Hnací silou politických kariér a tím i možné kolaborace jsou ambice a cílem moc, které, tak jako peněz, není nikdy dost. Dojem, že kazí lidi, je však omylem! Moc i peníze jen odhalují charakter! Člověk se nestane sviní ziskem funkce, sviní už se musel narodit.
Rozhodující je genetická výbava, výchova a prostředí růstu, které mohou při střetu ambicí s morálkou mít funkci brzdy, zatímco její absence jen otevře stavidla svinstvu. Důkazem tvrzení, že „nic na světě nemění, jen kostýmy a kulisy“ jsou nejen paralely chování politiků v zrcadle dějin, ale i jejich hledání vzorů z řad předchůdců. Zřetelná je snaha Václava Havla o odraz odkazu TGM, která má kořeny v jejich blízké životní filozofii i osudu. Václav Klaus z hlediska permanentní opozice vůči Havlovi hledal tedy vzor v Edvardu Benešovi a učinil tak vč. „poskvrněného početí“ a kolaborace s komunismem při prezidentských volbách roku 1935 resp. 2003. Těžko říci, kde měl vzor Miloš Zeman, byť se občas hlásil k myšlenkám TGM. V jeho případě však, bez ohledu na prezidentskou fotografii, na níž má pozici i výraz jeptišky skrývající zneuctění zahradníkem, neplatí ani rčení, že přání bylo otcem myšlenky.
Selhání Edvarda Beneše v roce 1935 spočívalo v domněnce, že k vracení „půjčky za oplátku“ komoušům a náckům nedojde. Příčinu druhé zrady, podpisu smlouvy se Sovětským svazem v roce 1943, lze hledat v uspokojení z minulých diplomatických úspěchů. Beneš rozehrává s představiteli všech velmocí hru intrik, s jistotou, že bude tím, kdo bude po válce pověřen stavbou mostu mezi Východem a Západem. Cílem je poválečná nulita jím vyvolané Mnichovské dohody i jeho abdikace v roce 1938 a pro přímou instalaci do prezidentské funkce je znovu ochoten se zaplést i s ďáblem.
V polských emigrantských kruzích se vždy otevřeně vedly debaty o úloze Beneše jako o Stalinově donašeči na polskou exilovou vládu v Londýně, ne-li vědomém sovětském agentovi. Historické prameny Lotyšska, Litvy a Estonska zas viní Beneše ze slibu podporovat jejich poválečné připojení k Sovětskému svazu ve snaze lichotit Stalinovi a získat pro ČSR co největší suverenitu na úkor druhých. Dostatek důkazů je i k Benešově slibu přenechat Sovětskému svazu po válce i Podkarpatskou Rus.
Důkazy jeho bezmezné naivity nebo kolaborace obsahují i čísla exilového Tigridova Svědectví se zápisy rozhovorů mezi Benešem a Stalinem v Moskvě 1943. Je hanebné, že k nim došlo již po zveřejnění Stalinových zločinů, v jejichž světle bledne i rozsah holocaustu. Těžko mohl Beneš předstírat neznalost milionů obětí uměle vyvolaného hladomoru na Ukrajině, tisíců zavražděných za tzv. Velkého teroru či vyvraždění 25 000 polských zajatých důstojníků v Katyni. Přes tyto obludné zločiny Beneš jednal se Stalinem jako s nejlepším přítelem a spojencem a zpitý důležitostí mu v moskevském divadle 12. prosince 1943 „napráská i to, co neví“, jak dokládá zápis tajemníka Jaromíra Smutného (viz Svědectví, č. 47, 1974.):
…
Stalin: Mám jednu vážnou věc a chtěl bych se vás zeptat, co si o tom myslíte. My se chceme dohodnout s Polskem; řekněte, jak to udělat a jestli je to možné. Vy se s nimi v Londýně stýkáte a znáte je.
Beneš: Odpovím na to takto: náš poměr k Polákům je dosti chladný, styků není mnoho, ale přece jen jsme v kontaktu a známe je. Poláci s námi odjakživa měli zvláštní poměr, a to ne valně dobrý. Musím říct, že hlavní překážkou byl vždy náš poměr k vám. Potom se leccos stalo, například vytýkali nám, že v době, kdy Poláci vás napadli a táhli na Kyjev, naši dělníci udělali všeobecnou stávku a zabránili, aby vlaky, které z Francie vezly munici a zbraně Polákům, mohly jet přes naše území. Také jsme vždy měli, i v historii, hraniční spory.
(Realita byla taková, že Polsko bojovalo s Trockého rudými gardami před Varšavou a ČSR proti vůli Francouzů a Velké Británie vyhlásila neutralitu, přestože polským jednotkám velel francouzský generál.)
