nahoru

Před 105 lety se odehrály nejdelší a nejkrvavější bitvy Velké války. Dohoda přebrala iniciativu

Jaroslav Šajtar14. února 2021 • 07:00
Před 105 lety se odehrály nejdelší a nejkrvavější bitvy Velké války. Dohoda přebrala iniciativu
foto: Wikimedia.org

Začátkem roku 1916 se prudce zhoršila hospodářská situace Německa a ani poměr sil se nevyvíjel ve prospěch ústředních mocností. Proti jejich 286 divizím stálo 365 divizí Dohody. Británie měla na západoevropském válčišti už 37 divizí. Francie a Spojené království značnou měrou odstranily dřívější zaostávání v těžkém dělostřelectvu, nakupily zásoby munice a dobře zorganizovaly její hromadnou výrobu.

Na konferenci v Chantilly 14. února 1916 se Spojenci shodli na sladění ofenzívních operací a vzájemné pomoci. Jenže oddalování útoku způsobilo, že iniciativy se chopili Němci.

Verdunský „mlýnek na maso“

Generál Erich von Falkenhayn se rozhodl zaútočit na Francouze u Verdunu a přimět je, aby zde jejich armáda vykrvácela. Ráno 21. února zahájila všechna německá děla bubnovou palbu. Mnoho francouzských děl umlčely chemické granáty. Speciální německé oddíly použily novou zbraň – plamenomety. K útoku na Verdun Němci vyčlenili 1225 děl včetně více než 600 těžkých a 27 děl ráže 38 až 42 centimetrů a 152 minometů. Probíhaly krvavé boje o pevnost Douaumont, výšinu Mort homme a kótu 304. V dubnu už Francouzi počtem živé síly překonali protivníka, zaostávali však v dělostřelectvu.

„K bojům a krveprolití na bojišti se přidružily zápasy propagandy a komuniké. V nich měli Francouzi nepopiratelnou výhodu. Nepřestali denně prohlašovati ohromné německé ztráty, jichž si každý nový útok vyžádal. Ježto Němci ztékali zákopy a tvrze, byl celý svět ochoten věřiti, že jsou to oni, kteří přinášejí mnohem těžší oběti než bránící se Francouzi. ,Až do konce března převládal dojem,‘ napsal Ludendorff, ,že Verdun je německým vítězstvím,‘ ale od toho okamžiku se mínění obrátilo. V dubnu a květnu neutrálové i spojenci již byli přesvědčeni o tom, že Německo v útoku na Verdun utrpělo bolestné zklamání a že naň vyplýtvalo výkvět svých armád,“ mínil Winston Leonard Spencer Churchill. V tabulce v III. knize svého monumentálního díla Světová krize 1911–1918 uvedl, že od února do června 1916, kdy probíhala obranná fáze bitvy u Verdunu, ztratili Němci na západní frontě 334 246 vojáků, Francouzi 442 000 a Britové 118 992. Němci tedy způsobili nepříteli ztráty ve výši 560 992 vojáků, kdežto Francouzi jen 278 739 a Britové 55 507.

Od listopadu do prosince 1916, kdy probíhala první útočná (dohodová) bitva u Verdunu, ztratili Němci 92 273 vojáků, Francouzi 93 000 a Britové 60 041. Němci tudíž způsobili protivníkovi ztrátu 153 041 vojáků, zatímco Francouzi 56 037 a Britové 36 236. Sborník Ústavu světového hospodářství a světové politiky Světová válka v číslech z roku 1934 uvádí, že od 21. února do 1. listopadu 1916 ztratila francouzská armáda v bitvě u Verdunu 1774 důstojníků a 53 938 příslušníků mužstva padlých, 838 důstojníků a 95 893 příslušníků mužstva nezvěstných a zajatých a 4660 důstojníků a 190 590 příslušníků mužstva raněných, celkem tedy 7272 důstojníků a 340 421 příslušníků mužstva. To představuje úhrnnou ztrátu 347 693 vojáků (55 712 padlých, 96 731 nezvěstných a zajatých a 195 250 raněných). 

Novátorský Brusilov

Obrovský tlak, jemuž čelili Francouzi ve verdunském opevněném rajónu, a úspěšný postup rakousko-uherských divizí z Tridentska (Trentina) do údolí Pádu způsobily, že na naléhání Spojenců Rusové zahájili ofenzívu slíbenou na 15. červen již o jedenáct dní dříve. Přerostla v největší operaci carské armády za Velké války. Jihozápadní front pod velením generála Alexeje Alexejeviče Brusilova soustředil milión vojáků, 2017 děl, 221 bombometů a 2480 kulometů proti 678 000 vojáků, 2731 dělům a 757 minometům rakousko-uherského Severního frontu. Průlom na široké frontě provedly zároveň čtyři armády, vedoucí čelní údery na několika operačních směrech, jež se slily ve všeobecný průlom fronty mezi Pripjatí a rumunskými hranicemi. Frontová ofenzívní operace, jíž se nakonec zúčastnilo šest armád, vyvrcholila průlomem rakouské obrany v taktické i operační hloubce. Jenže také Jihozápadnímu frontu docházely zálohy, zatímco Rakušanům se po přísunu posil a s německou pomocí podařilo v srpnu situaci stabilizovat.

