Miroslav Zikmund: Brežněv nás zval na daču, po naší zprávě o SSSR přišel pád. Proč jsme vstoupili do KSČ? | Reflex.cz
nahoru

Miroslav Zikmund: Brežněv nás zval na daču, po naší zprávě o SSSR přišel pád. Proč jsme vstoupili do KSČ?

Jan Gebert, Kateřina Kadlecová14. února 2019 • 17:20
Miroslav Zikmund: Brežněv nás zval na daču, po naší zprávě o SSSR přišel pád. Proč jsme vstoupili do KSČ?
foto: Stanislav Krupař

Cestovatel Miroslav Zikmund dnes slaví 100. narozeniny. Zveřejňujeme proto velký rozhovor, který s ním Reflex udělal v roce 2010: „Balancovali jsme jako na okraji činné sopky,” říká Miroslav Zikmund ve své prosvětlené funkcionalistické vile o své poslední výpravě s Jiřím Hanzelkou, kterou uzavřeli kritickou zprávou o stavu Sovětského svazu. Přímá zkušenost s komunistickou velmocí přiměla oba cestovatele jednou provždy překročit hranice krotké poznávací publicistiky. Následoval strmý pád.

Po příjezdu do SSSR, „země posedlé špiónomanií, paranoidním tajnůstkářstvím z dob nejtvrdšího teroru“, jak píšete, jste byli celou cestu hlídáni agenty, kteří na vás podávali hlášení KGB. S takovým očekáváním jste se roku 1963 do Sovětského svazu asi nevypravili.

Pod záminkou, že jsou to pracovníci sovětské akademie věd, kteří nám mají cestu usnadňovat, si nás agenti podávali jako štafetový kolík. Bez nich jsme neudělali krok. Přijeli jsme do SSSR se stejným cílem jako do předchozích zemí, chtěli jsme být očima a ušima domova. Co jsme viděli, o tom jsme psali. Určité povědomí o Sovětském svazu jsme měli od studentských let. Už v septimě se mi do ruky dostala kniha známého amerického publicisty Johna Gunthera Inside Europe. V šestatřicátém vyšla u Borového pod názvem Evropa, jaká je; psal zde otevřeně o Hitlerovi, Stalinovi a Leninovi. Znala ji celá moje generace, znal ji i Jirka Hanzelka. Neměli jsme tedy růžové klapky na očích. Když jsme cestovali z Vladivostoku do Prahy, v opačném směru než kdysi čeští legionáři, věděli jsme, že po obou stranách naší trasy jsou fungující koncentráky.

V Sovětském svazu vás však vítaly davy – to se vám předtím v Africe či Jižní Americe jistě nestalo.

A velmi nám to vadilo. V přístavu Nachodka u Vladivostoku, kam jsme připluli z Japonska, nám mávaly dětičky se šátky a pugéty, na mole pro nás hrály kapely. Hanzelku a Zikmunda vítali jako nějakou vládní delegaci. Znali nás dobře – v Rusku vyšlo na půldruhého miliónu našich knih a všude po nás chtěli autogramy … Snažili jsme se Rusům vysvětlit, že jsme pouze žurnalisté, kteří pokračují na své pětileté cestě po Asii a jsou v podstatě nezávislí. To je přivádělo do šílených rozpaků. Uměli jsme rusky, měli jsme vlastní pojízdné domovy, což byl pravý opak toho, co oni potřebovali. Proto ti „průvodci“, od kterých jsme často slýchali: „Tovarišči, fotoapparatov nět!“ Náš přítel, novinář Ljoňa Šinkarjov, pak objevil tlustospisy tajných informací o nás, v době končící éry Gorbačova. Tehdy byly sovětské archívy otevřené, dnes už jsou zas zaključené.

Čím jste byli podezřelí?

Vším. Měli jsme třeba soubor tří set amerických vojenských, špionážních map, celou Asii. Když jsme letěli do Norilsku na severní Sibiři, kopilot zahlédl naše počmárané mapy. Vysvětlil jsem mu, že takové prodávají v Londýně v každém slušném knihkupectví a jeden list se dá pořídit za šilink. Naskočily mu žíly na spáncích a řekl: „Nu vot – i u nas odna štuka děsjať let ťurmy. Nás by jeden takový list mapy stál deset let v base.“ Sebral se a odešel; zřejmě okamžitě hlásil na zem, že má na palubě špióny-innostrance.

