Nechvalně proslulá aktivistka, která doplatila na své striktně katolické vychování, se i ve svých jednaosmdesáti letech brání nařčení z xenofobie. Svůj přístup k menšinám by prý shrnula slovy: „Žít a nechat žít, ale rozhodně ne ospravedlňovat a legalizovat.“
Byla krásná, talentovaná a také příliš upjatá. Narodila se roku 1940 v Oklahomě a poté, co se její rodiče rozvedli a otec narukoval k americké armádě, vychovávali ji především prarodiče. Píseň „Jesus Loves Me“, kterou ji naučil její katolicky smýšlející dědeček, uměla údajně zpívat už ve dvou letech. Když ji pak o pár let později zazpívala před publikem na místním výstavišti, bylo o její kariéře zpěvačky rozhodnuto.
Rychle z domu
Jelikož o ní lidé říkali, že je hezká, vymetala kromě kostela a pěveckých soutěží i soutěže krásy. V osmnácti letech získala titul první vicemiss soutěže Miss America, a jak už to tak bývá, dostala se do širšího povědomí i hledáčku zajímavých mužů. Když se roku 1960 provdala za DJ Boba Greena z Miami, byla už hvězdičkou, jejíž hity jako Paper Roses nebo In My Little Corner of the Word poskakovaly na předních příčkách hudebního nebe.
Stala se reklamní tváří Coca-Coly a poté, co podepsala exkluzivní smlouvu s Florida Citrus Commision, bylo její jméno navždy spojené se sklenicí pomerančového džusu a heslem „Snídaně bez pomerančového džusu je jako den bez slunečního svitu“.
S Greenem vychovala čtyři děti a vydrželi spolu 20 let. Jestli se její manžel stal příčinou nebo jen spoluviníkem toho, že se z populární a docela milé dívky stává groteskní osamělá troska, zůstává otázkou.
Protivná antihippie
O tom, že Anita Bryantová nebyla žádnou rozervanou umělkyní, ale spíš utaženou „šprtkou“ a umělým konstruktem své doby, svědčí i její životní filozofie. Roku 1969 se účastnila protestní akce Rally for Decency, která byla zaměřená proti chování Jima Morrisona při koncertech jeho kapely The Doors a v 70. letech proslula jako veřejná odpůrkyně práv LGBT.
Její rigidně katolické Já bylo evidentně tak rozrušené atmosférou éry květinových dětí, že se do protestakcí sama aktivně zapojovala. V roce 1977 dokonce vedla kampaň Save Our Children, která měla za cíl zrušení místního ustanovení v okresu Miami-Dade County, které zakazovalo diskriminaci v oblasti bydlení a zaměstnání na základě sexuální orientace.
Její ulice
Není asi velkým překvapením, že její profesionální dráha zpěvačky začala po všech těch nesympatických xenofobních akcích strmě upadat. A stejně jako její kariéra se brzy ocitlo v troskách i její manželství. Bez prodloužené smlouvy, kšeftů a se strmě stoupajícími dluhy začala světla reflektorů víc a víc problikávat, až zhasla docela. Posléze otupila i své radikální názory a dala se raději na charitu.
V roce 2005 se dokonce vrátila do svého rodného města Barsdall v Oklahomě, aby se zúčastnila oslavy 100. výročí jeho založení. Občané po ní na oplátku pojmenovali ulici.
A tak zatímco její kolegové prožili své mládí nahatí na pódiu v drogovém a sexuálním deliriu, ona pila džus a hrozila ukazováčkem. Ale co, na to, cos dělala v šedesátých nebo sedmdesátých, se tě, babi, už asi stejně nikdo nezeptá.