Štáb Jihozápadního frontu hlásil dobytí 25 000 čtverečních verst nepřátelského území, zajetí 417 000 vojáků a ukořistění 581 děl, 448 bombometů a minometů a 1745 kulometů. Krvavé ztráty protivníka vyčíslil na půldruhého miliónu až dva milióny osob. Jenže realita vypadala chmurněji: Ústřední mocnosti ztratily od začátku Brusilovovy ofenzívy do konce roku 1916 na východní frontě v pásmu útoku Jihozápadního frontu podle publikace ruského historika Sergeje Nělipoviče Brusilovský průlom 845 956 vojáků (66 211 padlých, 359 946 raněných a postižených kontuzí a 409 799 nezvěstných, většinou zajatých), kdežto Jihozápadní front přišel o 1 446 334 vojáky (202 766 padlých, 1 090 891 raněných a postižených kontuzí a 152 677 nezvěstných). „Tyto ztráty byly o to citelnější, čím slabší bylo vědomí jejich nezbytnosti pro Rusko… V lidových masách důvěra k vládě a víra ve spojence byly definitivně podlomeny,“ napsal ruský vojenský teoretik, generálporučík carské armády a profesor Akademie generálního štábu Nikolaj Nikolajevič Golovin ve svém díle Rusko v první světové válce.

Sovětský Ústřední statistický úřad v roce 1925 zveřejnil ve sborníku Rusko ve světové válce 1914–1918 (v číslech) souhrnné údaje čerpající z podkladů bývalého hlavního stanu, podle nichž roku 1916 činily bojové ztráty ruské armády 2 437 337 vojáků (261 096 padlých, 8687 zemřelých na zranění, 995 106 raněných, postižených kontuzí a otrávených jedovatými plyny a 1 172 448 zajatých a nezvěstných). Odůvodněně lze předpokládat, že tato beztak vysoká čísla jsou výrazně snížená. 

V témže roce ztratila německá vojska, jejichž počet na východní frontě vzrostl z 1 328 893 osob v lednu na 1 806 705 v prosinci, 40 694 padlých, 44 152 nezvěstných, 298 629 raněných a 1 290 225 nemocných a rakousko-uherská 52 043 padlých, 383 668 nezvěstných, 243 655 raněných a 405 220 nemocných (do konce srpna, kdy zahájila bojové akce proti Rumunsku, jež vstoupilo do války po boku Dohody, zde přišla jen o 30 245 padlých, 327 388 nezvěstných, 153 613 raněných a 102 341 nemocných). 

Jatka na Sommě

Prvního července 1916, po šestidenní mohutné dělostřelecké přípravě, vyrazila do útoku britská a francouzská pěchota. Vzplála gigantická bitva na řece Sommě, jež množstvím ztrát zastínila dokonce i Verdun a stejně jako on se stala symbolem hrůz a nesmyslných jatek první světové války. Patnáctého září zde Britové poprvé nasadili osmnáct nedokonalých tanků. Po téměř pětiměsíčních bojích útočníci postoupili o něco víc než deset kilometrů. Za ohromnou cenu sice dosáhli dílčích taktických úspěchů, strategickou situaci však nezměnili. Němci se u Péronne bránili stejně hrdinně jako francouzští „chlupáči“ (poilus, jak „žabožrouti“ láskyplně přezdívali obráncům své vlasti) u Verdunu.

V průběhu bitvy na Sommě od července do října 1916 přišli Němci na západní frontě o 537 919 vojáků, Francouzi o 341 000 a Britové o 453 238, takže Němci vyřadili 794 238 vojáků, Francouzi 338 011 a Britové 199 908. Výše citovaný statistický sborník vyčíslil britské ztráty v bitvě na Sommě od 1. července do 30. listopadu 1916 na 5851 důstojníků a 101 873 příslušníků mužstva padlých, 14 788 důstojníků a 328 643 příslušníků mužstva raněných a 1441 důstojníků a 44 458 příslušníků mužstva nezvěstných a zajatých, úhrnem 23 080 důstojníků a 474 974 příslušníků mužstva. Celkové ztráty činily apokalyptických 498 054 vojáků (107 724 padlých, 343 431 raněných a 45 899 nezvěstných a zajatých). K nim je třeba připočítat ztrátu stovky tanků a 782 letadel Královského leteckého sboru (RFC). 

