Mezi podzemní armády, které se postavily nacistickému Německu, patřila polská Zemská armáda k těm největším. A mezi těmi největšími pouze ona na rozdíl od sovětské a jugoslávské armády bojovala za skutečnou svobodu a demokracii, píše Karol Nawrocki.
U Lichfieldu, zhruba dvě hodiny cesty od Londýna, se nachází National Memorial Arboretum, rozsáhlé pietní místo, kam každoročně míří tisíce návštěvníků. Britové zde vzdávají úctu vojákům i civilním obyvatelům, kteří zahynuli v obou světových válkách. Mezi pomníky rozesetými v parkovém areálu je také jeden věnovaný Polákům, s typickým orlem na vrcholu. Bronzové postavy tří vojáků – příslušníků pěchoty, námořnictva a letectva – symbolizují různé formace polských ozbrojených sil na Západě, které po boku Spojenců bojovaly za osvobození Evropy z vražedné tyranie nacistického Německa. Čtvrtá postava, žena v civilním oblečení, se k nim zdánlivě nehodí. Ale i ona k vojákům patří, je to kurýrka proslulé Zemské armády, jejíž osmdesáté výročí si právě v těchto dnech připomínáme.
Evropský fenomén
V září 1939 zaútočily na Polsko dva totalitní režimy: nejprve hitlerovské Německo a o několik dní později Sovětský svaz. Polská armáda neměla v boji s tak silnými agresory šanci. Nikdy však nekapitulovala, a než ustaly poslední boje, ve Francii už působila exilová vláda generála Władysława Sikorského. Premiér se zakrátko stal i vrchním velitelem a postavil se do čela armády znovuvytvářené po boku západních spojenců. Nedílnou součástí těchto ozbrojených sil, a podle Sikorského dokonce „hlavní částí”, byla armáda formovaná v konspiraci v okupované zemi. Začala vznikat už od roku 1939, ale dnes je známá pod názvem, který dostala 14. února 1942 – Zemská armáda (Armia Krajowa).
Už sám její název zřetelně ukazuje, že nešlo o ozbrojený „přívažek” té či oné politické strany, jako tomu bylo například v případě jugoslávského komunistického partyzánského odboje.
Zemská armáda měla být armádou celonárodní, podléhající rozkazům exilového velení, legální vládě Polské republiky, která po porážce Francie přesídlila do Velké Británie. Generál Stefan Rowecki, první velitel Zemské armády, se vědomě omezoval na obecná prohlášení, že obnovené Polsko bude „demokratickou zemí”, v níž se „naplní ideál sociální spravedlnosti”. O podobě státu měli rozhodovat již po osvobození sami občané.
S takovouto armádou, tedy nesloužící „žádným osobám ani politickým skupinám”, se ztotožňovala obrovská většina společnosti. V Zemské armádě našli své uplatnění zástupci všech vrstev a lidé s nejrůznějšími politickými názory: socialisté, lidovci, někdejší stoupenci maršálka Józefa Piłsudského, křesťanští demokraté, velká část nacionalistů. V Zemské armádě sloužili také Židé, od vojínů po důstojníky, mezi nimiž byl například mnohokrát vyznamenaný a dodnes žijící Stanisław Aronson.
I přes okupační teror se řady polské pozemní armády rychle rozšiřovaly. V létě roku 1944 Zemská armáda čítala přibližně 380 tisíc vojáků. Byli mezi nimi partyzáni, kteří své domovy vyměnili za lesní úkryty, nebo profesionální konspirátoři, kteří se skrývali ve městech pod cizím jménem, ale také lidé, kteří vedli dvojí život: přes den chodili do práce, ale každým okamžikem byli připraveni plnit rozkazy svých velitelů. Mnoho z nich, včetně odvážných žen a početné vlastenecké mládeže, se zapojilo do Varšavského povstání a nasazovalo své životy v nerovném zápase s Němci. Varšavské povstání vypuklo v srpnu 1944 a trvalo 63 dní.
