdcem
Sofie Okunevska byla velmi ovlivněna svou sestřenicí, ukrajinskou spisovatelkou Natalií Kobrinskou, která spolu se známou nakladatelkou, spisovatelkou a aktivistkou Olenou Pčilkou vydala v roce 1887 první feministický almanach. Tato sbírka ukrajinských autorek byla prvním souborným dílem na území Haliče zabývajícím se ženskou otázkou. Feministické články a povídky reflektující postavení žen na Ukrajině a ve světě měly značný ohlas nejen mezi stejně smýšlejícími ženami.
Okunevska do almanachu přispěla svou povídkou pojednávající o městském životě s názvem „Písek. Písek!“, kterou publikovala pod pseudonymem „Yeryna“. Je také autorkou díla „Rodinné pouto v písních a svatebních obřadech“.
Peklem k samostatnosti
Po první světové válce se Okunevska rozvedla, protože manžel Václav jí byl nevěrný. Otevřela si vlastní lékařskou praxi a věnovala se vzdělávání. Ačkoliv se jí po profesní stránce dařilo velmi dobře, po několika měsících ji potkala obrovská životní tragédie. Tehdy devatenáctiletá dcera Eva údajně neunesla rozvod svých rodičů a podřezala se. Život Sofie Okunevské se tragickou smrtí milované dcery zcela zastavil a až po více než roce se jí podařilo vrátit se zpátky ke společenským aktivitám a lékařské praxi.
Srdcem Ukrajinka
Přestože Sofie studovala ve Švýcarsku, byla vdaná za Poláka a chvíli žila v Čechách, vštípila svým dětem lásku k jejich vlasti, Ukrajině. Mluvili velmi dobře ukrajinským jazykem a znali a praktikovali veškeré ukrajinské zvyky.
Jako lékařka zachránila tisíce životů, zemřela 24. února 1926 ve Lvově na hnisavý zánět slepého střeva.