Bilance přelomového roku

Je smutnou skutečností, že Dohoda plýtvala drahocennými životy svých důstojníků a příslušníků mužstva daleko víc než kaiserovské Německo. V roce 1916 ztratila Francie na západní frontě 876 000 vojáků, Britské impérium 643 246 včetně 150 131 mrtvých, Belgie 16 000 a Německo 962 488 včetně 142 823 bojových úmrtí. 

Během tažení roku 1916 Dohoda nedokázala rozdrtit protivníky koordinovanými údery. Stejně tak ovšem ani Němci nerozdrtili Francouze u Verdunu a Rakušané Italy, kteří v květnu až červenci během rakouské ofenzívy a italské protiofenzívy podle profesora Mortary ztratili 35 000 mrtvých, 75 000 raněných a 45 000 zajatců. Generální útok rakousko-uherské, německé a bulharské armády přiměl srbské vojsko ke strastiplnému ústupu přes vražedné albánské hory, jenž si vyžádal životy 77 455 vojáků a 140 000 civilistů, na ostrov Korfu. V lednu donutila rakousko-uherská armáda ke kapitulaci malou Černou Horu, jejíž král Nikola emigroval, a okupovala ji stejně jako část Albánie. Sedmadvacátého srpna vstoupilo do války na straně Dohody Rumunsko s vidinou získání Sedmihradska, patřícího Uherskému království a obývaného mnoha Rumuny. Jeho vojsko však záhy drtivě porazila německá a tolik podceňovaná rakousko-uherská armáda, jež do konce roku ovládly tři čtvrtiny země. Šestého prosince vojáci německého generála polního maršála Augusta von Mackensena obsadili nebráněnou a „neobydlenou“ metropoli Bukurešť. Král Ferdinand I., ministerský předseda Ioan I. C. Brătianu a jeho vláda se přesunuli na sever do města Jasy, odkud organizovali zoufalý odpor. Rumunská armáda ztratila čtvrt miliónu vojáků, 290 000 pušek, 250 kulometů a 450 děl. Navíc při ústupu rumunských vojáků britští agenti zapálili ropná pole a rafinérie, aby jich nemohl využívat protivník. 

Přesto je však bilance tažení roku 1916 o něco příznivější pro Dohodu, neboť přiměla nové německé velení v čele s Hindenburgem a Ludendorffem přejít na všech frontách do obrany. 

Malá odbočka: Za císaře pána a jeho rodinu

Podle hlášení armády v poli otištěného v VII. díle Poslední války Rakouska-Uherska, vydaném pod vedením Edmunda Glaise-Horstenaua a Rudolfa Kiszlinga, činily v přelomovém roce 1916 úhrnné ztráty císařské a královské branné moci 37 090 důstojníků (2449 padlých, 8401 raněného, 19 217 nemocných a 7023 zajatých a nezvěstných) a 1 716 134 příslušníků mužstva (90 116 padlých, 407 442 raněných, 787 643 nemocných a 430 933 zajatých a nezvěstných). To je sice zajisté hodně, nicméně mnohem méně než v předchozím roce, který se pro rakousko-uherskou armádu stal výší krvavých ztrát, pro něž němčina používá výraz blutige Verluste, pod nímž rozumí padlé a raněné, nejhorším za celou první světovou válku. Pro zajímavost: Ztráty britské armády měly naopak neustále vzestupnou tendenci.

Vídeňský statistik a vojenský historik s belgickými kořeny Gaston Bodart v roce 1921 dokončil nikdy nezveřejněný rukopis o válečných ztrátách podunajské monarchie za Velké války s rozdělením na fronty a zázemí, podle něhož v roce 1916 padlo a zemřelo 92 935 rakousko-uherských vojáků (2458 důstojníků a 90 477 příslušníků mužstva). Z toho na severovýchodní (ruské) frontě 47 941 (1369 + 46 572), na balkánské 2489 (38 + 2451), na jihozápadní (italské) 38 519 (957 + 37 562) a na rumunské 3986 (94 + 3892). Podle Mortarovy studie Veřejné zdraví v Itálii za války a po ní z roku 1925 zaznamenali Italové v roce 1916 v bojových útvarech 118 880 mrtvých (třikrát víc nežli Rakušané!), 286 000 raněných a 80 000 zajatých. Na jihozápadní frontě dosáhly italské ztráty za celý rok 1916 483 000 vojáků a rakousko-uherské pouze 260 000. Z toho jednoznačně vyplývá, že naši předkové v císařských mundúrech nebojovali tak špatně, jak by se dalo soudit z některých prvorepublikových, očividně tendenčních prací. 

Jaroslav Šajtar


Klíčová slova: jaroslav šajtar



Diskuse ke článku