Dvanáctého července 1920 podepsalo Sovětské Rusko mírovou smlouvu s Litvou, 11. srpna s Lotyšskem, 12. října předběžnou smlouvu o míru a příměří s Polskem, jež k 18. říjnu ukončila boje na celé frontě, a 14. října v Jurjevě (Tartu) s Finskem. Po uzavření míru se svým nejsilnějším protivníkem – Polskem – obrátila sovětská vláda Rudou armádu proti poslednímu chráněnci Dohody – vrchnímu veliteli Ruské armády na Krymu generálporučíku Pjotru Nikolajeviči Wrangelovi.
V perekopsko-čongarské strategické útočné operaci, provedené ve dnech 7. až 17. listopadu, proti němu nasadila 198 000 vojáků Jižního frontu pod velením Michaila Vasiljeviče Frunzeho, vyzbrojených 550 děly a 84 letouny. Wrangelova Ruská armáda čítala pouze 40 000 vojáků, 214 děl, tři tanky a 24 letounů na Perekopské šíji a Čongarském poloostrově. Rudá armáda prolomila hluboce členěnou nepřátelskou obranu a ztečí Perekopu v noci na 8. listopad zlikvidovala hlavní ohniska občanské války a ukončila zahraniční intervenci. Wrangela se 145 693 vojáky a civilisty evakuovalo 126 britských lodí do 15. listopadu do Konstantinopole. Na okrajových územích – v Zakavkazsku, ve Střední Asii a na Dálném východě – však boje pokračovaly až do 25. října 1922 a ani po tomto datu nevládl na mnoha místech ani zdaleka klid a mír.
Periodizace občanské války
V sovětské a následně i ruské odborné literatuře se toto období vymezuje lety 1918 až 1922, přičemž těžiště občanské války a zahraniční vojenské intervence připadá na léta 1918 až 1920 a fáze let 1921 až 1922 je označována jako „likvidace posledních ohnisek kontrarevoluce a intervence“. Početný autorský kolektiv monumentálního Vojenského encyklopedického slovníku, vydaného v Moskvě roku 2002, však za začátek občanské války zcela správně považuje říjen 1917, kdy vypukla revoluce.
Sovětští historici tvrdili, že v létě 1919 operovaly na sovětském území bez vyhlášení války ozbrojené síly čtrnácti států: Britského impéria, Francie, Japonska, Německa, Itálie, USA, Československa, Srbska (to už v té době bylo ovšem součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců), Číny, Finska, Řecka, Polska, Rumunska a Turecka. Je nezbytné upřesnit, že toto tvrzení má do jisté míry propagandistický charakter a podíl jednotlivých zemí byl nesrovnatelný.
Vojenské úsilí Sovětského Ruska
Jestliže podle autorů statistické studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století, vydané v Moskvě roku 2001, měly sovětské ozbrojené síly k 1. červnu 1918, kdy končilo dobrovolnické období výstavby Dělnicko-rolnické rudé armády (RKKA) a začal přechod ke všeobecné vojenské povinnosti, pouhých 374 551 osob, k 1. červenci 1919 vzrostly na 2 320 542, k 1. červnu 1920 na 4 424 317 osob, z toho však v bojující (operující) armádě sloužilo jenom 1 539 667, a k 1. listopadu 1920 navzdory velkým ztrátám podle Směrnic velení frontů Rudé armády (1917–1922), vydaných v Moskvě roku 1978, na 5 427 273 lidí. Polský historik Antoni Czubiński však podotýká, že „Rudá armáda byla slabá. Chyběly jí stejnokroje, obuv, potraviny, zbraně i munice. Nedokázala si poradit s Polskem, které teprve budovalo svoji nezávislou existenci, natož aby to dokázala s dalšími, dobře organizovanými starými státy. Jak jsme uvedli výše, v těchto státech nebyla revoluční situace. Stoupenců revoluce a sympatizantů Rudé armády tam nebylo mnoho, zato tam byly silné armády, dostatek zbraní a munice. Ale kdyby i přesto Rudá armáda dobyla Evropu, nebyla by schopna ji ovládnout, musela by se v ní rozplynout.“
V letech 1918 až 1920 bylo v Sovětském Rusku mobilizováno 4 449 383 občanů a povoláno na základě zvláštních výnosů dalších 1 883 654, celkem tedy 6 707 588. Během občanské války vzniklo 22 armád včetně dvou jízdních a 174 divizí, z toho 35 jezdeckých.
