nahoru

Šéf KGB Andropov terorizoval disidenty i komunisty. Putin na něj s láskou vzpomíná

Lukáš Lhoťan 9. února 2022 • 18:10
Šéf KGB Andropov terorizoval disidenty i komunisty. Putin na něj s láskou vzpomíná
foto: Profimedia

Dne 9. února roku 1984 zemřel jeden z nejvlivnějších představitelů sovětské tajné policie KGB Jurij Vladimirovič Andropov. První šéf KGB, který se stal i nejvyšším představitelem Sovětského svazu. Tento muž prožil u tajné služby většinu významných událostí druhé poloviny 20. století, ale byl i tím, kdo stál za nástupem reformy v Sovětském svazu, a mužem, jehož vliv a politika se ještě stále projevuje v řízení dnešního Ruska. Byl i mužem, kterého nenáviděli funkcionáři komunistické strany kvůli jeho odporu ke korupci a v komunistické straně tak rozšířenému nepotismu.

Jurij Vladimirovič Andropov se narodil roku 1914 – to je nejspíše jediný údaj z Andropovova dětství, o němž se dnes nepochybuje. Jinak Andropov sám údaje o svém dětství za svého života natolik falšoval, že je dnes těžké s jistotou říci, jestli je pravdivé tvrzení, že se narodil v rodině carského železničního úředníka v oblasti dnešního Stavropolského kraje v Rusku a jeho matka byla židovského původu. Objevovaly se i informace o tom, že jeho matka byla finského původu a židovská rodina ji pouze adoptovala a vychovala.

Podle některých historiků ovšem Andropovova rodina patřila mezi obchodníky v Moskvě a až po protižidovském pogromu z roku 1917 se měla odstěhovat z Moskvy do Stavropolského kraje a stát se rodinou rolnicko-dělnickou. To jeho rodině umožnilo uniknout represím proti obchodníkům po uchopení moci Sověty. Později to Andropovovi umožnilo označovat se za člověka rolnicko-dělnického původu a usnadnilo mu to vstup mezi mladé komunisty. Na tyto skutečnosti nejspíše přišly sovětské úřady až v roce 1937 během Andropovovy prověrky, kdy žádal o vstup do komunistické strany.

Andropovova matka byla dcerou židovského klenotníka Karla Fleckensteina z Moskvy. Proto se mezi vyššími kádry KGB ujala u Andropova přezdívka „klenotník“. Důvodem, proč mohl Andropov falšováním svého životopisu zpochybňovat svůj židovský původ, mohl být skrytý antisemitismus v strukturách sovětského režimu.

Andropov nejprve vystudoval sedmiletou železniční-tovární školu v Mozdoku a poté pokračoval na rybinské Technické vysoké škole vodní dopravy, kde získal specializaci technika v říční dopravě. Později ještě absolvoval Vyšší stranickou školu při Ústředním výboru Všesvazové komunistické strany bolševiků a krátce studoval i na dnešní Petrozavodské státní univerzitě, která se tehdy jmenovala Karelsko-finská státní univerzita.

Po vyučení jezdíval na lodích a z oné doby si osvojil poučku, kterou mu říkával jeho nadřízený námořník a on ji poté celý život rád opakoval svým spolupracovníkům v KGB: „Život, Juro, je jako mokrá paluba. A abys v něm neuklouzl, pohybuj se pomalu. A nezapomeň si pokaždé vybrat, kam položíš nohu!“

Již od svého časného mládí byl zaníceným mladým komunistou. Od roku 1930 byl členem Komsomolu (zkratka Komunističeskij Sojuz Moloděži) a jeho vzestup v rámci sovětského systému mu odstartovala Velká čistka z let 1937 až 1938. Byť při podání jeho žádosti o členství v komunistické straně (tehdy se jmenovala Všesvazová komunistická strana a později byla přejmenována na Komunistickou stranu Sovětského svazu, zkratka KSSS) byl Andropov podroben přísné prověrce a bylo odhaleno falšování jeho minulosti, nakonec po mnoha výsleších a dalších prověrkách se Andropovovi podařilo veškerá podezření odvrátit a nakonec byl v roce 1939 přijat za člena Komunistické strany.

