TGM svou abdikaci ze 14. prosince 1935 podmínil odkazem, aby jeho nástupcem byl zvolen Edvard Beneš, čímž rozpoutal řetězec konfliktů, podrazů a politických kšeftů. Antibenešovci hledali kandidáta i v jiných stranách, ale sociální demokraté i lidovci nabídku odmítli. Agrárníci nakonec našli spásu mimo politiku, když nabídku přijal Bohumil Němec, významný vědec, botanik a rektor UK, za nějž se postavilo i Kramářovo Národní sjednocení, čímž získal punc národního kandidáta.
„Celá ta věc je pro mne tak urážlivá, že vůbec už ji mám dost. Já se přece nedám zvolit proti národnímu kandidátu komunisty a henleinovci! Řekněte jim, že jsem na to příliš velkým vlastencem! hřímal Beneš s patosem, zatímco jeho Národně socialistická strana dementovala „hnusné pomluvy“, že vyjednává s komunisty o jeho podpoře. Pravda byla jiná! Dlouho před volbou navštívil Masarykův kancléř Přemysl Šámal poslance za stalinistické křídlo KSČ Rudolfa Slánského s cílem zajistit Benešovi bolševickou podporu. Podáním ruky se „féroví komouši“ zřekli vlastního kandidáta – Klementa Gottwalda – a TGM v zájmu benešovsko-komunistického sblížení vzápětí podepsal amnestii pro jejich exponenty. Byl tak uzavřen první z Benešových krvavých bianco šeků s platností 25. února 1948. Ani rudé hlasy nemusely stačit, a Beneš tak neváhal jednat i s henleinovci! Ti ale měli v těle více cti než komouši a nebyli ochotni házet do urny lístky s Benešovým jménem. Navrhují taktiku bílých lístků, ale ptají se: „Co za to?“ Ve prospěch volby Beneše se angažovalo i probenešovské křídlo v Hlinkově Ľudové straně. Stalo se tak díky tlaku budoucího prezidenta Slovenského štátu Jozefa Tisa. Toho, kterého Beneš hned po válce nechá pověsit! Premiér Milan Hodža podává na protest demisi, ale Masaryk ji nepřijme a komouši hlásí 12. prosince 1935 do Moskvy: „Navrhli jsme antifašistickou jednotnou frontu pro volbu demokratického prezidenta na základě jednotných požadavků. Připravujeme velkou kampaň dole, protože mezi masami je velké vzrušení.“
ÚV KSČ vydává tiskové prohlášení: „Dojde-li v prezidentských volbách k bojovému hlasování, přičemž rozhodují naše hlasy, podpoříme kandidaturu dr. Edvarda Beneše. K tomu rozhodnutí nás vede jediný důvod – zmařit vítězství reakce (…)“
Svět se zbláznil!? Ne, ale nebude to už dlouho trvat! Úřadujícím prezidentem se do volby nového stává premiér Milan Hodža. Ráno 17. prosince se Němec „překvapivě“ vzdává kandidatury, ale oznámeno je to až po půlnoci – v den volby! Ve středu 18. prosince se do Vladislavského sálu dostavilo 292 poslanců ze 300 a 144 senátorů ze 160, mezi absentéry je i Karel Kramář. Čtyři volitelé dorazili těsně před volbou, takže volbě předsedající Malypetr může oznámit, že bylo odevzdáno 440 platných lístků, třípětinovou většinu činilo 264 hlasů. Edvard Beneš dostal 340 hlasů, odstoupivší Bohumil Němec 24 hlasů a bílých lístků bylo 76 – všechny od henleinovců. Prezidentem se tak stal dr. Edvard Beneš! Dobrá věc se podařila, řekl by autor libreta Prodané nevěsty a udavač Karel Sabina. Není nad to, když chlapi drží slovo!
Roli hrála i rozpolcenost agrárníků, jejichž jedna část mínila hlasovat pro Beneše, druhá má naopak dost Benešovy zahraniční politiky i jeho vůbec. Hodža nakonec přesvědčil křídlo Rudolfa Berana, aby se přiklonilo k Benešovi, ač sám je oponentem jeho zahraniční politiky. Je to dáváno za důkaz pevných Hodžových postojů. Prdlajs! Je to jen kšeft! Po dalším pádu vlády je Hodža Benešem znovu jmenován premiérem a navrch ministrem zahraničních věcí. No vida! A Hodža přichází i s neuvěřitelnou politickou linií – znovu spojit státy bývalého Rakouska-Uherska (sic!) do celní unie. Těžko uvěřitelné je i to, že jde o nápad Hodži. Kdo totiž s nápadem přijít nemohl, je skutečný autor – Beneš – někdejší kladivo na Rakousko-Uhersko. Ve Vídni ale na Hodžu i jeho návrh udělají dlouhý nos. Císař Karel I. se musí v hrobě obracet! Pro smír agrárníků s Benešem se Hodža v únoru 1936 obětuje a post ministra zahraničí nechá jinému z Benešových mužů Kamilu Kroftovi. Takže koza se nažrala, Beneš zůstal celý a dál zpoza kulis řídí zahraniční politiku. Hodža je pak za odměnu v čele dvou vlád až do září 1938. I když – za odměnu…?
Má na bedrech urovnání národnostních sporů, ale jeho pokusy napravit politiku minulých dvaceti let jsou málo důvěryhodné, neboť byl sám její součástí. Hasí požár hrncem vody v době, kdy budově státu hoří krovy! Počátkem roku 1936 nabízí vstup do vládní koalice i Hlinkovým ľuďákům, ale je pozdě! Slováci zvedli cenu a žádají autonomii. Bez šancí je v září 1937 i schůzka s Henleinem, u nějž Hodža sonduje, zda je SdP ochotna přijmout účast ve vládě a přimluvit se za to u Hitlera za zlepšení vztahů s Německem! Od února 1937 připravuje vláda vyrovnání se sudetskými Němci v rámci národnostního statutu. Ústupky jsou s Henleinem konzultovány a v dubnu 1938 jsou s SdP zahájena i oficiální jednání! Ta pokračují až do září 1938, kdy Hodža předává zástupcům SdP již 4. plán řešení národnostní otázky, v němž výrazně couvl od dřívějšího konceptu unitárního státu. Celou dobu tahá za nitky autor dramatu Edvard Beneš, jehož politickými milníky jsou Mnichov 1938, Moskva 1943, Košice 1945 a Praha 1948. Když zjara 1948 těžce nemocný a mimo realitu žijící pofňukává, že jej Stalin a komunisté podvedli, není schopen si přiznat, že viníkem je on sám. Vše začal úpisem ďáblovi z roku 1935, neboť stále platí pravidlo: „Čiň ďáblu dobře a peklem se ti odmění!“ Vnímat by to měl i současný dědic Benešova trůnu, je-li vůbec schopen ještě něco vnímat.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
