nahoru

Zátopek opět doběhl do cíle první: Film Davida Ondříčka ve Varech vyhrál diváckou cenu

Veronika Bednářová 29. srpna 2021 • 12:30
Zátopek opět doběhl do cíle první: Film Davida Ondříčka ve Varech vyhrál diváckou cenu
foto: Archív Kateřiny Štefkové

52 789 hlasovacích lístků diváci odevzdali během 55. MFF Karlovy Vary a určili tak letošního vítěze Divácké ceny deníku Právo: je jím film Zátopek v titulní roli s Václavem Neužilem a s Marthou Issovou jako Danou Zátopkovou. Český film, který můžete vidět v kinech od čtvrtku 26. srpna, má kromě mnoha jiných kvalit i historicky přesné, charakterotvorné kostýmy, sestávající zdaleka nejen ze sportovního oblečení: otevíráme pro vás proto původní rozhovor Reflexu s kostýmní výtvarnicí Zátopka Kateřinou Štefkovou.  

Jaký byl ve filmu váš nejoblíbenější kostým?

Nikdy nemám oblíbený kostým, a teprve u Zátopka jsem si uvědomila proč: oblečení bez lidí mě nebaví. Potřebuju ke své práci živého člověka a je jedno, jestli je to paní, která si přišla zkusit, jaké je být v komparsu, nebo profesionální herec; baví mě proměňovat je v někoho jiného.

Kdy na vás tahle „proměna“ zapůsobila v Zátopkovi nejvíc?

Když jsme na pražské Letné v bufetu točili scénu po srpnu 1968. Najednou nejen na mě, ale i na lidi ze štábu, z nichž většina tuhle událost v dějinách Československa nezažila, padla šílená, totální, totalitní depka. Tehdy jsem si uvědomila, že kostýmy jsou mimo jiné schopné fungovat jako geniální stroj času. Už tak mi hodně záleželo na dobové věrnosti, ale tady jsem byla sama překvapená, co to s vámi udělá.

Co to s vámi udělá?

Jak s postupujícími dny natáčení přibývala únava, pozorovala jsem na sobě velice zvláštní druh „zátopkovského záseku“: snažila jsem se, aby každý člověk, jenž se ve filmu objeví, byl uvěřitelný, pevně zasazený v dobovém kontextu. Nepustili jsme ho z kostymérny, dokud nebyl přesný. Jednou jsem třeba už při natáčení viděla, že holčička z komparsu má na hlavě prasklý slamák. Poslala jsem proto svého asistenta, aby jí klobouk spravil: vždyť seděla v záběru těsně před Emilem – Václavem Neužilem! Asistent režie z toho nebyl úplně nadšený, protože to zdržovalo, což chápu. A Václav Neužil, který klidně sledoval zašívání, řekl, že by možná šlo všechno rychleji, kdyby lidi mohli svoji práci dělat v klidu. A kompars se v tu chvíli roztleskal! Václav použil vlastně princip Zátopkova lidového chování i mimo svoji roli...

I díky kostýmům nasáknete atmosféru, pocity tehdejších lidí.

Proto jsem nemohla – a ani nechtěla – dělat dobový film jenom s trenýrkami a nátělníky, protože tyhle sportovní věci samy o sobě nedokážou vytvořit dobový svět, mění se v čase jen mírně. Například trenýrky se nosily vysoko v pase, tepláky byly široké – podobně jako tehdejší kalhoty. Svoji práci jsem proto nerozdělovala mezi herce a „ostatní“, ale na kostýmy sportovní a civilní. Hodně mi záleželo i na brýlích a jiných doplňcích postav, které nebyly oděny ve sportovním: dobová přesnost s sebou přináší konkrétní barevnost a náladu.

Co všechno jste pro film speciálně šili?

Například veškeré oblečení české olympijské výpravy pro olympiádu v Helsinkách v roce 1952. Mým největším inspiračním zdrojem byl nakonec dokument vzniklý přímo na této olympiádě. Sice tendenční, ale velice cenný. Tam vidíme, jak socialistický tábor společně trénuje a kolegiálně si radí navzájem. Pomocí screenshotů z toho filmu jsem získala zásadní informace o reprezentačních sakách, přízových tričkách a teplákových soupravách. Někdy se mi ani nechtělo věřit, jak uboze ty teplákovky z východního bloku vypadaly. Zvláštní kategorií pak byla saka, kalhoty a klobouky rozhodčích. V Helsinkách ale rozhodčí vypadali jinak než na olympiádě v Londýně v roce 1948 nebo v Mexiku v roce 1968... Vyráběla jsem si zvláštní recyklační diagramy: snažili jsme se používat jedny teplákovky a saka pro různé situace a jen na nich vyměňovat nášivky, abychom jich neprodukovali zbytečně moc. Zvláštní kategorií byla startovní čísla.

