nahoru

Povstání „zlatého čtverce, „Kajláního povstání“, nebo „Kajláního revoluce“?

Jaroslav Šajtar1. dubna 2021 • 11:10
Arabští legionáři během Anglo-írácké války.
Arabští legionáři během Anglo-írácké války.
• foto: 
wikipedia.org

Není tajemstvím, že mezi muslimskými Araby nalezla fanatická nenávist německých nacistů vůči Židům nemálo stoupenců. Pronikavé úspěchy generála Erwina Rommela v severoafrické Libyi v bojích proti britským vojskům jejich řady ještě rozhojnily. Mnozí si totiž německé vítězství spojovali s vyhnáním britských a francouzských kolonizátorů. Nejinak tomu bylo v nyní již léta těžce zkoušeném Iráku, kde se klíčovou postavou profašisticky orientovaných sil stal jeruzalémský velký muftí Hádždž Amín al-Husajní, jejž Francouzi vypověděli z libanonského exilu.

V březnu 1940 se iráckým premiérem stal Rašíd alí al-Kajlání. Zrušil výjimečný stav a cenzuru a vyhlásil amnestii. V zahraniční politice zastával přísnou neutralitu a prostřednictvím ministra spravedlnosti Nádžího Šawkata se spojil s velvyslancem třetí říše v Turecku Franzem von Papenem. Jenže Němci dali iráckým nacionalistům nedvojsmyslně najevo, že Blízký východ patří do sféry zájmů Mussoliniho spojenecké Itálie. 

Al-Kajlání sympatizuje s Němci

Poté, co Itálie vyhlásila 10. června 1940 válku Francii a Spojenému království, al-Kajlání s ní odmítl přerušit diplomatické styky a jen velmi neochotně kývl na vylodění britských vojáků v Basře, jejich přesun do palestinské Haify a zřízení odpočinkových vojenských táborů v Basře, Bagdádu a Mosulu.

V červenci 1940 vyslali Britové do Bagdádu plukovníka Sira Stewarda F. Newcomba, majícího zajistit podporu iráckých politiků, již však Iráčané podmiňovali dodržováním zásad Bílé knihy o Palestině z května 1939. Dlužno poznamenat, že právě od těchto principů se však britská vláda odkláněla, což ministerského předsedu al-Kajláního popudilo natolik, že dokonce začal přemýšlet o znovunavázání diplomatických styků s nacistickým Německem. 

Probritský regent cAbd al-Iláh sabotoval vládu a uchýlil se do ad-Díwáníje v jižním Iráku. Jedenatřicátého ledna 1941 al-Kajlání podal demisi, což vedlo ke krátkodobému nastolení rovnováhy sil, když v čele vlády stanul umírněný panarabista generál Táhá al-Hášimí. Britové jmenovali nového velvyslance, jímž se nestal nikdo jiný než blízkovýchodní zpravodajský odborník Sir Kinaham Cornwallis.

Povstání

Jedenatřicátého března 1941 regent Iráku, princ Amír cAbd al-Iláh, uprchl v přestrojení přes velvyslanectví USA a Basru na britské válečné lodi do Ammánu. V noci z 1. na 2. dubna začal v irácké metropoli převrat, jenž se do historických análů zapsal jako povstání „zlatého čtverce“, „Kajláního povstání“, „třicetidenní válka“; nová irácká historiografie ho nazývá „Kajláního revolucí“. Ctění čtenáři nechť si vyberou. Irácká armáda čítala v roce 1941 1745 důstojníků a 44 217 příslušníků mužstva.

V čele nejvlivnějších důstojníků, kteří převrat realizovali, stáli čtyři plukovníci: velitel bagdádské divize Saláh ad-Dín as-Sabbágh, velitel mechanizované divize Fahmí as-Sacíd, velitel letectva Mahmúd Salmán al-Džanábí a velitel 1. divize Kámil Šabíb, k nimž se přidal náčelník generálního štábu Amín Zakí. Úspěšní pučisté dosadili vládu národní obrany s Rašídem al-Kajláním v čele. Uprchlého al-Iláha vystřídal v regentské funkci Amír Šaríf Šaraf. Probritští politici Núrí as-Sacíd, cAlí Džawdat al-Ajjúbí a Džamíl al-Midfací následovali uprchlého al-Iláha a sešli se v jeruzalémském hotelu krále Davida.

