Poté, co Itálie vyhlásila 10. června 1940 válku Spojenému království a Francii, oživili Britové dávno zamýšlený plán útoku na hlavní základnu italského válečného loďstva v Tarentu. Letecký útok na ni vypracoval již v roce 1938 námořní kapitán Lumley Lyster, jenž tehdy velel letadlové lodi Glorious a nyní jej v hodnosti kontradmirála a velitele divize letadlových lodí Středomořského loďstva upřesnil.
Na podzim 1940 prováděly britské průzkumné letouny startující z Malty, nesmírně důležité základny ve Středomoří, takřka denní fotorozvědku strategicky významného přístavu Tarent, mající za cíl zjistit systém jeho obrany, jakož i přítomnost nepřátelských hlavních sil.
Chybně organizovaná obrana
Obrana Tarentu byla sice silná, jenže chybně organizovaná. Protiletadlové baterie kryly zejména přístupy od moře, kdežto ze souše byly slabší. Kotviště velkých lodí chránilo několik řad upoutaných balónů. Lodě kotvily za protitorpédovými sítěmi, sahajícími však jen do hloubky sedmi metrů, zatímco nejnovější britská letecká torpéda byla přizpůsobena na hloubku dvanácti metrů a vedle úderníkové měla rovněž magnetickou roznětku.
V době pozoruhodné operace se v Tarentu soustředily hlavní síly italského válečného loďstva. Na vnější rejdě, nazývané Mar Grande, kotvilo blízko sebe všech šest bitevních lodí a několik křižníků, zatímco na vnitřní, takzvané Mar Piccolo, další křižníky a část torpédoborců. Lehké křižníky a mnohé torpédoborce byly připoutány bok po boku u nábřeží, jako kdyby nezuřila válka. Hustota lodí dosahovala takové výše, že se při střelbě na nízko letící letouny musely vzájemně ostřelovat!
Velkolepý úder skromnými prostředky
Britové vyčlenili pro útok na nejsilnější italskou námořní základnu pouze skromné prostředky. Původně ho mělo provést třicet letounů Swordfish z letadlových lodí Illustrious a Eagle, avšak následkem havárie palubních letadel na lodi Eagle těsně před spuštěním akce zůstala tato loď v egyptské Alexandrii a pět jejích letounů převeleli na Illustrious, čímž se celkový počet letounů vyčleněných k úderu ztenčil na čtyřiadvacet.
Válečné lodě vyplouvají
Šestého listopadu vyplulo Středomořské loďstvo k realizaci operace „Judgment“ – náletu na Tarent. Velitel Středomořského loďstva admirál Andrew Browne Cunningham rozdělil své síly na tři skupiny: údernou pod velením kontradmirála Lystera, tvořenou letadlovou lodí Illustrious, mající 24 letounů Swordfish, 14 fulmarů a čtyři gladiatory, křižníky York a Gloucester a čtyřmi torpédoborci, krycí, složenou z vlajkové bitevní lodi admirála Cunninghama Warspite, bitevních lodí Valiant a Malaya a dvanácti torpédoborců, a diverzní pod velením viceadmirála Henryho Daniela Pridham-Wippella, skládající se z křižníků Orion, Ajax, australského Sydney a torpédoborců Nubian a Mohawk.
Až do 11. listopadu pluly všechny tři skupiny společně směrem na západ a přikrývaly konvoj mířící na Maltu, aby utajily pravý záměr operace. Podle britských předpokladů italské letectvo objevilo Cunninghamův svaz, jenže v Římě usoudili, že jde o běžný doprovod konvoje. Skoro zároveň vyrazil z Gibraltaru svaz tvořený bitevní lodí Barham a křižníky Berwick a Glasgow v doprovodu svazu H. Tato skupina vysadila na Maltě posily a dělostřelectvo a pak se spojila s Cunninghamovou eskadrou.