Analytik Havel: Češi si nepřiplatí ani korunu, vychoval je komunismus, pravda o mase z…

Coby vážení hosté jste měli otevřené dveře k politickým špičkám.

Všude nás přijímali místní papaláši, byla to dokonce jejich povinnost. Pokaždé nás chtěli ubytovat na nějaké dače nebo v reprezentativním hotelu, aby na nás udělali dojem. Mívali pro nás připravený program, přednášku nebo besedu. Při nich jsme posluchače vyzývali, aby se ptali na to, co je zajímá. Na takový přístup ovšem absolutně nebyli připraveni – organizátoři navíc sezvali pouze prověřené partajní kádry. V podstatě to byly jejich stranické schůze, na které pozvali Hanzelku a Zikmunda. Předsedající jedné besedy nás uvedl slovy: „Velice oceňujeme, že jste si vybrali jako datum počátku vaší cesty, startu z Prahy, právě 22. duben, kdy se narodil náš velký Vladimír Iljič.“ Jirka se přihlásil o slovo: „To byla náhoda, datum nám určil nějaký funkcionář autoklubu. Vůbec jsme nevěděli, že ten den se narodil Lenin.“ Předchozí potlesk okamžitě vystřídalo mrazivé ticho. Také se vzpomínkou na to ticho jsem si pak po srpnu 1968 slíbil, že do Sovětského svazu už nikdy nevkročím. To jsem pak porušil kvůli dokumentaristovi Milanu Maryškovi v roce 1996 a kvůli své Marii, která chtěla roku 2007 vidět Petrohrad …

Vaším hlavním výstupem z cesty po Sovětském svazu nakonec nebyly obvyklé články a dokumentární snímky, ale právě ona známá Zvláštní zpráva č. 4, která vyšla až roku 1990, rovné čtvrtstoletí po svém vzniku, v Lidovém nakladatelství.

Byla to zdrcující zpráva o stavu Sovětského svazu z hlediska politického, sociologického, mravního, etického. Sověti si představovali, že přijedou Hanzelka se Zikmundem a sepíší o své cestě knížku, kde budou opakovat fučíkovské nebo jiné mýty vydávané za pravdu. My jsme si ovšem neustále uvědomovali tu živou potěmkiniádu. V obrovských povrchových dolech na antracit míchali skrývku s neobyčejně kvalitním nerostem. Hospodařili naprosto chaoticky. Místo aby postavili silnici, huntovali strojový park v bezedném bahně. Viděli jsme v lesích metrové pařezy, protože dřevorubci káceli stromy tak, aby se nemuseli ohýbat. V ruské stepi, kam jsme přijeli po deštích, jsme spatřili obrovské pyramidy pšenice uskladněné pod širákem, takže začala hnít. A protože zdejší kolchoz čekal státní kontrolu, vzali zemědělci pluhy a navalili tu pšenici do nejbližší řeky, aby na to kontrola nepřišla. Vadilo nám i chování běžných Rusů – přijeli na dovolenou, zhulákali se, flašky od vodky roztřískali o stromy a panenská bajkalská pláž byla samý střep. Znáte velkoruský výraz šapkozakidatělstvo? Je nás tolik, že všechny umlátíme čepicemi! O tom všem jsme se rozhodli napsat a Brežněv to původně chtěl i číst, zval nás na daču, ale pak přišly výmluvy, výmluvy – pořád byl „očeň zaňat“.

Sovětský svaz v čele s Brežněvem vás po prostudování více než stostránkové Zvláštní zprávy č. 4 označil za protisovětské živly. To jste nevěděli, že „velkému medvědovi se musí šlapat na koule opatrně“, jak v Moskvě před víc než čtyřiceti lety řekl váš přítel, akademik P. A. Kapica?

Ten tajný materiál, naše zpráva, byl určen předsedovi Československé akademie věd Františku Šormovi a námi vybraným členům československého politbyra. V naději, nebo spíš touze otevřít jim oči.

Sam Tarly ze Hry o trůny pro Reflex: Nejhorší je natáčení v ledárně a s umělým sněhem

Roku 1963 jste s Jiřím Hanzelkou oba vstoupili do KSČ – distančně.

