Svět je na podzim roku 1918 rozdělen více než kdy jindy. Jedni slaví šampaňským, druzí mají v ústech chuť pelyňku a nejinak tomu je i na domácí politické frontě. Jak pevná přitom byla včerejší spojenectví, ale fakt, že nejvíc spojence rozdělí dosažený cíl, platí i tentokrát.
Kdo tedy přispěl k vítězství nad habsburskou tyranií víc, domácí nebo zahraniční odboj? Těžká odpověď, když povolaných se cítí být mnoho a volných míst vůdců málo. První, kdo zmizí v propadlišti, je Josef Dürich. Byl sice u toho, když se v roce 1915 utvářel zahraniční odboj, v Národní radě československé (NRČ) byl vedle předsedy T. G. Masaryka jejím místopředsedou a měl velký podíl i na zrodu legií v Rusku. S členy rady se ale rozcházel ve vizi podoby samostatného státu. Stejně jako Karel Kramář byl příznivcem monarchistické formy pod patronací carského Ruska. Z rady byl proto vyloučen, po pádu cara ztratil v Rusku veškerou podporu a po válce se vrátil do republiky zcela zapomenut.
Pokud bychom přirovnali Tomáše Garriguea Masaryka k nové hvězdě české politiky, pak Milanu Rastislavu Štefánikovi by náležel přívlastek zářivá kometa. Jeho život i smrt se podobají hollywoodskému scénáři, v němž úspěšnou vědeckou kariéru přeruší začátek války. Ale i zde je Štefánik úspěšný a stojí spolu s Masarykem v čele odboje. Poprvé zazáří, když v červnu 1917 v USA úspěšně získává dobrovolníky a konsoliduje zájmy krajanů a NRČ. Jeho úspěchy v USA ocenila francouzská vláda v říjnu 1917 křížem důstojníka Čestné legie. Logicky se stává členem delegace při ustavení československé armády a v prosinci 1917 se stal s francouzským souhlasem i jejím velitelem. Přesto je právě Štefánikovo jméno při jmenování první Kramářovy vlády 14. listopadu 1918 předmětem střetů.
Štefánik se sice stal ministrem vojenství, ale na popud Edvarda Beneše vzniká i ministerstvo národní obrany, řízené Václavem Klofáčem. Jde o ministerstvo, pod které spadá domácí vojsko, zatímco do gesce ministerstva vojenství patří zahraniční legie. Inu, tomu dala, tomu dala…
Pokud by měl být uveden příklad o konfliktních vztazích mezi představiteli odboje, pak vztah Štefánika s Benešem by byl příkladem ideálním. Pozdější Štefánikova smrt konflikt jen ještě více rozvířila. Postavou malý Beneš na úspěchy atraktivního muže v uniformě generála francouzské armády nemohl nežárlit. Beneš s neobvykle vysoko posazeným hlasem a vizáží bankovního úředníka vnímal Štefánika jako ohrožení své výjimečné pozice v odboji i záři Masarykovy přízně. Štefánik měl naopak dojem, že by si zasloužil lepší pozici, a tak pod povrchem gentlemanského respektu vřela skrytá žárlivost. Ohrožoval Beneše i tím, že jej měl v úmyslu postavit před soud za údajnou zpronevěru peněz z krajanských sbírek a zásadní rozpory měli i v otázce zahraniční orientace státu i jeho vztahu k rudému Rusku.
Štefánik nebyl jediný, kdo měl s Benešem problém. Jinou z velkých osobností, které Beneše nemusely, byl právě Karel Kramář. Pokud by se mu v roce 1915 podařilo včas odejít do zahraničí, stal by se díky renomé a kontaktům vůdcem zahraničního odboje on. Po jeho zatčení a uvěznění již tato varianta nebyla možná a předáky zahraničního odboje se stali lidé z okruhu kolem T. G. M. a v něm hlavně Beneš. Kramář ale díky chování během procesu získal pověst hrdiny, ochotného obětovat život, což jej po návratu z vězení přivedlo na domácí politický vrchol. Naplno začala jeho hvězda zářit v létě 1918, kdy stanul v čele Národního výboru. Zájem o něj přitom projevily obě strany – odboj i monarchie.
