nahoru

Střez se pomsty Afghánce! V zemi pod Hindúkušem si vylámali zuby Britové, Rusové i Američané

Jaroslav Šajtar 18. srpna 2021 • 12:00
Video se připravuje ...
Mrazivé záběry z Afghánistánu: Zoufalý útěk na podvozku letadla
• video: 
Twitter

Překotný vývoj událostí v Afghánistánu, bleskový pád nejdůležitějších správních center provincií a 15. srpna i hlavního města Kábulu, přičemž papírově třísettisícová vládní armáda, po dvacet let vyzbrojovaná a cvičená Američany a jejich spojenci, se nezmohla na jakýkoli aspoň trochu významnější odpor, kromě naprostého, a navíc ostudného debaklu politiky západních mocností potvrdily v minulosti již několikrát ventilovaný fakt, že zemi pod Hindúkušem v moderních dějinách nikdo natrvalo neovládl.

V minulosti o ni už v polovině prvního tisíciletí usiloval zakladatel perské říše Kýros II. Během triumfálního tažení upoutala roku 329 př. n. l. největšího dobyvatele starověku – Alexandra Makedonského. Za vlády jeho nástupce kolem roku 305 př. n. l. Afghánistán ovládl zakladatel dynastie Maurjů, indický král Čandragupta. Sto let nato se tato hornatá a vyprahlá země stala součástí bohatého řecko-baktrijského státu, jenž však koncem druhého století př. n. l. podlehl kočovným kmenům.

Dobyvatelé se střídali

V následujícím období se tady vystřídali Kušánové a íránští Sásánovci. V 8. století si Afghánistán podrobili Arabové a zahájili islamizaci. Roku 1221 sem vpadl Čingischán, zpustošil ho a téměř vylidnil. V roce 1398 jej zabral turkotatarský válečník Tímúr. Počátkem 16. století se stal součástí říše Velkých Mughalů a Safíjovců. Začátkem 18. století vzniklo Afghánské knížectví a roku 1747 Ahmadšáh Abdálí Durrání vytvořil konfederaci paštunských kmenů, silný stát a dobyl rozsáhlá území v Indii a východním Íránu, která však jeho vnuk Zamánšáh opět ztratil. Teprve emír Dóst Muhammad, vládnoucí v letech 1826 až 1863, zemi sjednotil.

Anglo-ruské soupeření

Právě v této době se Afghánistán stal prostorem, o nějž se přetahovalo ve Střední Asii expandující carské Rusko s neméně rozpínavým Britským impériem. Britové svedli s Afghánistánem v letech 1838 až 1842, 1878 až 1880 a v roce 1919 celkem tři války. Ekonomicky bezvýznamný, zato však strategicky důležitý bod, jaký Afghánistán představoval, nabyl na významu po vzrůstu ruského vlivu v Zakavkazsku po rusko-perských válkách.

V úsilí ovládnout Afghánistán vojska britské Východoindické společnosti na začátku první britsko-afghánské války obsadila metropoli Kábul a dosavadního vládce Dósta Muhammada nahradila emírem Šudžou. Jenže v roce 1841 se afghánská armáda vzbouřila a přiměla britské jednotky ustoupit. Z 16 500 vojáků se podařilo zachránit jedinému: do nejbližší posádky v Džalálábádu dorazil vojenský lékař dr. Brydon. Trestná výprava Východoindické společnosti roku 1842 povstalce porazila a zmocnila se Kábulu, nicméně se stáhla a Dóst Muhammad se vrátil na trůn.

V reakci na ruské pronikání a misi generála Stoletova, vyjednávajícího v Kábulu v červnu až srpnu 1878 s emírem Šérem Alím, požadovali britští diplomaté po afghánském vládci přerušení vztahů s Ruskou říší a přijetí britského rezidenta v Kábulu. Odmítnutí těchto požadavků, jednoznačně omezujících suverenitu země, vyústilo v druhou britsko-afghánskou válku. Šer Alí žádal Rusko o pomoc, to se však po právě skončené válce s Tureckem neodhodlalo vstoupit do otevřeného konfliktu s tehdejší největší světovou veleříší.

Britská vojska vtrhla čtyřmi proudy do Afghánistánu, okupovala Kábul a gandamackou smlouvou z 26. května 1879 přeměnila chudou zemi de facto v protektorát, kdy rozhodující moc získal britský rezident v Kábulu. Během nového povstání 3. září 1879 rozzuření Afghánci pobili nenáviděné britské úředníky a posádku v Kábulu.

