Emilovo vítězství Dana neviděla. „Byla jsem tak nervózní, že jsem nechtěla do hlediště a zůstala v šatně s hlavou v ručníku, abych neslyšela křik z hlediště. Pak mi známí řekli, že Emil vyhrál, a on mi zlatou medaili přinesl, ještě než jsem šla házet, ať si ji půjčím jako talisman. Měla jsem ji na hřišti v tašce a pomohla mi! Poprvé jsem hodila přes padesát metrů a taky vyhrála!“

Zpráva, že Zátopkovi jsou nejslavnějšími sportovci světa, se rozletěla ihned po celé zeměkouli. V Československu, kde televize ještě nevysílala, jásali příznivci sportu u rozhlasových přijímačů. Radost našich olympioniků ve Finsku však byla ještě větší. Věděli, že stačilo málo, aby všechno bylo jinak. Odlet výpravy do Finska poznamenala totiž nečekaná událost. Mílař Stanislav Jungwirth byl vyřazen z olympijské nominace kvůli politickým potížím svého otce. Když se o vyřazení kamaráda dozvěděl Zátopek, prohlásil, že do Helsinek rovněž neodletí. Přemlouvali ho, ale neustoupil. Při odjezdu výpravy od pražského Tyršova domu na ruzyňské letiště všem zamával, načež odcházel přes Petřín na strahovský stadión trénovat. V době politických procesů, kdy byli v roce 1950 uvězněni hokejisté, šlo o velké hrdinství. „V letadle jsme z toho byli špatní. Já se obávala postihu, a tak jsem celý let probrečela,“ vybavovala si i po letech Dana Zátopková.

Vážné nedostatky

Emil znamenal největší záruku našeho sportovního úspěchu. Na předchozí, londýnské olympiádě v roce 1948 vyhrál závod na 10 kilometrů a na pětikilometrové trati skončil druhý. V letech 1949 a 1951 byl vyhlášen nejlepším sportovcem světa. Teď si však postavil hlavu. Nakonec naštěstí zvítězil rozum nad funkcionářskou zabedněností. Za tři dny Emil i Standa do Finska přiletěli a Zátopek vyhrál běh na 10 kilometrů.