V letech 1940 až 1944 byl Andropov prvním tajemníkem Ústředního výboru Komsomolu v sovětské Karelo-finské republice. Během této funkce po napadení Sovětského svazu Německem a jeho spojenci se dostal Andropov nejspíše poprvé do pracovního kontaktu se sovětskou tajnou službou (tehdy se jmenovala NKVD – zkratka pro Narodnyj komissariat vnutrennich děl), kdy měl ve svěřené oblasti na starosti organizování partyzánské a rozvědné činnosti na Finy obsazených územích.

Poté, co ukončil svou činnost v Komsomolu, stal se přímým pracovníkem Komunistické strany1 a v roce 1947 byl zvolen druhým tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany sovětské Karelo-finské republiky. V roce 1951 Andropov povýšil a byl převelen přímo do Ústředního výboru KSSS v Moskvě.

Velvyslanec Říše zla

Jako schopný pracovník byl Andropov v roce 1954 jmenován velvyslancem Sovětského svazu v Maďarsku, kde byl i během maďarského povstání proti sovětské okupaci v roce 1956. Měl to být právě Andropov, kdo přesvědčil tehdejšího váhajícího sovětského vůdce Chruščova k vojenskému zásahu a rozdrcení maďarského povstání. Podle britského profesora a historika Christophera Andrewa právě Andropovovy zkušenosti z maďarského povstání, hlavně rychlost, s níž se „složil“ komunistický režim a brutalita povstalců, kteří mnohdy velmi barbarsky vraždili komunisty a důstojníky komunistické tajné policie, vedly Andropovova k nekompromisnímu celoživotnímu postoji vůči protikomunistické opozici a tvrdým postojům v dalších krizích, jako byly například nepokoje v Polsku v roce 1981 nebo Pražské jaro v roce 1968.

V roce 1957 opustil Andropov post velvyslance a vrátil se zpět do Moskvy, kde měl ve vedení Sovětského svazu na starosti vztahy se zahraničními komunistickými stranami. Tuto funkci zastával až do roku 1967. Již v roce 1961 byl zvolen členem ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Zde je třeba zmínit skutečnost, že Andropovovi v jeho vzestupu začal pomáhat hlavní ideolog komunistické strany Michail Suslov, který byl nejspíše Josifem Stalinem připravován jako jeho nástupce.

Právě na základě doporučení Suslova byl Andropov v roce 1967 zbaven práce v komunistické straně a jmenován šéfem sovětské tajné služby (kamiťét gasudárstvěnoj bězapásnosti, KGB) a současně s tím byl označen za kandidáta na člena politbyra Komunistické strany Sovětského svazu.

Během tzv. Pražského jara v roce 1968 byl Andropov, nejspíše po zkušenostech z maďarského povstání v roce 1956, zastáncem velmi tvrdých opatření a neváhal dokonce nechat falšovat zprávy a informace tak, aby to vypadalo, že Pražské jaro je ve skutečnosti organizováno agenty západních tajných služeb s cílem svrhnout komunistický režim. Nejspíše právě on byl tím, kdo dokázal přesvědčit váhajícího vůdce Sovětského svazu Leonida Brežněva k schválení vojenského zásahu proti reformním komunistům v Československu, byť o to notně usilovali i někteří sovětští generálové, kteří toužili získat umístění sovětských vojsk na území Československa jako výhodný nástupní prostor pro případný útok či protiútok proti Západu.

S nástupem Andropova do vedení KGB se pojí ještě jedna významná událost, a tou je zahájení používání nových metod k potlačení protikomunistické opozice nejen v Sovětském svazu. Odpůrci komunismu byli například zavíráni do psychiatrických léčeben a byly jim lékaři diagnostikovány psychické nemoci, což mělo ospravedlnit represe sovětské tajné služby. Andropov tak využil lékaře ve prospěch komunistických represí. Andropov také stál za represemi proti disidentům v Československu – nařídil například operaci PROGRESS.

Pro Andropova se boj s opozicí stal nejdůležitějším bodem v jeho práci v KGB. Nechal kvůli tomu zřídit i zcela nové oddělení – ideologickou kontrarozvědku. Andropov věřil, že boj za lidská práva je součástí rozsáhlého západního spiknutí s cílem podkopat základy sovětského státu. Tato myšlenka není dodnes mrtvá a i v současném Rusku v ni věří mnozí představitelé ruského státu.