Sedmadvacátého července 1880 se britsko-indická brigáda v počtu 2476 mužů se šesti děly pod velením brigádního generála George Reynoldse Scotta Burrowse utkaly u Majvandu s 15 000 bojovnými Paštuny Ajjúba Chána. Afghánská básnířka Malála burcovala své krajany do boje plamennými slovy: „Nepoložíš-li, ó junáku, u Majvandu svůj život, při Bohu, budeš žít beze cti.“ Afghánská jízda smetla pluk zformovaný v Bombaji, a třebaže 66. pluk chrabře bojoval, Britové utrpěli těžkou porážku; přišli o 32 důstojníků a 939 příslušníků mužstva padlých a 17 důstojníků a 151 příslušníků mužstva raněných. Nepřítel podle Britů odepsal 3200 padlých a 1800 raněných, ovšem realističtější číslo je 3000 mrtvých a raněných. Vedle ústupu z Kábulu v první britsko-afghánské válce je Majvand pokládán za největší britskou porážku během koloniálních válek na indickém subkontinentě.

Britové tento debakl odčinili 1. září 1880 v bitvě u Kandaháru, v níž pod velením lorda Robertse Ajjúba Chána rozdrtili. Jeho Afghánci ztratili 2000 mužů, kdežto Britové jen 248 padlých a raněných. Britové si přesto jasnozřivě uvědomili (na rozdíl později od Sovětů a Američany vedené koalice), že v partyzánské válce nikdy nezvítězí, a proto přistoupili na kompromisní mír. Afghánistán si udržel vnitřní nezávislost, i když jeho zahraniční politika závisela na vůli Londýna. V druhé britsko-afghánské válce ztratilo Britské impérium 1623 padlých, z nichž pouze 528 byli Britové. Největší tíži ztrát ve všech třech britsko-afghánských válkách nesli Indové.

V roce 1919 vyhlásila země pod Hindúkušem nezávislost, což vedlo k třetí britsko-afghánské válce, v níž měli Britové drtivou, zejména technickou převahu, jelikož nasadili i letectvo. Vzhledem k napjaté situaci v Indii však 8. srpna téhož roku mírovou smlouvou v Rávalpindí uznali nezávislost Afghánistánu. Třetí britsko-afghánská válka stála Brity pouze 236 padlých, 615 raněných (z nichž ovšem jen 49 padlých a 133 raněných připadlo na Brity; zbytek tvořili Indové), 566 zemřelých na choleru a 334 na jiné nemoci a z jiných příčin. Afghánské ztráty, přestože nejsou známy, byly nepochybně vyšší.

Na scénu přicházejí místní komunisté a Sověti

V červenci 1973 skupina mladých důstojníků svrhla afghánského krále Záhira Šáha, vládnoucího od roku 1933, a předala vládu bývalému premiérovi a členu královské rodiny Muhammadu Dáúdovi Chánu, jehož republikánský režim svrhl 27. dubna 1978 Revoluční výbor ozbrojených sil, spojený s marxistickou Lidovou demokratickou stranou Afghánistánu (LDSA).

Dáúd při převratu přišel spolu se sedmnácti členy své rodiny o život. V čele Revoluční rady stanul politik a spisovatel Núr Mohammad Tarakí. Novou vládu okamžitě uznal Sovětský svaz a uzavřel s ní 5. prosince 1978 Smlouvu o přátelství, dobrém sousedství a spolupráci. Jenže proti marxistickému režimu, naprosto cizímu většině vesměs negramotného obyvatelstva, vyznávajícího islám, a společnosti založené na kmenových principech, vznikl silný odpor. Různé islámské skupiny, stoupenci svrženého Dáúda i levičácké organizace za několik měsíců ovládli skoro celý západní, východní a střední Afghánistán a ohrozili jeho metropoli – Kábul.

„Veselé“ Vánoce

Situaci režimu ještě zhoršoval frakční boj uvnitř LDSA mezi dvěma znesvářenými křídly – Chalk (Lid) a Parčam (Vlajka) –, jenž 14. září 1979 vyústil v další převrat a udušení zakladatele této strany Tarakího polštářem poté, co ho přivázali k posteli. Moc převzal dosavadní předseda vlády Hafizulláh Amín, který nastolil teror, jemuž padlo za oběť padesát tisíc lidí. Afghánská vláda již od jara 1979 naléhala na SSSR, aby jí poskytl vojenskou podporu. Menší sovětské jednotky operovaly v Afghánistánu už od léta, což ovšem nestačilo.