Podle výše citované statistické studie činily trvalé ztráty Rudé armády v letech 1918 až 1920 742 833 osob (249 294 padlých a zemřelých před umístěním v léčebném zařízení, 86 330 nezvěstných a nevrátivších se ze zajetí a 407 209 zemřelých na zranění a nemoci) a zdravotnické 4 322 241 (536 725 raněných, postižených kontuzí a popálených a 3 785 516 nemocných), což je úhrnem 5 065 074 lidí. Ruský publicista Boris Vadimovič Sokolov, který oficiálním údajům příliš nedůvěřuje, vyčíslil ve svém díle SSSR a Rusko na jatkách, vydaném v Moskvě roku 2013, trvalé ztráty Rudé armády na 943 800 osob, z toho 500 400 zahynulých a zemřelých na zranění a v zajetí, a ztráty proti ní stojících bílých a národních armád na 488 600 osob včetně 61 100 Poláků, tudíž poměr činil 1,93:1.
Poláci nasadili proti Rudé armádě mnohem větší síly než dohodové velmoci
Nejmohutnější síly nasadilo Polsko, jež bojovalo nejen proti Rusům, ale také Ukrajincům, Bělorusům a Litevcům a ve válce o východní hranice utrpělo citelné ztráty. Polské vojsko dosáhlo vrcholného počtu 737 767 osob 20. srpna 1920. Profesor Varšavské univerzity Marceli Handelsman ve svém díle Polsko. Jeho hospodářský a sociální život za války vyčíslil ztráty Rzeczypospolité na 251 329 vojáků (6595 důstojníků a 244 734 příslušníků mužstva), z toho 1128 v listopadu až prosinci 1918, 48 614 v roce 1919 a nejvíc – 201 587 – v roce 1920, kdy se odehrál přelomový „zázrak na Visle“: bitva o Varšavu. (V roce 2011 mu známý režisér polských historických snímků Jerzy Hoffman věnoval velkofilm Varšavská bitva 1920.) Raněno bylo 113 510 vojáků, 30 337 zemřelo, 17 278 padlo, 51 374 zůstalo nezvěstných (z nich se podle B. V. Sokolova nejméně 33 288 ocitlo v sovětském zajetí a zbylých 18 086 byli padlí, téměř výlučně v bojích s Rudou armádou, protože v bojích s Ukrajinci a Litevci se nezvěstní téměř nevyskytovali) a u 38 830 nebyl druh ztráty uveden (takové dělení ztrát je poněkud svérázné). Onemocnělo 403 456 vojáků, 619 důstojníků a 14 661 příslušníků mužstva zůstalo invalidy. Polsko zmobilizovalo 1 201 850 osob.
V roce 1934 zveřejnila Vojenská historická kancelář ve Varšavě jmenný Seznam ztrát Polského vojska 1918–1920. Padlí a zemřelí ve válkách 1918–1920, zahrnující 47 055 jmen, čímž se jen nepatrně liší od Handelsmanova souhrnného čísla 47 615 padlých a zemřelých. Avšak výše citovaný Antoni Czubiński uvádí ve své pozoruhodné knize Rusko-polská válka v letech 1918–1921, že následkem bojů o východní hranice zahynuly asi 103 000 polských důstojníků a vojáků, tedy mnohem víc, než uvádějí Handelsmanovy oficiální údaje. Stejně bylo i raněných. Na fakt, že úřední údaje o padlých jsou zjevně neúplné, poukázal uznávaný sovětský demograf Boris Cezarevič Urlanis ve své historicko-statistické studii Války a evropské obyvatelstvo. Vždyť kupříkladu v srpnu, kdy v důsledku bitvy o Varšavu probíhaly vůbec nejrozhořčenější boje polsko-sovětského konfliktu, padlo jen 2128 vojáků, kdežto raněno jich bylo 23 632, tj. 11,16krát více! Takový (ne)poměr ztrát se ve válkách nevyskytuje.
Ostatní interventi utrpěli mnohem méně
Zatímco oficiální údaje o ztrátách sovětských ozbrojených sil v občanské válce leckdy trpí neúplností a v různých publikacích a dobách se výrazně rozcházely, u interventů máme (na rozdíl od bělogvardějců, kde chybějí téměř úplně) mnohem přesnější a spolehlivější čísla, nepochybně proto, že až na výjimky nedosahovaly ani zdaleka takových rozměrů jako ztráty rudoarmějců a bělogvardějců. M. Rossi uvedl v publikaci Činnost italského expedičního sboru na území Ruska (1918–1919), že ztratil 17 padlých a zemřelých včetně dvou důstojníků.
Od poloviny srpna 1918 do konce srpna 1919 ztratily americké expediční síly na východě Ruska 25 padlých včetně jednoho důstojníka, 105 osob včetně jednoho důstojníka se stalo oběťmi nemocí a mimořádných událostí a sedm osob včetně jednoho důstojníka padlo do zajetí. Bolševici všechny propustili. Na severu Ruska Američané přišli od začátku září 1918 do začátku srpna 1919 o 235 padlých a zemřelých, z nichž 70 osob podlehlo nemocem, hlavně pandemii španělské chřipky. Od poloviny srpna 1918, kdy USA poslaly na Sibiř dva pluky o síle 8358 mužů, zde do začátku dubna 1920 ztratily 353 lidí včetně 127 padlých a zemřelých na zranění. Ostatní podlehli hlavně nemocem.