…
Beneš: … Dvacet let dělali Poláci politiku, ke které je přiměl osudný omyl, jehož se dopustila na mírové konferenci Francie… To jest: domnívali se, že mohou hrát úlohu hráze – cordon sanitaire – mezi vámi a Německem. Ted, po pádu Francie, si myslí, že jsou určení, aby převzali její úlohu.
Stalin: Francie je na západě, Poláci na východě.
Beneš: Ovšem, ale oni soudí, že Anglie bude vždy potřebovat partnera v Evropě a když nemá Francii, musí použít Poláky. Oni nevěří, že se Francie zase brzo po válce zvedne. Nedovedou správné chápat možnosti 20milionového národa. Jsem přesvědčen a mám naději, že po válce Poláci mohou přijít k rozumu a že se s nimi spolupracovat dá.
Stalin: Ale až po třetí válce!
Beneš: K té nedojde, já věřím, že to bude po této válce.
Vorošilov: Bude zase nová válka!
Stalin: Germánce nezměníte, zase začnou se připravovat na novou válku a dojde ještě k nové válce za čas zase.
Beneš: U Poláků v Londýně je nyní tato situace: vidí, že Rudá armáda se blíží k polskému území, že tam prostě přijedete a oni budou úplně bez vlivu na to, co se bude dít.
…
Beneš: …Důležitá je skupina Kaczynského, to je katolický kněz, jezuita. Byl u mě a mluvili jsme docela otevřené. Vyložil jsem mu, že v jejich pozici mezi Německem a Ruskem musí se rozhodnout pro jednoho a tím může být jen Rusko. Pro něj jste ovšem strašidlem, protože chcete zabrat polovinu Polska (nikdo z přítomných nehnul ani brvou). Když jsem mu to vysvětlil, že mají jen jednu alternativu, jít s Německem a připravovat odvetnou válku proti Rusku, odpověděl Kaczynski jako pravý jezuita: ani ano, ani ne…
(Stalin projevuje velký zájem a opakuje si, že Poláci by šli s Němci.)
…
Beneš: Hrabě Tarnowski mi třikrát položil otázku: A opravdu myslíte, že Rusové vás nechají samostatným státem? Nechcete se stát součástí Ruska? Vy jim věříte? Ujistil jsem ho, že vám věřím, že vždycky chceme zůstat samostatným státem, a že na to vůbec nemyslíme, abychom se stali součástí Ruska, a že věřím, že vy na to taky nemyslíte! (sic!)
Stalin: Duraki! My máme tolik vlastních starostí, a budeme si ještě přibírat polské.
Oni vědí o naší smlouvě?
Beneš: Já ji ukázal celou Mikolajczykovi. Otvíral oči, když ji přečetl. A ptal se: A vy myslíte, že Rusové tohle podepíší? A strašně se divil, když jsem mu řekl, že už je to úplně dohodnuté…
Stalin: (ironicky) Tak připijeme Mikolajczykovi.
…
Beneš: ... Myslím, že s Polskem to půjde asi tak jako nyní s Jugoslávii. Vytvoří se časem nějaká nová vláda na území Polska a ta nebude chtít mít nic společného s vládou londýnskou. S tou pak se možná dohodneme. Podmínkou soužití s Polskem je, aby odpadla nynější kasta feudálů a aristokratů.
Stalin: Lidé vedení londýnskou vládou střílejí do našich partyzánů. Poláci udělali sami malou armádu partyzánů. My jsme tam poslali naše. A vládní Poláci některé chytli a postříleli. Teď se někteří ze zbylých vrátili sem. Tak vidíte! Co s nimi…
Je otázkou, zda je horší Benešova naivita dojmu, že točí zeměkoulí či kolaborantské plnění úkolů mocného, který předstírá úctu a respekt někomu, kdo obojí již dávno ztratil. Ve stejné roli byl až do chvíle ztráty vědomí při návštěvách Číny a Ruska i prezident Miloš Zeman. Z ruské atomové katedrály, mnohamiliardových čínských investic, Hedvábné stezky z Prahy do Pekingu, koně ruského kozáka pijícího z Vltavy a asistovaného páření Krtečka s Pandou zbyl jen Tvrdík v čele Slavie a Jie Ťien-ming v cele.
Oba příběhy tak připomínají následující legendární rozhovor:
strážmistr Flanderka: „A kdyby někdo povídal, že císař je dobytek anebo, že tu válku nevyhrajeme, tak přijdeš a řekneš nám, kdo to povídal. Rozuměls, Pepku?“
Pepek Vyskoč: „Méééééé!“
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