Ano. František Šorm, který naši cestu zaštítil, nás vyzval, abychom uvažovali o tom, že bychom své příští zprávy psali z pozice členů strany. Do té doby jsme nad tím takto nepřemýšleli, neměli jsme zapotřebí do strany vstupovat. Řekli jsme si, že by na tom mohlo něco být. Byla to vlastně idea celého pražského jara – rozkládat současný systém zevnitř. Přemýšleli jsme o tom půldruhého roku. Byli jsme zrovna v Hirošimě, když Jirka dostal zprávu, že má těžce nemocnou manželku, a odjel za ní do Prahy. Dostihl nás na ostrově Kjúšú; byl nadšený z toho, co se v Praze děje. „Vypadá to, jako kdyby se blížil konec komunismu,“ říkal. Do té doby jsme nevěděli, že u nás existuje Semafor, Ota Šik připravoval ekonomickou reformu … Tehdy jsme si řekli, že nastává správná doba. Na československé ambasádě v Tokiu jsme pak podepsali přihlášky do KSČ.


MIROSLAV ZIKMUND tvoří vedle Jiřího Hanzelky (1920–2003) polovinu legendární cestovatelské dvojice H+Z. Seznámili se na Vysoké škole obchodní a roku 1947 se vydali vozem Tatra 87 na cestu Afrikou a Latinskou Amerikou. Následuje více než pětiletá cesta po Asii. Archív H+Z ve Zlíně čítá mimo jiné přes 120 000 negativů, 150 filmů a rukopisy všech jejich reportáží a devatenácti knih. Miroslav Zikmund žije ve Zlíně; svůj čas dělí mezi inventarizaci archívu, literární práci a zahradu.


Když jste projeli Sovětský svaz a viděli na vlastní oči, v jakém stavu se nachází komunistická velmoc, zjistili jste, že jakákoliv forma socialismu je odsouzená ke krachu?

Samozřejmě. Byli jsme si plně vědomi, že tohle není správná cesta. Ale nikde jsme nemohli říct na sto procent, že by se měl komunismus odstranit. Dneska jsou mnozí historici, kteří neberou v úvahu dějinný kontext. Kritizovat cokoliv z pozice současnosti do minula je absolutní nesmysl.

Změnilo se něco vaším vstupem do strany?

Červená knížka nezměnila absolutně nic na tom, co jsme si do té doby mysleli. Když členská základna akademie věd odhlasovala, že se stáváme z kandidátů řádnými členy, tak všichni vstali a začali zpívat Internacionálu. Jenže my jsme ji neuměli. Jen jsme odezírali od sousedů a otevírali papulu, jako že zpíváme. Úplná šaškárna!

Setkali jste se v průběhu cesty po Sovětském svazu s členy sovětského politbyra?

Cestou do Jakarty v srpnu 1962 jsme dostali pozvání do Kremelského paláce, když se zde mělo konat setkání politbyra s třetím a čtvrtým sovětským kosmonautem. Pověsili jsme si na krk foťáky Leica a šli na to. Uvnitř všechno zářilo, zadní část kremelského sálu byl předělena velkými stoly … Bylo tam kompletní sovětské politbyro, bez zábran jsem nacvakal Brežněva v krásném moderním kvádru od italských krejčích a Chruščova s Nikolajevem a Popovičem uprostřed jejich příbuzenstva.

Působil tehdy Leonid Brežněv jinak než v pozdějších dobách?

Samozřejmě už v té době pil, vystupoval však elegantně, úplný manekýn. Byl to pochopitelně funkcionář, nijak zvlášť nevynikal, ale nebyl to hlupák. Už při našem prvním setkání naznačil, že nás má přečtené a že ví, jak si vedeme v Sovětském svazu. Na další schůzce nás pak překvapil – kdy prý dostane podobnou zprávu, jakou jsme psali o Japonsku a o Indonésii, také o Sovětském svazu. A v nás hrklo – nevěděli jsme, že naše předchozí zprávy dostal do rukou i on. Dodnes nevím, kdo mu je poslal. Buď to byl člen ústředního výboru strany, nebo sám prezident Antonín Novotný, který si chtěl šplhnout.

Karl Wittgenstein: Zakladatel Poldi Kladno zbohatl díky obchodu s Ruskem, před válkou…

Domnívali jste se, že by Brežněv mohl mít o zprávu upřímný zájem?