Co bylo na startovních číslech zvláštního?

Nikdo nevěděl, jak startovní čísla u některých závodů vypadala. Měla jsem několik odborných poradců, z nichž nejvýraznější byl František Kolář z FTVS, slavný český sportovní historik. Bezvadný, trpělivý pán, který se snažil zodpovědět všechny moje otázky. Na fotografiích ze světových závodů je totiž vidět třeba jen prvních pět závodníků! Jenže já potřebovala obléknout celé startovní pole. Nějakou dobu jsem si myslela, že tyhle informace najdu v Olympijském muzeu ve švýcarském Lausanne, že přece musí existovat kniha o tom, co kdo měl na které olympiádě na sobě.

Jenže posléze jste pochopila, že takovou knihu ještě nikdo nenapsal?

Přesně tak. Pro film jsme nechali vyrobit množství nášivek jednotlivých států. Představte si: v každém závodě máte třeba pět ruských běžců, tři Finy, čtyři Švédy... a každý musí být oblečen přesně podle svého. Moje asistentka Inés Andučić se vždycky jen podívala na přicházejícího muže a řekla: „Ital!“ Nebo: „Švéd!“ Stala se odbornicí na dresy.

Oblékají se do módy 50. let líp muži, nebo ženy?

Lidi jsou teď vzrůstem větší, mají větší nohy. Není to lehké u žádného pohlaví. Naprosto ideální je pro 40. i 50. léta Martha Issová, představitelka Dany Zátopkové. Je prototypem herečky, kterou lze obléct do dobového originálu, jako by byl ušitý přímo na ni.

Co jste si pomyslela, když jste si poprvé přečetla scénář?

Napsala jsem si seznam všech Zátopkových závodů, jež se ve scénáři vyskytují, a s ním dorazila do filmové produkce, abych jim ukázala, že takové množství závodů prostě nelze zrekonstruovat. Ale oni se vůbec netvářili, že to není možné. Téměř všechny závody z tohoto původního seznamu ve filmu nakonec skutečně jsou.

Počet davových scén byl tím profesním apelem, který vás zajímal a lákal?

Spíš děsil. Nejtěžší bylo zachytit Zátopkovy nejranější zlínské závody. Měli jsme ale pečlivého rešeršistu, pana Jiřího Madziu, který objevil vynikající zdroj, ročenky SK Baťa. Byly ovšem černobílé, takže jsme se mohli jen domýšlet, jak vypadala barevnost dresů! Pak nám došlo, že třeba u Bati to budou rozhodně národní barvy. Hodně informací jsme pak zjistili přímo od pamětníků.

Jak jste je objevili?

Česká televize inzerovala v Brně a ve Zlíně výkup kostýmů od lidí, kteří měli doma nějaký zajímavý kus. Uvedli jsme v inzerátu, že mohou donést „dobové oblečení, doplňky a látky od 40. po 60. léta 20. století“. Zájem jsme měli i o sportovní oděvy a fotografie ze závodů. Ukázalo se, že nejčastěji lidé po desetiletí schovávají svatební šaty a svatební pánské obleky. Naopak trička a tílka se většinou nezachovala, nemohli jsme je proto nikde sehnat. Trička z 50. let se doma neschovávala, těmi se prostě umyla okna a byl s nimi konec.

Mluvíte o tom nadšeně. Co vás tak fascinovalo?