Podle Statistiky vojenského úsilí Britského impéria za Velké války 1914–1920 ztratila britská vojska v Rusku 159 padlých a zemřelých na zranění včetně 30 důstojníků, 111 nezvěstných a zajatých včetně 26 důstojníků a 353 následkem nemocí, mimořádných událostí a jiných nebojových příčin, z toho deset důstojníků. Zdravotnické ztráty činily 363 raněné včetně 41 důstojníků. Winston Spencer Churchill, proslulý sžíravou ironií, jenž patřil k hlavním organizátorům zahraniční intervence v Sovětském Rusku a podporovatelům bělogvardějců, napsal ve své knize Světová krize a její žeň: „Byli (Spojenci) ve válce s Ruskem? Ovšemže ne; ale stříleli po sovětských Rusech, jakmile je spatřili. Stáli jako útočníci na ruské půdě. Vyzbrojovali nepřátele Rudé armády. Blokovali její přístavy a potápěli její válečné lodě. Zcela upřímně toužili a bažili po jejím pádu. Ale válka – strašné! Vměšování – hanba! Bylo jim, jak neustále opakovali, lhostejné, jak si Rusové uspořádají své záležitosti. Byli nestranní – a dost!“
Začátkem roku 1919 se na jihu Ruska vylodili Řekové, kteří bojovali u Oděsy proti oddílům atamana Grigorjeva, jenž tehdy ještě sloužil v Rudé armádě. K momentu evakuace řeckých vojsk v srpnu 1919 jejich ztráty dosáhly 398 padlých a 657 raněných. Ztráty srbských a francouzských vojsk včetně řeckých činily podle knihy C. Egera Spojenečtí interventi v Rusku zhruba 600 padlých.
Našim legionářům vysekl poklonu dokonce francouzský prezident
Čtrnáctého května 1918 vyústilo napětí mezi bolševiky a československými legionáři v takzvaný čeljabinský incident. Československý armádní sbor ovládl rozsáhlé území v Povolží, na Uralu a Sibiři a 31. srpna ovládl Transsibiřskou magistrálu od Samary až po Vladivostok. Do konce téhož roku bojoval spolu s armádou Komuče (Výboru členů Ústavodárného shromáždění, eserského vládního orgánu vytvořeného v Samaře a existujícího od 8. června do 3. prosince 1918 na území středního Povolží a Přiuralí; pozn. J. Š.) proti rudým a po vyhlášení samostatné Československé republiky a převratu admirála Kolčaka v Omsku legionáři vyhlásili neutralitu a omezili se na ochranu Transsibiřské magistrály. Začátkem srpna 1918 čítal armádní sbor 31 500 vojáků a představoval hlavní obrněnou pěst Dohody na ruském teritoriu, k 15. únoru 1919 už jen 15 997.
Třicátého listopadu 1920 skončila evakuace československých legií z Ruska. Z Vladivostoku vyplulo 36 lodních transportů, jež odvezly úhrnem 67 730 osob (3004 důstojníky a vojenské úředníky, 53 455 poddůstojníků a příslušníků mužstva, 6714 krajanů a bývalých zajatců, 1726 žen, 717 dětí, 1935 cizinců a 189 různých osob, například nezletilých dobrovolníků), přičemž 21 lodí poskytli Spojenci. Francouzský prezident Raymond Poincaré nazval sibiřskou anabazi československých legií dílem větším, než byla anabaze 10 000 Xenofontových Řeků.
Podle výkazu Kanceláře československých legií k 31. říjnu 1932 bylo 60 109 ruských legionářů, z nichž 4120 zahynulo. Podle Miroslava Gregoroviče z 56 451 ruských legionářů zahynulo 4112. F. P. Vožický píše v Kronice světové války 1914–1920 o 3762 mrtvých. Reprezentativní a výpravná publikace Čs. legie 1914–1920, jež právě vyšla, uvádí, že z 71 310 ruských legionářů, z nichž zhruba deset tisíc vstoupilo do legií až po 28. říjnu 1918, zahynulo 3956. Českoslovenští legionáři v Rusku ztratili nejméně 280 padlých a tisíc raněných v bojích proti německé a rakousko-uherské armádě v letech 1917 až 1918.
O ztrátách Japonců, kteří na Dálném východě působili až do října 1922, si povíme někdy příště v samostatném článku věnovaném definitivnímu konci občanské války v Sovětském Rusku.