Považovali jsme za vnitřní povinnost sepsat zprávu, nikdo nám nic nenařizoval, ani Brežněv. Když jsme ji ale v roce 1965 dokončili, prezident Novotný se stále neměl k tomu, aby ji Brežněvovi předal. Měl strach, aby to nevypadalo, jako že s jejím obsahem a vyzněním souhlasí. Tak jsme si od něj vyžádali dva tlumočníky a navrhli, že ho té zodpovědnosti zbavíme a zprávu předáme Brežněvovi sami. A jemu se ulevilo.

Skutečně jste tehdy věřili, že si Brežněv vezme vaši kritiku k srdci?

Byli jsme naivní. Domnívali jsme se, že můžeme přispět k tomu, aby si adresáti uvědomili, že komunismus nikdy nemůže zvítězit nebo soupeřit se svobodnou společností. Hnací silou ekonomiky je konkurence. Na to tito lidé nemohli nikdy přistoupit, protože měli všechno naplánované do posledního šroubku. Na druhou stranu jsme věřili, že socialismus se v rámci tehdejších možností dá vylepšit. To byl ale omyl – vylepšit se nedá. Alespoň ne ten, jaký tehdy fungoval … Věděli jsme, že za Zprávu zřejmě nějakým způsobem zaplatíme. Ale zároveň nám bylo jasné, že nás nemůžou jen tak zavřít. Doba procesů se Slánským se už nemohla opakovat. Kdybychom do toho kotle spadli v padesátých letech, byl by s námi konec. Ale v šedesátých letech už se nemohlo za takové věci zavírat na dvacet roků do kriminálu.

Cena však byla velmi vysoká. Po srpnové invazi jste již nesměli cestovat ani publikovat. Jiří Hanzelka musel vykonávat těžkou práci sadaře pod Petřínem a jako topič si přivydělávat překlady pod cizím jménem, vy jste se pustil do genealogie. Stálo vám to za to?

Stálo. Kdyby tady stál Jirka, tak by řekl totéž. Bylo to podobné, jako když jsme filmovali zrození sopky v Kongu a trávili noc na jejím úpatí. Kdyby se býval pootočil vítr, měli jsme tam krematorium zaživa. Ovšem v tu chvíli takto neuvažujete. Asi jako když váš fotoreportér Jan Šibík jede na Haiti – jistě jste ho tam nehnali. To je riziko každého, kdo si něco umane. Zákazy za normalizace nám přinesly zas jiné zkušenosti – scházeli jsme se v okruhu přátel, kde jsme se cítili bezpečně. Nevyšly knížky o Jávě, o Bali, o Japonsku, žádný cestopis o Sovětském svazu. No a co? Svět se nezbořil.

Jak si v komunistickém Sovětském svazu představovali Západ. Je to trapné i legrační

Jiří Hanzelka podepsal v době normalizace Chartu 77; vy ne. Proč?

Nechtěl jsem podepisovat něco, u čeho jsem nebyl. Do té doby jsme všechno konzultovali společně. A tak jsem si postavil hlavu. O Jirkovi pak vyšel nactiutrhačný článek v časopise Signál, který vydávali estébáci, a já jsem okamžitě napsal třístránkovou reakci, originál jsem poslal šéfredaktorovi a kopie Husákovi, Štrougalovi a prokuratuře. Někteří chartisté mi pak psali, že jsem tím udělal víc, než kdybych Chartu podepsal.

Vyčítal jste Jiřímu Hanzelkovi to, že vám o podpisu Charty dopředu neřekl?

Nikdy jsem mu to nevyčítal. Sám jsem pak měl trampoty – byl jsem tady, ve Zlíně, víc na očích, každou chvíli výslechy. V samizdatové Edici Petlice Ludvíka Vaculíka jsme například vydali cestopis o Cejlonu a hned si mě předvolali. Tvrdili, že pokud prý se budeme distancovat od svých postojů a názorů, vyjde knížka za půl roku v normálním nakladatelství. Odmítl jsem.

Snažil se mezi vás dva režim vrazit klín, rozeštvat vás?

Věděli, že by to nemělo absolutně žádnou šanci na úspěch. Naše kamarádství bylo doslova na život a na smrt. Dodnes Jirku vidím, jak na něj v Somálsku přišel první záchvat malárie. Byli jsme takřka na rovníku – 59 stupňů ve stínu. Vodu jsme pili z louží, ze sloních stop ... Jirka se klepal zimnicí. Opravdu jsem se o něj bál – byl jsem přesvědčen, že i umřít bychom měli společně … Když v roce 2003 zemřel, ani jsem se s ním nemohl rozloučit. O jeho smrti jsem se dozvěděl, když jsem byl napojený na hadičky po operaci srdce. Na obřadu mě tedy zastoupila moje partnerka Marie; to bylo jedinkrát, kdy jsem měl kvůli němu výčitky svědomí.