Andropov byl také velkým nepřítelem sionismu a některé jeho aktivity proti opozici v Sovětském svazu hraničí až s projevy antisemitismu. Podle některých historiků se tím Andropov snažil vyvážit informace o svém židovském původu, které proti němu používali jeho protivící v zápase o moc.

V roce 1973 se Andropov stal řádným členem politbyra sovětské Komunistické strany a přiblížil se tak k nejvyšší mocenské funkci v Sovětském svazu. Aby ovšem měl vůbec reálnou šanci stát se sovětským vůdcem, musel nejprve porazit své politické konkurenty. K tomu dával šanci jeho celoživotní odpor k nepotismu a korupci, kvůli kterému se nejspíše stal v jistém smyslu oblíbencem svého jinak politického konkurenta a ideologa komunistické strany Suslova.

Velký stranický úklid

Andropov se ve funkci šéfa KGB zaměřil nejen na pronásledování disidentů, ale také na boj s korupcí a nepotismem. V tomto směru se mu dařilo využít KGB k boji s rozsáhlou zločineckou mafií uvnitř komunistické strany a sovětského hospodářství. Tato mafie sahala až do nejvyšších pater sovětské elity a až přímo k rodině sovětského vůdce Leonida Brežněva. S nástupem Brežněva k moci totiž došlo i k tomu, že tento ukrajinský komunista začal do důležitých funkcí dosazovat své přátelé z Ukrajiny a ti zase dosazovali své přátele a čile rozvíjeli hospodářskou kriminalitu.

Rozsah této korupce a nepotismu byl takový, že se brzo staly veřejným tajemstvím v celém Sovětském svazu. O celé struktuře, jíž se tehdejší vůdce Sovětského svazu Brežněv obklopil, se začalo mezi obyvateli hovořit jako o dněpropetrovské či moldavské mafii. A právě proti této mafii začala opatrně zasahovat KGB pod vedením Andropova.

Andropov postupně různými zásahy proti této mafii sbíral materiály na své protivníky, až se jich pak ve vhodnou chvíli zbavil. Jako příklad může sloužit komunistický funkcionář a Brežněvův oblíbenec Viktor Vasiljevič Grišin, kterého Andropov kompromitoval v souvislosti s rozkrádáním a ilegálním obchodováním v moskevských obchodech. Paradoxně byl ovšem Grišin také odpůrcem korupce a „nohy“ mu podrazila korupce mezi jeho podřízenými.

Pro Andropovova byl ovšem nebezpečnějším protivníkem sovětský ministr vnitra Nikolaj Anisimovič Ščolokov, který byl také oblíbencem sovětského vůdce Brežněva. Ščolokov patřil do struktur tzv. dněpropetrovské mafie a pokusil se oslabit moc Andropova; dokonce mělo dojít k pokusu jeho podřízených k únosu Andropova. Sčolokov ovšem těžce Andropova podcenil a prohrál. Andropovovi se totiž podařilo infiltrovat ministerstvo vnitra agenty KGB a zároveň shromáždit dost důkazů o korupci Ščolokova. To vedlo nakonec k odvolání Ščolokova, který se později zastřelil.

Generální tajemník

Andropov si tedy připravil cestu k tomu, aby se po smrti sovětského vůdce Brežněva mohl chopit moci. V rámci postupu k nejvyšší mocenské pozici v Sovětském svazu v roce 1982 odešel z pozice šéfa KGB, ale ponechal si tam vliv skrze své přátele a stal se tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Po Brežněvově smrti se dohodl s některý svými rivaly a byl na zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu v listopadu 1982 zvolen generálním tajemníkem komunistické strany, a tedy šéfem Sovětského svazu.

Již před jeho zvolením šéfem Sovětského svazu docházelo pod jeho vedením k postupnému prosazování mladých, reformně naladěných kádrů ve strukturách sovětského státu, ale až Andropovův nástup do nejvyšší funkce mu umožnil otevřeně připravit cestu jeho oblíbenci a pozdějšímu sovětskému vůdci Michailu Sergejeviči Gorbačovovi.