Britové nastupují

Je třeba konstatovat, že Iráčané tyto změny nadšeně přivítali, jelikož je vnímali jako osvobození od britských kolonizátorů a jejich nohsledů, jež považovali za obyčejné kolaboranty. Vládu zaplavily stovky oslavných telegramů. Proněmecky naladěný al-Kajlání 17. dubna 1941 požádal třetí říši o vojenskou pomoc v případě, že Irák bude muset bojovat s Brity. To se ukázalo jako prozíravé, neboť 2. května Britové zahájili bojovou činnost proti Iráčanům, kteří je obklíčili na jejich vojenské základně v Habbáníji.

Irák představoval pro Velkou Británii za druhé světové války nesmírně důležitou křižovatku pro přepravu vojsk z Austrálie, Nového Zélandu a Indie. Britský premiér Winston Leonard Spencer Churchill proto jednal velmi energicky. V memorandu ministrovi pro Indii požádal o uvolnění jedné divize pro Blízký východ. Sedmnáctého dubna se na letecké základně aš-Šucajba poblíž Basry vysadili parašutisté. Velvyslanec obdržel instrukci, aby se „nezaplétal do vysvětlování těchto akcí“. Devětadvacátého dubna následovalo vylodění expedičního sboru. Velení britských pozemních sil se chopil generál William Archibald Kenneth Fraser a Královskému letectvu (RAF) v počtu 82 letounů velel letecký vicemaršál Harry George Smart. 

Cynický Churchill

Premiér Churchill nařídil posílit Brity jednotkami z Palestiny, a když generál lord Archibald Wavell namítal, Winston ho uzemnil: „Otázka jednání s Rašídem cÁlím nepřipadá v úvahu. Nestarejte se příliš o vzdálenou budoucnost Iráku. Vaším okamžitým úkolem je zřídit v Bagdádu nám přátelskou vládu.“ Tak se také stalo a z Palestiny vyrazila motorizovaná brigáda pod velením generála Jamese Josepha Kingstonea, již vyztužila Arabská legie ze Zajordánska. 

Zaskočení Němci

Třetí říše s převratem v Iráku nepočítala, jelikož její pozornost poutalo bleskové tažení na Balkáně, a zvláště horečné přípravy na uskutečnění plánu „Barbarossa“ – přepadení Sovětského svazu. Přesto však v rámci možností Němci jednali pohotově a dohodli s kolaborantskou, vichistickou vládou podmínky vzájemné spolupráce. Na základě Pařížských protokolů se Francouzi zavázali poskytnout Iráku tři čtvrtiny syrských vojenských skladů, zatímco Wehrmacht obdržel letiště, celnice a přístavy v Libanonu a Sýrii; obě země se nalézaly pod vládou vichistické Francie. Plukovník Werner Junck obdržel 6. května 1941 rozkaz k operaci v Iráku ze základny v Mosulu a stal se taktickým velitelem leteckého velitelství Irák (Fliegerführer Irak). Major Axel von Blomberg odletěl do Bagdádu, kde ho však 15. května omylem sestřelili samotní Iráčané. 

Třiadvacátého května vydal říšský kancléř Adolf Hitler směrnici č. 30, předpokládající vyslání vojenské mise na pomoc Iráku (Sonderstab F), jíž měl velet letecký generál Helmuth Felmy z Řecka. Jenže Němci přišli s křížkem po funuse. Kvůli geografické vzdálenosti mocnosti Osy stačily poslat do Iráku pouze 41 letadel – 29 německých a 12 italských. Rázně jednající Britové jim totiž vypálili rybník.

Drtivé vítězství Britů

Devatenáctého května Britové dobyli al-Fallúdžu, třicátého Bagdád, muftí al-Husajní a Rašíd al-Kajlání uprchli do sousedního Íránu a následujícího dne bylo podepsáno příměří. Čtyři plukovníci „zlatého čtverce“ utekli do Íránu a Turecka. Před skončením bojů německý a italský vojenský personál opustil Irák na zbylých letounech. Podle údajů iráckého velení činily ztráty iráckých vojsk 500 padlých, 1250 raněných, desítky tisíc zajatých a všech 60 bojeschopných letounů. Bylo sestřeleno nebo ztraceno z technických příčin 19 letounů Luftwaffe a tři italského Královského letectva (Regia Aeronautica).

Britové vyvázli mnohem laciněji. Přišli o 60 padlých a zemřelých na zranění, několik set raněných a 28 letounů.

Článek vznikl s použitím materiálů z Dějin Iráku Eduarda Gombára a Lukáše Pechy a knihy Borise Vadimoviče Sokolova SSSR a Rusko na jatkách. Ztráty na lidech ve válkách XX. století.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku