Dogmata o ženách závislých na mužích nabourala již ve středověku francouzská spisovatelka Christine de Pisan. Jako vdova a matka tří dětí se odmítla znovu vdát a dokázala uživit svou rodinu psaním krásné literatury i politickými a filozofickými polemikami, které znevažovaly zažité pořádky. Její kritika druhé části Románu o růži od Jeana de Meung je dodnes považována za základní kámen feministického hnutí.
Aby se dívce dostalo stejného vzdělání jako chlapci, bylo v polovině 14. století velmi vzácným úkazem. Jenže Christine de Pisan měla štěstí. Narodila se roku 1364 do rodiny pokrokového boloňského lékaře a astrologa Tommase da Pizzana, který získal místo na dvoře francouzského krále Karla V., a brzy proto celou svou rodinu přestěhoval z Benátek do Paříže.
Štve vás vaření a uklízení? Tipy, jak to může bavit celou rodinu najdete zde >>>
Christine byla, stejně jako její dva bratři vzdělávána v hodinách řečtiny, latiny, literatury, historie, filozofie a medicíny. Sotva se naučila číst, byla nenasytnou čtenářkou a zázemí knihovny královského paláce v Louvru jí sloužilo lépe než dětský pokoj s panenkami.
Intelektuálka na dračku
Její vybrané způsoby a umělecký talent jí brzy zaručily obdiv francouzských mladíků a nabídky k sňatku na sebe nenechaly dlouho čekat. Bylo jí teprve patnáct, když se vdávala. Jejím chotěm se stal Étienn de Castel, který působil na královském dvoře jako tajemník.
Rodinné štěstí ale netrvalo dlouho. Když roku 1380 zemřel král Karel, její manžel se ocitl bez stálého příjmu a otec, který krále přežil o pouhých pět let, také nebyl dostatečnou zárukou. Nejhorší mělo ale teprve přijít. V pouhých šestadvaceti letech již jako trojnásobná matka Christine ovdověla. Následovaly soudní procesy kvůli nesplaceným dluhům po manželovi a několik let života v úplné bídě.
Jako písařka dohlížela na práci kaligrafů, knihařů a miniaturistů, ale kromě toho začala skládat i své vlastní lyrické skladby. Jakmile pronikly na veřejnost, sklidily úspěch. Její prvotina „Cent Ballades d'Amant et de Dame, Virelyas, Rondeaux“, inspirovaná vlastním nelehkým životním údělem, sklidila velký literární úspěch a mecenáši si začali podávat dveře spolu s žadateli o sňatek s talentovanou vdovou.
Psaní se brzy stalo její hlavní obživou, přičemž stěžejním patronem a zdrojem jejích příjmů se stal král Karel VI., syn zesnulého Karla V. Christinina práce ale dokázala přilákat podporovatele i mimo Francii. Mezi ty nejvýznamnější patřil například Filip II. Burgundský, královna Isabella Bavorská nebo anglický hrabě ze Salisbury.
Vlivná kritička
Kromě jiného se Christine ukázala být talentovanou sociální a literární kritičkou. Diskutovaná Romana de la Rose, dlouhá alegorická báseň, kterou nejprve napsal Guillaume de Lorris a poté na ni ve 13. století navázal Jean de Meun, byla podle ní prošpikována negativními alegoriemi ženských postav, které byly často zobrazovány jen jako objekty k uspokojení mužských tužeb. Ve své kritice byla velmi otevřená a pomohla tak zahájit obecnější debatu u francouzského soudu o postavení žen ve společnosti. Tvrdila v ní mimo jiné, že nižší postavení žen není dílem přirozenosti, ale kultury.
Zapomenutá a znovu objevená
V 16. století se na ni jako na většinu středověkých autorů zapomnělo, aby byla na konci 20. století znovu objevena a rehabilitována. Od roku 1980 je její dílo často citováno a mnohými bývá vnímána jako obránkyně práv žen. Ačkoliv sama Christine nikdy nezpochybnila patriarchální strukturu středověké společnosti, v níž žila, ve svých dílech prosazovala názor, že ženy se od mužů nikterak intelektuálně neliší, pouze bývají kulturně a společensky znevýhodňovány.