Bylo to hrozně dojemné: lidé nám při výkupu kostýmů nosili věci po svých zemřelých maminkách, manželech... Babičky své poklady často uchovávaly dokonale, láskyplně zabalené, nažehlené, v pytlíčkách. Lidé věděli, že je nesou na film o Zátopkovi, byli na to pyšní a ty věci nám dávali strašně rádi. Platili jsme jim za ně jen symbolicky, pár set korun, vždyť jejich oblečení většinou skončilo na komparsu. Mám tuhle práci hrozně ráda, protože se při ní zachraňují věci, jež mohou žít dál, neskončí na půdě a později v popelnici. Když beru do ruky věci ze 40. let minulého století, nepřestává mě navíc fascinovat, jak dokonale a z jak kvalitních materiálů jsou ušity. Říkám si vždycky, že se nám současnou, „rychlou módou“ vytratilo ze života a ze světa něco zásadního.

Kolik věcí jste přímo od lidí vy­koupili?

Kolem tisíce exemplářů, často velice cenných. Ve výsledku jsme měli plný kamión, obohacený o kostýmy z Barrandova a o to, co jsme si vypůjčili z divadelních fundusů. Bez kamiónu jsme nedali ani ránu: přemisťovali jsme se s ním do Brna na stadión na Lužánky, do jižních Čech, kde se točily scény kolem helsinského maratónu. Říkala jsem tomu Cirkus Zátopek. Pomocí různých triků typu „až budeme točit Helsinky, použijeme sluneční brýle a nápadnější, západní styl“ jsme se snažili odlišovat náladu komparsu. Neustále jsem třídila oblečení, hlídala dobové linky, oddělovala 40. a 50. a 60. léta. Často jsem žertovala, že se moje práce podobá houbaření: musíte vyřadit houbu, která se sice tváří, že je jedlá, ale vlastně do vašeho světa už nepatří a mohla by ho celý otrávit!

Byl Zátopek váš dosud největší profesionální úkol?

Asi tak sedminásobně větší než mé ostatní filmové práce, mimo jiné proto, že skoro všechny natáčecí dny probíhaly s velkým množstvím herců i komparsistů. V divadelním provozu existují v naší práci opravné termíny: když vidíte na generálce, že něco nefunguje, má výtvarník třeba 10 dnů do premiéry šanci to opravit. U filmu jste téměř každé ráno konfrontováni s tím, že se takzvaně roztáčejí kostýmy. Jakmile si herec kostým poprvé oblékne, už s ním nejde nic dělat: musí ho mít i v návazných záběrech, točených třeba až za několik týdnů.

Jak se v Zátopkovi odráží vaše fantazijní vnímání reality?

To musejí posoudit diváci. Vím ale, že pravdivost vůči historickému kontextu je u kostýmů často důležitá, jenže pak ještě existuje něco, co je pravda trochu jiného druhu – pravda dramatického celku, pravda vyprávění. A mezi realitou a dramatickým dílem, tedy filmem nebo divadelní inscenací, je třeba najít poezii, zvláštní balanc, těžko definovatelnou přidanou hodnotu. Ideální je, když je výtvarník schopen do díla podsunout třeba ještě další vzkaz, který nemusí být snadno pojmenovatelný. Ale měl by tam být.


Kateřina Štefková

Vystudovala scénografii na DAMU (1989–1994), mezi lety 1992–1999 byla dvorní kostýmní výtvarnicí režiséra Petra Lébla a jeho slavné éry Divadla Na zábradlí, z níž dvě čechovovské inscenace, Racek (1994) a Ivanov (1997), získaly Cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku. Od roku 2004 spolupracuje pravidelně s Činohrou i Operou pražského Národního divadla a navrhuje kostýmy i pro jiné pražské scény. Hostovala v divadlech v Německu, Izraeli, Maďarsku a na Slovensku, několikrát byla nominována na Cenu Alfréda Radoka a jednou na slovenskou Cenu Dosky.

Z českých filmů se podílela na snímcích Alice Nellis Ene bene (1999), Výlet (2002) a pohádce Sedmero krkavců (2015), dále na Krásnu (2014) Ondřeje Sokola. Za Sedmero krkavců získala Českého lva. Pozornost vzbudila její kostýmní spolupráce na dvoudílném filmovém projektu Davida Ondříčka Dukla 61 (2018), která stejně jako Zátopek vynikala dobovou přesností s fantazijním přesahem.

Veronika Bednářová



Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary 2022

Historie Ubytování během festivalu

Vstupenky a passy

 

56. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary se koná od 1. do 9. července 2022. Přinášíme pro vás informace o filmech, premiérách, celebritách i užitečné rady a tipy, jak si festival co nejvíc užít.


Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.