Spisovatelka, překladatelka, folkloristka, veřejná a kulturní aktivistka a průkopnice ukrajinského feministického hnutí je jednou z mezinárodně nejuznávanějších osobností ukrajinské národní kultury. Ačkoliv celé mládí bojovala s tuberkulózou, byla ztělesněním ženského hrdinství a síly. Ve svém díle motivovala miliony lidí k tomu, aby naslouchali svému srdci a byli stateční. Zabývala se také folkloristikou a byla velmi aktivní v ukrajinském národním hnutí.
Larysa Petrivna Kosač-Kvitka se narodila roku 1871 jako druhé ze šesti dětí do velmi intelektuální rodiny vedoucího okresního sněmu smírčích soudců Petro Kosače a etnografky, nakladatelky a spisovatelky známé pod uměleckým jménem Olena Pčilka, která se později stala autorkou jejího kontroverzního pseudonymu Lesja z Ukrajiny. V době, kdy narůstal vliv represivního režimu imperiálního Ruska a ukrajinský nacionalismus i jazyk byly považovány za podvratné a vlastizrádné, byl tento krok obzvlášť odvážný.
Zázračné dítě
Jelikož Lesja od dětství trpěla tuberkulózou kostí, vzdělávala se doma. Dostalo se jí mnoha znalostí z dějin literatury i umění a ovládala hned několik jazyků. Číst se naučila už ve čtyřech letech a brzy si kromě ukrajinštiny osvojila ruštinu, polštinu, bulharštinu, řečtinu, latinu, francouzštinu, italštinu, němčinu i angličtinu. Když pak přišly vlastní literární pokusy, dostalo se jí velké podpory také ze strany strýce Mychajla Drahomanova. Tento ukrajinský nakladatel, politolog, ekonom, historik, filozof, etnograf a anarchista na ni měl celoživotně velký vliv. Když byl kvůli represím nucen opustit Rusko a emigroval do Ženevy, přijala myšlenky jeho „etického socialismu“ za vlastní.
Malá anarchistka
Už v osmi letech napsala svou první báseň „Naděje“ , kterou věnovala tetě Oleně, jež byla zatčena za proticarské aktivity.
Toužila se stát koncertní pianistkou, ale kvůli svému zdravotnímu stavu byla stále častěji upoutána na lůžko. Začala se tudíž „z postele“ věnovat naplno psaní a překládání. V sedmnácti letech spolu se svým bratrem překládala Dickense, Shakespeara a další klasické spisovatele do ukrajinštiny a pořádala u sebe doma zakázaná soukromá čtení.
V roce 1893, krátce po svých osmnáctých narozeninách, vydala svou první knihu ukrajinských básní Na křídlech písní. Nesměla ji vydat v carském Rusku a místo toho ji nechala publikovat na západní Ukrajině, která tehdy ještě patřila pod Rakousko-Uhersko. Tím, že ji nechala pašovat do Kyjeva, riskovala život.
Cestou srdce
Její první velkou láskou se údajně stal básník a překladatel Maksym Slavinskyj, který později odešel z Ukrajiny do Prahy a působil zde jako vedoucí diplomatické mise Ukrajinské lidové republiky. Patnáctiletá Lesja a o dva roky starší Maksym se aktivně podíleli na činnosti básnického klubu Plejáda v Kyjevě. Jelikož oba dva dobře uměli cizí jazyky, začali spolupracovat na překladu sbírky Heinricha Heineho Kniha písní.
Maksymu Slavinskému věnovala básnířka také několik svých raných textů, mj. Sen letní noci.
Vážná tuberkulóza jí paradoxně otevřela dveře do světa. Rodiče, hledající zázračnou ozdravnou kúru na Kavkaze nebo v Egyptě, ji přesouvali z místa na místo, a Lesja tak mohla proniknout do dalších světových kultur. Sledovala především postavení žen ve společnosti, řešila otázky sociálního odcizení a národní svobody.
K napsání její nejznámější básně „Posedlí“ ji také inspiroval muž. Serhijema Meržynského, který rovněž trpěl souchotinami, potkala v Jaltě a bezhlavě se do něj zamilovala. O několik let později se o bolesti z jeho ztráty vypsala během jediného odpoledne u jeho smrtelné postele.
V Jaltě se dodnes nachází jedno ze čtyř muzeí věnovaných Lesje Ukrajince. Bylo založeno po obnovení ukrajinské nezávislosti v roce 1991. Po ruské anexi Krymu v roce 2014 bylo ale muzeum zavřeno pod záminkou, že je budova ve špatném technickém stavu.
První feministka
Jako jedna z prvních ukrajinských spisovatelek vykreslovala Lesja ve svém díle ženy jako silné postavy. Stavěla na nich dějovou linku a vystačila si s jejich příběhem samostatně, nikoliv jen jako s doplňkem sloužícím mužskému charakteru. Ráda také přepisovala syžety známých literárních děl z ženského úhlu pohledu. Například drama Kamenný vládce, který vznikl jako adaptace renesančního dramatu Tirsa de Moliny Sevillský svůdce a kamenný host, v němž se poprvé objevuje postava Dona Juana. Lesjin Don Juan tu však není ústřední postavou dramatu, nýbrž pouhou loutkou svůdné a chytré ženy.
Sňatek z nerozumu
Na vdavky došlo, až když bylo Lesje šestatřicet. O devět let mladší Klyment Kvitka byl povoláním právník a jeho vášnivým koníčkem byla lidová slovesnost a folklor. Její matka Olena Pčilka z dceřiny volby nebyla nadšená a Klymenta nazývala „žebrákem“. Lesja si ale postavila hlavu. Již velmi slabá a nemocná odešla z rodiny, aby mohla žít s mužem, kterého si vybrala. Vzali se v létě roku 1907 v Kyjevě.
Téhož roku byla také krátce zatčena a uvězněna za svůj překlad „Komunistického manifestu“.
„Třicetiletá válka“
O svém zápase s nemocí mluvila jako o třiceti letech boje a bolesti. Zemřela v Surami v Ruské říši (na území dnešní Gruzie) 1. srpna 1913 ve věku 42 let jako přední ukrajinská spisovatelka a globální hrdinka.
Klyment Kvitka se po její smrti aktivně zasazoval o vydání díla své manželky a výrazně přispěl k uchování jejího odkazu. Ve třicátých letech byl stíhán stalinským režimem, strávil několik let v gulagu a zemřel v Moskvě, kde je také pohřben.
Loni 25. února 2021 uplynulo 150 let od narození Lesji Ukrajinky. Její umělecké dílo, jehož hodnoty míru, tolerance, genderové a etnické rovnosti, stejně jako síly inkluze slavná autorka vyznávala po celý svůj život, je v těchto dnech aktuálnější než kdykoliv předtím.