Ještě po 25. říjnu 1918 dostal Kramář od premiéra Rakouska Lammasche nabídku účasti při federalizaci Rakouska-Uherska. Kramář se ale už o dva později, 28. října 1918 v Ženevě účastní jednání obou křídel odboje. Po neúspěšné snaze prosadit v novém státě monarchii, přejde k republikánům a jednání Revolučního národního shromáždění 14. listopadu 1918 řídí jako první ministerský předseda ČSR. Sny generací Čechů a Slováků se naplnily. Naplnily se ale i poháry skrytých sporů a osobní nelibosti obou křídel odboje, jak je cítit i z vystoupení členů československé delegace na Pařížské mírové konferenci. Kramář marně prosazuje názor, že první povinností vítězů je intervence proti bolševickému teroru v Rusku a s údivem zjišťuje, že vždy narazí i na neústupnost Beneše v této věci. Kramářův plán intervence tak neprojde – ke škodě Československa i Evropy. Právě v Paříži se vyhrotila nevraživost obou mužů a Beneš Kramářovi už nikdy neodpustil, stejně jako čeští bolševici, jak ukáže v lednu 1919 nezdařený atentát, provedený komunistou Aloisem Šťastným.
Střety s Benešem trvají až do konce Kramářovy kariéry, která byla krátká. Jeho vláda padla již 8. července 1919 (!) a Beneš si mohl v diáři s úlevou škrtnout zásadní položku Kramář! Velký politik přelomu století Karel Kramář už do žádné vlády nikdy nevstoupil a až do smrti zůstal jen poslancem. Svůj pohled na svět ale nikdy nezmění a trvale varuje. Otevřeně se postaví Benešovi a jeho příliš doleva uhýbající politice na sjezdu strany 13. dubna 1929, kdy prohlásí:
„Jsou prostředky jeho politiky, které v každém člověku zvyklém mravnosti budí krajní odpor. Nebojíme se žádných bojů, ale jedno chceme: pravdu a čistotu. V tom je ta hluboká propast mezi námi a světem Benešovým. Jistě rádi mu přiznáme, že si získal vážnost v diplomatickém světě, že docílil úspěchů pro republiku. Avšak to, co zavedl ve vnitřních bojích politických, to vykopává nepřeklenutelnou propast mezi námi a jím. Zde je mravní otázka a té se nikdy nepoddám!“
Jak hluboce vizionářský projev. Kramář také poprvé nahlas promluvil o okamžicích zrodu republiky i svých ambicích během zmíněných ženevských jednání a zdůraznil: „Byl jsem pro Masarykovo prezidentství už proto, že je starší než já.“ K pozdějšímu ochlazení i jejich vzájemných vztahů přispěly podle Kramáře rozdílné názory na vztah k Sovětům, na slovanskou otázku i další problémy. A to, že „prezident dr. Masaryk… nemůže v sobě potlačit reformátora a polemistu, jakým byl celý život.“
Zdrcující byl pak závěr Kramářova vystoupení, v němž konstatoval: „Bohužel, vlivem ovzduší, které kolem něho (Masaryka) vzniklo, mohl jsem v Rakousku otevřeněji vyslovovat svůj názor o císaři než dnes v republice o prezidentu!“
Jednoznačně se za Kramáře postavil Stříbrný, jeden z mužů 28. října, který Benešovy útoky proti Kramářovi, Hodžovi, sobě samému a dalším srovnal s kampaní proti Rašínovi, po níž přišel atentát na Rašína. Na sjezdu strany 28. dubna 1929 Stříbrný vyzýval: „Musíme odsoudit tyto metody Masaryka a Beneše a musíme dobojovat náš boj proti internacionální levici v tomto státě do všech důsledků. Beneš chce prosadit úřednickou vládu a pod jejím dohledem nové volby.“
Kramář ani nadále nezůstává Benešovi nic dlužen a jeho útoky na něj dosáhnou takové intenzity, že se do boje vloží i sám Masaryk. Vyvrcholením je ustavení tzv. čestného veřejného soudu, který má spor mezi oběma zakladateli republiky rozhodnout.
Pilná včelka Edvard Beneš je u všeho vždy dříve než druzí. Využívá všech kontaktů, situace a zájmů vítězů, hlavně Francie, spoléhaje na její historický antagonismus vůči Rakousku. Slibuje, slibuje, co se dá, a co se nedá, slíbí také. Jeho osobní ctižádost se prolíná s politickou. Cítí se být tím, kdo, jako kníže Metternich, řídí ze zákulisí evropskou politiku. Vidí se být tvůrcem změn příští Evropy, přinejmenším té střední. Historie ukáže, že Evropa se opravdu změní, jen jinak, než Beneš chtěl.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