Cestovatel Rudolf Švaříček, editor vaší poslední, dva roky staré knihy Past na rovníku, píše, že „Jiří Hanzelka mohl být za šťastnějších okolností prezidentem“, že se v osmašedesátém ozývala spousta hlasů „Hanzelka na Hrad“. Jiří Hanzelka pak po revoluci dva roky dělal poradce předsedy české vlády Petra Pitharta, vy jste se však držel stranou …

… a trochu jsem tím zklamal Václava Havla. Rozhlížel se po důvěryhodných osobnostech, a přemlouval i mě. Svěřil jsem se mu, že do politiky nepůjdu, protože chci dál cestovat a psát, podívat se do Austrálie, kam jsme to nestihli. Chtěl jsem si uchovat nezávislost.

Bledulín mezi beduíny: Nejen pánové Zikmund s Hanzelkou dělali na svých cestách…

Nakonec jste stál u zrodu zlínského Občanského fóra, dokonce jste byl na kandidátce v prvních svobodných volbách v roce 1990. Nelitujete, že jste se nechal napsat na nevolitelné místo a navzdory tisícům preferenčních hlasů jste do sněmovny zvolen nebyl?

Chápal jsem, že mohu pomoci zaštítit Fórum alespoň svým jménem. Nicméně jsem koordinačnímu výboru v dopise vylíčil, že je mohou použít jen na nevolitelném místě. Málem jsem tam šel – jako Rudolf Hrušínský nebo Daniela Kolářová, kteří v parlamentu museli trpět, protože byli zvyklí na poctivé divadlo. Já bych tam šílel! Tady jsem se svými veverkami a strakapúdy, s kosou, hráběmi a motykou a jsem spokojený.

Jak se dnes díváte na dvacet let polistopadového vývoje?

Především mám výhrady k panu Václavu Klausovi, protože nenastavil na začátku devadesátých let patřičné právní mantinely. Tam byl začátek dnešních ekonomických debaklů. Objevily se kupónové fondy Viktora Koženého, jež si tehdejší předseda vlády Klaus nesmírně cenil. I za mnou tehdy přišli jacísi fiškusové, takoví místní Kožení, a říkali: „Pane inženýre, my bychom rádi vytvořili v rámci kupónové privatizace peněžní fond Hanzelky a Zikmunda …“ Tak jsem je vyhodil. V devadesátých letech jsme přišli v takových fondech o stamiliardy, na což doplatí vaši synové a vaše dcery, až nebude z čeho vyplácet jejich důchody.

Nemáte touhu se ještě politicky angažovat?

Politika mě vždycky zajímala. V rozhovorech vyjadřuji svoje názory, ale nechci ji dělat pod hlavičkou jakékoli partaje. Před posledními senátními volbami za mnou přišli představitelé čtyř partají a chtěli, abych za ně kandidoval. Ani se neptali, jestli souhlasím s jejich politickým programem. Jednu žadatelku jsem vypoklonkoval hned u brány, dalším jsem dal najevo, co si o takových námluvách myslím. Jsem sice člověk politický, ale zároveň jsem apolitický. V divočině jsem strávil pěkný kus života, ale na politickou džungli nejsem zvyklý.

Co si cestovatel Miroslav Zikmund přál k Vánocům, když mu bylo 10 let? Přečtěte si jeho…
Kandidáti do eurovoleb: první český celoevropský lídr, staré tváře i mladé pušky a…

Jan Gebert, Kateřina Kadlecová



Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X Šmejdi dál kasírují a důchodci se dál zbavují úspor. Český mincovní obchod se po třech letech nezměnil
PREMIUM X Zrcadlo českého národa: Karel Gott si v roce 1977 zvolil stranu hřiště. A vybral si špatně
PREMIUM X Jak na pazourek? Zkušený mistr řemesla vás naučí nejlepší řemeslné triky neandertálců
PREMIUM X Východ vrací úder: Počítačové hry válcují Hollywood a Češi jsou u toho
PREMIUM X Jefim Fištejn: Pokrok nezastavíš aneb Politická korektnost za hranicí absurdity

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější