nahoru

Návrat do budoucnosti aneb Jak Beneš i Klaus o panictví přišli

Vladimír Mertlík 6. ledna 2022 • 15:20
Návrat do budoucnosti aneb Jak Beneš i Klaus o panictví přišli
foto: archiv Vladimíra Mertlíka

„K čemu to je, vracet se tak daleko do minulosti?“ ptal se kamarád Zpětného zrcátka po jeho prvním ohlédnutí roku 2022. Důvod je přitom prostý. Víme-li co a proč se stalo kdysi, nepřekvapí nás, co se stane příště, a ohlédnutí jsou návraty do budoucnosti. Je podivuhodné, jak se české dějiny ve spirálách opakují a potvrzují, že: „Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy!“ Na oněch spirálách není nic tajuplného. To jen lid si s železnou pravidelností vybírají vůdce, kteří věrni genetice zdejšího historického vývoje opakují chyby svých předchůdců, nepoučeni minulostí.

Ve svém projevu z 21. 12. 1918 (viz Zpětné zrcátko 3. 1. 2022) se TGM zabýval i československou zahraniční politikou a jejím budoucím vývojem a mj. řekl: „Rusko prožívá těžkou krizi. Padl neschopný a degenerovaný carismus… ale revoluce ruská nebyla a není dost tvůrčí, Rusové se nenaučili administraci a bez administrace není demokracie. Pochybuji, že si Rusko bez pomoci Spojenců brzo dovede pomoci.“ Masarykovo Československo bylo miláčkem Dohody a TGM mohl bez rozpaků tvrdit: „Organizovali jsme… promyšlenou propagandu ústní i publicistickou a činnost diplomatickou… A stejně zde konstatuji, že jsme za celou tu dobu neužili ani jediné nepravdy proti našim nepřátelům, ani jedné z těch tak zvaných diplomatických chytrostí – tak čestný politický boj, tak čestná revoluce, smím to říci, sotva kdy byla provedena.“

Hruď všech Čechů a Slováků se dmula pýchou i nad jeho slovy o vizích a cílech nové Evropy: „...Evropě nastává úkol pozitivní, organizovat východ Evropy a tím Evropu a lidstvo vůbec. Stojíme na prahu nové doby, kdy celé člověčenstvo pociťuje svou jednotu. Náš národ přispět chce s plným vědomím k uskutečnění tohoto velkolepého a vznešeného úkolu svou hřivnou. Víme, že národové čekají novou, tvůrčí a organizační politiku, a slibujeme, že se o takovou politiku poctivě pokusíme!“

Pouhých sedmnáct let od projevu – v roce 1935 – zbyly ze vznešených plánů a vizí trosky a dlužno přiznat, že československá politika – vnitřní i zahraniční – měla na jejich demolici lví podíl. Jejím tvůrcem byl malý muž velkých ambicí Edvard Beneš považující se za reinkarnaci knížete Metternicha, jenž se nechával titulovat pro svůj vliv na evropské události „kočí Evropy“. Jenže Benešovi, zaslepenému ambicemi a krátkozrakou sebestředností, chyběl Metternichův neomylný politický instinkt a z někdejšího miláčka Dohody se díky jeho věčnému kverulantství, nedodržování slibů daných Spojencům i těžko skrývané aroganci k menšinám i sousedům stal jen enfant terrible a potížista.

Chorobná Benešova touha nahradit „prezidenta Osvoboditele“ a požívat téhož věhlasu a respektu naopak způsobila, že politikařením a intrikami proti sobě vytvářel stále silnější opozici. Výsledkem byl domácí stav ne nepodobný občanské válce s německou a maďarskou menšinou, sílící odpor k soužití s Čechy ze strany Slováků i Rusínů a za hranicemi rozladění Spojenců nad dopady této politiky v evropském měřítku. Cíle – Pražského hradu – dosáhl Beneš v roce 1935 – za cenu ztráty panictví cti, jak zmínilo ZZ 21. 12. 2021 a pravidlo „Čiň ďáblu dobře, peklem se ti odmění!“ se potvrdilo v roce 1938. Je tragické, že úpisy ďáblovi nesplácel krví on, ale tisíce nevinných až do roku 1989!

TGM zvolna ztrácel reálný vliv na politiku. Další vánoční projev – s vlažnou reakcí – natočil až v roce 1933. Národní politika z něj jen stručně citovala: „…Naše děti se již chystají k oslavě Vánoc a já si tak opět vzpomínám na vlastní dětství, kdy jsem s kamarády po naší vsi chodil dům od domu a zpíval: Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle,“ řekl 83letý TGM, věřící, že k další světové válce nedojde: „A tak si stále uvědomuji slova evangelia a opakuji je vroucně v naději, že my všichni, moji spoluobčané a občané všech států se konečně rozhodneme pro Ježíšovo přikázání čisté lidskosti.“

Trpkého zklamání už se nedočkal, zemřel 14. září 1937.