V noci z 24. na 25. prosince 1979 začala výsadkem vojsk na letištích v Kábulu a Bagrámu přímá sovětská intervence. Několik hodin poté překročily hranice dvě motorizované divize 40. armády. Výsadkáři a zvláštní oddíl Výboru státní bezpečnosti (KGB) obsadili 27. prosince Kábul a vzali útokem vládní budovy. Amín v boji s příslušníky Specnaz zahynul a funkcí předsedy prezídia Revoluční rady a generálního tajemníka ÚV LDSA, již spoluzakládal, se ujal Babrak Karmal, někdejší velvyslanec v Československu a Amínův odpůrce.

Představy jestřábů v Kremlu, že situaci se podaří rychle zvládnout, se brzy ukázaly jako liché. Naplnila se varování některých vysokých důstojníků Sovětské armády, kterým se možná donesla slova slavného britského spisovatele Rudyarda Kiplinga: „Střez se pomsty Afghánce!“

Válka bez perspektiv

Jestliže se sovětské vedení domnívalo, že okupuje Afghánistán tak snadno jako Československo v srpnu 1968, krutě se přepočítalo. Proti sovětským a vládním vojskům bojovali mudžáhedíni. „Omezený kontingent sovětských vojsk“, čítající 80 000 až 104 000 vojáků a 5000 až 7000 občanských pracovníků, a vládní síly ve skutečnosti ovládaly pouze hlavní správní centra a pány na venkově zůstávali mudžáhedíni.

Nové, Gorbačovovo vedení si uvědomovalo patovou situaci. Sovětská intervence v muslimské zemi vyvolala odpor nejen v Pákistánu a Íránu, jež vzbouřence podporovaly, ale i v dalších arabských zemích. S nevolí ji přijímali i představitelé islám vyznávajících národů sovětské Střední Asie, jejichž příslušníci tvořili část populace Afghánistánu. Vpád do země pod Hindúkušem ukončil politiku uvolňování mezinárodního napětí a vedl k tzv. druhé studené válce. Vydržování početného kontingentu, vedení nákladných operací a vyzbrojování vládních vojsk navíc zatěžovaly churavějící sovětskou ekonomiku. Dílčí snahy o zlepšení života domorodců, jako například budování školství, zlepšování zdravotní péče, infrastruktury a zrovnoprávnění žen, ani zdaleka nemohly vyvážit utrpení, jež jim přinesla vleklá válka. Pokus o násilné dosazení k moci nikým nevolené marxistické strany v zaostalé polofeudální zemi v době, kdy marxisticko-leninská ideologie narážela na různé formy odporu dokonce i v mnohem vyspělejších evropských socialistických státech, SSSR nevyjímaje, svědčil o zaslepenosti kremelského vedení. „Šuraví“, jak Afghánci říkali Rusům, se nyní stali upřímně nenáviděnými, ačkoli ještě donedávna zde neměli na rozdíl od Britů tak špatnou pověst.

Moskva nakonec přijala zprostředkovatelskou misi OSN a po vleklých rozhovorech došlo 14. dubna 1988 k uzavření dohody mezi SSSR, USA, Afghánistánem a Pákistánem o stažení sovětských vojsk a ukončení války. Do 15. února 1989, po devíti letech, jednom měsíci a osmnácti dnech, se Sovětská armáda z Afghánistánu stáhla.

Intervence v číslech

Během tohoto období sloužilo v sovětských ozbrojených silách na území Afghánistánu 620 000 osob, z toho v Sovětské armádě 525 200, v pohraničních a jiných jednotkách KGB 90 000, v samostatných formacích vnitřních vojsk a milice ministerstva vnitra SSSR pět tisíc. Kromě toho zde působilo 21 000 občanských pracovníků.

Afghánské tažení se po Velké vlastenecké, občanské a zimní válce proti Finsku stalo čtvrtým nejkrvavějším konfliktem v historii sovětského státu (v první světové válce Sovětské Rusko ztratilo od prosince 1917 do podepsání brestlitevského míru 3. března 1918 hrubým odhadem 8000 padlých; počty zemřelých z jiných příčin nejsou známy vůbec). Podle statistické studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století, vydané v Moskvě roku 2001, padlo, zemřelo na zranění a nemoci, zahynulo při katastrofách, následkem mimořádných událostí a nehod 15 051 příslušníků sovětských ozbrojených sil spolu s pohraničními a vnitřními vojsky. Z toho na Sovětskou armádu připadlo 14 427 mrtvých, na KGB 576, ministerstvo vnitra 28 a na ostatní ministerstva a resorty dvacet. Podle národností největší oběti přinesli Rusové (7418), následováni Ukrajinci (2572), Uzbeky (1146), Bělorusy (667), Tatary (512), Kazachy (387), Turkmeny (291), Tádžiky (280) a Moldavany (207). Titul hrdiny Sovětského svazu obdrželo 85 osob, z toho 28 posmrtně. Nejkrvavějším byl rok 1984.