Příprava povstání proti okupantům byla hlavním úkolem Zemské armády, i když už dříve se polský odboj ve velkém zaměřoval na diverzi a sabotáže. Příslušníci Zemské armády osvobozovali vězně z rukou gestapa, byly prováděny popravy zrádců a kolaborantů, ale i likvidace zvláště zavilých funkcionářů německého represivního aparátu. Mimořádné úspěchy si připisovala rozvědka Zemské armády, právě díky jejímu působení se podařilo zpozdit práce na německých střelách V1 a raketách V2. V téže době odbojoví kurýři pronikali na Západ se zprávami o okupačním teroru a vyhlazování Židů. Toto vše bylo součástí Polského podzemního státu, který měl vedle armády také vlastní soudnictví, systém sociální péče či tajného vzdělávání.
Mnoho příslušníků Zemské armády a lidí, kteří je podporovali, za svou službu vlasti zaplatilo nejvyšší cenu. Několik desítek tisíc vojáků Zemské armády padlo nebo bylo zavražděno během války. Ti, kteří se dočkali evropského míru, se však ani poté nemohli cítit bezpečně. Místo gestapa totiž nastoupila sovětská NKVD a domácí komunistická státní bezpečnost.
Opožděný hold
Koncem jara a v létě 1945 svět oslavoval vítězství nad třetí říší. Váleční hrdinové vítězné protinacistické koalice prožívali své dny slávy.
Obrovské davy Newyorčanů se vyhrnuly do ulic v úterý 19. června 1945, kdy do města zavítal Dwight Eisenhower. Americký generál, který řídil vylodění v Normandii a později dovedl západní spojence k triumfu nad třetí říší, se mohl cítit naplněný, když ho jeho krajané nadšeně zdravili. Na vlně setrvávající popularity byl pak dvakrát, v roce 1952 a 1956, zvolen prezidentem Spojených států amerických.
Politický kapitál díky svým vojenským zásluhám získal také Charles de Gaulle. Ambiciózní generál, který za druhé světové války zachránil čest Francie, se po osvobození země dvakrát postavil do čela vlády a později se zapsal do dějin jako silný prezident páté francouzské republiky.
V sovětském totalitním státu samozřejmě nemohl maršál Georgij Žukov zastínit Stalina, avšak i on měl svůj velký den, když se 24. června 1945 konala v Moskvě na Rudém náměstí velká vítězná vojenská přehlídka.
Pouhé tři dny předtím byl – rovněž v Moskvě – v demonstračním politickém procesu odsouzen k trestu deseti let vězení generál Leopold Okulicki, poslední velitel Zemské armády. Okulicki se již na svobodu nevrátil. Zemřel rok a půl poté v sovětském vězení. Jeho předchůdce generál Tadeusz Bór-Komorowski si zvolil těžký úděl emigranta ve Velké Británii. Na živobytí si vydělával jako čalouník a zlatník.
Příslušníky Zemské armády, kteří zůstali v Polsku, čekaly místo vojenských poct represe: tvrdé výslechy, mučení, rozsudky smrti nebo dlouholeté vězení. Nová totalitní moc se oprávněně bála těch, kteří několik let vytrvale bojovali za svobodu své vlasti. Proto se lidé, kteří by v suverénní zemi přebírali vyznamenání a zaujímali významné funkce, ocitli v zemi kontrolované Stalinem na okraji společnosti. Komunistická propaganda je označovala jako „reakční živly” a německé kolaboranty – nálepka zvláště bolestná pro lidi, kteří nasazovali vlastní životy v boji proti třetí říši.
Karol Nawrocki je ředitel Ústavu národní paměti IPN ve Varšavě.
Článek vychází současně v revue Wszystko Co Najważniejsze v rámci projektu realizovaného ve spolupráci s polským Ústavem národní paměti. Překlad Jitka Rohanová