Paralela politického vývoje po studené válce a listopadové revoluci s 1. republikou je nad slunce jasná a není těžké doplnit tajenky. Někdy naivní představy nepolitické politiky způsobily zeslábnutí vlivu Václava Havla, stejně jako v případě TGM a jeho zprvu výsostně aktivní politiky. Odchylky spočívají jen v tom, že Havel si nenechal říkat „Osvoboditel“ a nechtěl jezdit na koni. Přesto si oba zachovali víru v čestnost i slušnost a TGM v souladu s dobou i v Boha.

Ve znovu zaprděném závětří pozvolna vyrostly osobnosti bez morálních kořenů, jejichž cílem byl pouze zisk následnického trůnu. Nikoliv náhodou si Václav Klaus jako vzor vybral Edvarda Beneše a navzdory všem prosadil instalaci jeho busty na nádvoří krumlovského hotelu Růže. V souladu s Benešovým oportunismem, nepoučen jeho osudem, pak zdvihl ďábla ze stoky dějin na balkon zámku v Lánech. Většina společnosti podlehla vábení komoušských Sirén o snadném proplutí úžinou budování nové společnosti. Odmítla cestu, v níž schopnosti, vzdělání a víra v ně jsou víc než sliby, nenávist k sousedům, rudá knížka pod matrací, brigadýrka LM ve skříni a mastná huba od bůčku. Proto nadšení z Václava Havla rychle pominulo. Koneckonců, až do jeho inaugurace byli většími hrdiny lidu major Zeman a Čtyři z tanku a pes.

Benešův projev před Vánocemi 1935 je považován spíše za proslov inaugurační. Až v roce 1936 se dá mluvit o založení tradice vánočních poselství. Stejně tradiční je jeho víra v sebe a neomylnost svých kroků, když prohlásí: „Není vhodnější chvíle nežli právě ta dnešní štědrovečerní nálada, abychom si řekli s radostí, že jsme v roce 1936 pracovali dobře,“ a chlácholí posluchače, že Československu nehrozí fašizace ani bolševizace. „Bylo by bláhovostí chtít zasazovat tyto obojí ideologie a doktríny tam, kde poměry, struktura společnosti a ideové a mravní síly jich nesnesou!“ prohlásil ten, jenž se před rokem nechal zvolit hlasy zbolševizované lůzy Gottwalda, soukmenovci Henleina a separatisty Tisa a Hlinky.

Když opozice našla protikandidáta v Bohumilu Němcovi, významném botanikovi a rektorovi UK, hřímal Beneš s patosem: „Celá ta věc je pro mne tak urážlivá, že vůbec už ji mám dost. Já se přece nedám zvolit proti národnímu kandidátu komunisty a henleinovci! Řekněte jim, že jsem na to příliš velkým vlastencem!“ zatímco Benešovi emisaři mu již vyjednávali rudou a hnědou podporu. Politika kliček a intrik dovedla Beneše k Mnichovské dohodě, o jejíž svolání ostatně usiloval, odstoupení pohraničí a přes nacistickou okupaci k Vítěznému únoru 1948, který je také jeho dílem.

Sám na situaci, kterou způsobil, reagoval v roce 1938 úprkem na přednáškové turné v USA a výrokem: „Mám svůj plán…“, z nějž pointa lidu: „…aeroplán!“ vytvořila krutou anekdotu. Nic na tom nemění, že Henleina i Tisa nechal pověsit a jeho sliby podpory podvedený Hácha umřel jen těsně před šibenicí. Tvrzení, že „život je jen náhoda…“ platí ale jen v písni V+W. Náhoda nejsou ani další osudové kroky Edvarda Beneše, ani dnešní činy Václava Klause.

Ptá-li se ctěný čtenář v našem cyklu předčasně na srovnání třetího z posledních prezidentů Miloše Zemana, pak těžko hledat. Snad v osobě Emanuela Moravce, pomineme-li, že tento vzor kolaboranta byl aspoň na začátku životní kariéry hrdinou a vlastencem. Jen jeho motivací nebyla kořalka a vajgly, ale sex s nezletilými dívkami, jak ukážou budoucí díly cyklu Návrat do budoucnosti.

A to je dnes vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.