Jestliže údaje o sovětských obětech – ať už o jejich věrohodnosti panují jakékoli pochybnosti – byly díky politice glasnosti zveřejněny krátce po odchodu sovětského kontingentu z Afghánistánu, o ztrátách afghánských vládních sil, a zejména civilistů existují jen hrubé odhady. Ruský demograf Vadim Viktorovič Erlichman uvádí ve svém díle Ztráty obyvatelstva ve XX. století, že občanská válka si v letech 1978–1992 vyžádala 950 000 lidských životů, z čehož bojové ztráty se na nich podílely čtvrtmiliónem (padesát tisíc vládních vojáků a pracovníků ministerstva vnitra a dvě stě tisíc mudžáhedínů) a civilní 700 000 (sto padesát tisíc zahynulo v důsledku bojové činnosti, 200 000 bylo popraveno a zabito, z 200 000 uvězněných čtvrtina zemřela a 300 000 skosil hlad a nemoci). Západní odhady jsou mnohem vyšší a vyčíslují počet mrtvých na 1 242 000 osob. Uprchlíky se stalo šest a půl miliónu osob, z nichž tři milióny nalezly útočiště v Pákistánu a dva milióny v Íránu.

Není míru pod Hindúkušem

Stažení sovětských vojsk a politika národního smíření propagovaná afghánskou vládou však této těžce zkoušené zemi nepřinesly kýžený mír. Nadžíbulláhův prosovětský režim se udržel do dubna 1992, kdy se zhroutil jak domeček z karet a někdejšího gynekologa Nadžíbulláha tálibové vykastrovali a usmýkali za nákladním autem. Po jeho pádu se mezi jednotlivými skupinami nakonec prosadilo islámské fundamentalistické hnutí Tálibán, jež se roku 1996 zmocnilo Kábulu a vyhlásilo Islámský emirát Afghánistán. Tím ovšem běsnění neutichlo. Podle výše citovaného Erlichmana zahynulo během občanské války v letech 1993–2000 dalších 180 000 lidí, z nichž polovina připadla na vojáky a polovina na civilisty.

Trvalá svoboda

Sedmého října 2001, šestadvacet dní po největším teroristickém útoku v historii – na newyorská Dvojčata a budovu Pentagonu –, vtrhly do Afghánistánu Spojené státy, aby se pomstily teroristické síti al-Ká’ida, mající v této zemi základny, za atentáty z 11. září. Začala operace „Enduring Freedom“ (Trvalá svoboda). Vládu Tálibánu sice svrhly, opakovala se však situace jako za sovětské éry. Interventi a vládní síly kontrolovali nejdůležitější správní střediska, kdežto na venkově vládl Tálibán. K 18. květnu 2020 zahynuli 3502 příslušníci koaličních sil. USA ztratily 2355 mrtvých, Spojené království 456, Kanada 157, Francie 88, Německo 62, Itálie 53, Polsko 44, Dánsko 43, Austrálie 41, Španělsko 35, Gruzie 32, Rumunsko 26, Nizozemsko 25, Turecko 15, Česká republika 14, Nový Zéland a Norsko po 10, Estonsko devět, Maďarsko sedm, Švédsko pět, Lotyšsko čtyři, Slovensko tři, Finsko, Jordánsko, Portugalsko a Korejská republika po dvou, Albánie, Belgie, Chorvatsko, Litva a Černá Hora po jednom.

Devětadvacátého února 2020 podepsaly delegace USA a Tálibánu v katarské metropoli Dauhá dohodu o příměří. Letos v březnu zahájil Tálibán svou každoroční ofenzívu. V květnu již bojoval na více než polovině území, v červnu začal obsazovat pohraniční přechody, 2. července USA vyklidily svou největší základnu v Afghánistánu – Bagrám. V polovině července se tálibové zaměřili na velká města, v první polovině srpna se afghánská armáda úplně rozložila a prezident Ašraf Ghaní uprchl do Uzbekistánu. Šestnáctého srpna Tálibán oznámil vítězné ukončení války. Přitom americký prezident Joe Biden oznámil před šesti týdny: „Je velmi nepravděpodobné, že by Tálibán ovládl celý Afghánistán. Nenastane situace, že by bylo nutné evakuovat lidi ze střechy americké ambasády v Kábulu helikoptérou.“ Inu, není nad bystrý politický úsudek.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.