Andropov v nejvyšší mocenské pozici vydržel ovšem jen krátce a již 9. února roku 1984 umírá po vážné nemoci. Po jeho smrti se k moci krátce dostala opět struktura dněpropetrovské mafie, a to v osobě Brežněvova oblíbence Konstantina Ustinoviče Černěnka, který okamžitě s uchopením moci zastavil veškeré reformy zahájené Andropovem a stejně tak ukončil stíhání členů dněpropetrovské mafie. Ovšem ani Černěnko se dlouho z nejvyšší mocenské pozice neradoval a v březnu roku 1985 zemřel. S jeho smrtí se k moci definitivně dostávají reformní komunistické kádry zformované Andropovem v čele s Gorbačovem.

Dá-li se stručně zhodnotit postava Jurije Vladimiroviče Andropova, je třeba říci, že z komunistického funkcionáře dosazeného do sovětské tajné služby KGB s cílem mít ji pod kontrolou komunistického aparátu se Andropov proměnil ve skutečného čekistu (označení používané lidově pro pracovníky KGB a nástupnické FSB), jenž neváhal použít KGB proti všem členům komunistické strany, kteří se zpronevěřili jeho pojetí komunismu, a to nejen v ideologické rovině, ale hlavně v rovině hospodářské kriminality, korupce a nepotismu. Lidé, kteří Andropova znali, jej popsali jako člověka zdvořilého, klidného, nesobeckého, trpělivého, inteligentního a s výjimečně bystrou pamětí. Hovořil plynule anglicky, německy a finsky. Byl i velmi sečtělý a knihy četl pravidelně až do své smrti. Skládal také básně, například:

„Ale v určenou hodinu zemřu jako všichni ostatní

a svatá Lethe mi vymaže paměť.

A ať se smějí básníkovi,

A ať závidí dvojnásob

Za to, že píšu sonety

své, a ne cizí ženě.“

Ovšem pro nás v České republice je postava Andropova zajímavá spíše tím, že právě pod jeho vedením se v rámci KGB rozvinula práce s manipulacemi veřejným míněním, s desinformacemi, fake news apod. s cílem oslabení protivníků Sovětského svazu či k změnám režimů v jiných zemích. Podle Andropovových představ je použití těchto metod efektivnější a výhodnější než přímá vojenská akce či okupace. O metodách manipulací a dezinformací vytvořených v KGB referovali na veřejnosti někteří přeběhlíci z řad KGB, například Jurij Bezmenov, který o metodách vytvořených pod Andropovovým vedením v KGB řekl: „Hlavní důraz v KGB není vůbec kladen na zpravodajskou oblast. Jen asi 15 % času, peněz a pracovních sil se vynakládá na špionáž a podobně. Zbylých 85 % je využito na pomalý proces, kterému říkáme buď ideologická subverze nebo aktivní opatřen... nebo psychologická válka.“

Andropov také velmi kladl důraz na vzdělané a mladé kádry v rámci KGB. Traduje se o něm, že mladým příslušníkům KGB byl schopen hodně odpustit, když se provinili proti komunistické ideologii, ale byli zároveň poslušní disciplíně panující v KGB. A pozdější Andropovovo zapojení agentů KGB do řízení sovětského státu tak vlastně předznamenává pozdější nástup důstojníků KGB k moci v Rusku po rozpadu Sovětského svazu, a dá se tak vlastně říci, že současný prezident Ruské federace Vladimir Vladimirovič Putin je jedním z nejlepších Andropovových „žáků“. I sám Putin se o Andropovovi veřejně vyjádřil s obdivem.

Nezpochybnitelným faktem ovšem je, že Andropov byl osobně přímo odpovědný za zesílení represí proti opozici a disidentům v Sovětském svazu po určitém oteplení za vlády Chruščova. Metody mučení a společenské likvidace „vylepšené“ za Andropovovy vlády v KGB jen dokazují jeho emoční necitlivost k člověku jako takovému a ukazují, že i velmi vzdělaný, v kontaktu slušný a schopný jedinec se může stát velmi krutým člověkem.





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.