Odpoledne 11. listopadu se Středomořské loďstvo rozdělilo. Napřed se odpojila diverzní skupina, jež zamířila do Gibraltarského průlivu, zatímco úderná skupina změnila kurs k ostrovu Kefalonia, kde začala křižovat a chystat se k náletu. Admirál Cunningham s bitevními loděmi zaujal postavení mezi Tarentem a údernou skupinou, aby ji kryl před případným výpadem Italů. Illustrious pod velením námořního kapitána Denise Boyda vyslal několik letounů k průzkumu Tarentu. Na letadlovou loď dorazily z Malty fotografie přístavu pořízené letouny Maryland. Snímky potvrdily přítomnost šesti bitevních lodí, 14 křižníků a 27 torpédoborců a ukázaly přesné rozmístění lodí na kotvištích a u nábřeží, pozici síťových zátarasů a balónových přehrad.
Útok začíná!
Ve 20.40 h odstartovala z letadlové lodi Illustrious první vlna, složená z deseti swordfishů a dvou fulmarů pod velením korvetního kapitána K. Williamsona. Šest swordfishů neslo torpéda a čtyři letecké pumy. Fulmary měly za úkol osvětlovat cíle. O dvě hodiny později se bombardéry a osvětlovací letouny oddělily od torpédových a přeletěly nad Tarentem. Osvětlovací pumy vytvořily světelnou kulisu podél kotviště, proti níž vystupovaly siluety italských lodí. Bombardovací skupina provedla současně nálet na Mar Piccolo a zásobníky ropy, aby odvrátila pozornost od torpédových letounů, které obletěly přístav a zaútočily na kotvící lodě od západu. Protivzdušná obrana zahájila intenzívní palbu, avšak swordfishe se držely nízko nad hladinou, a palba tudíž byla neúčinná. Kapitán Williamson, letící v čele své skupiny, si za cíl zvolil nejjižnější z bitevních lodí, Conte di Cavour, a svrhl torpédo. Jeho letadlo však dostalo zásah a zřítilo se do moře, nicméně Williamson i jeho pozorovatel vyvázli bez zranění a padli do zajetí.
Druhá trojice swordfishů vypustila torpéda, jež zasáhla chloubu italského námořnictva – novou bitevní loď Littorio – na pravo- i levoboku. Zato čtyři letouny vyzbrojené pumami příliš neuspěly; nezasáhly zásobníky ropy, ale zato zapálily hangáry hydroplánů. Plameny ještě více osvětlily lodě na obou kotvištích. V noci 12. listopadu se již všechny letouny – pochopitelně kromě sestřeleného Williamsonova – vrátily na Illustrious.
Druhá vlna, jíž velel korvetní kapitán J. W. Hale, vzlétla půl hodiny po první, a jelikož se na třech letounech těsně před startem vyskytly poruchy, tvořilo ji pouhých pět torpédových, dvě bombardovací a dvě osvětlovací letadla, která přilétla nad Tarent o půlnoci a zaútočila podobným způsobem jako první vlna. Pumy tentokrát zásobníky ropy zasáhly. Rovněž útok bombardérů na lodě v Mar Piccolu slavil úspěch, neboť puma probila palubu křižníku Trento. Jiná zasáhla torpédoborec Libeccio.
To však nebylo nic proti zásahu bitevních lodí Caio Duilio a znovu Littorio dvěma torpédy, z nichž jedno nevybuchlo. Italská protivzdušná obrana sice pálila ostošest, ale sestřelila jenom jeden letoun; oba členové jeho osádky přišli o život. Ostatní stroje přistály na mateřské lodi. Poté se úderný svaz spojil s krycí skupinou a vyplul do Alexandrie.
Konvoj unikl o vlásek zkáze
V době, kdy probíhal letecký útok, vnikla diverzní skupina do Otrantského průlivu, kde narazila na italský konvoj čtyř lodí doprovázený torpédovkami, které konvoj poté, co se přiblížili Britové, „zmužile“ opustily. Křižníky potopily jednu nákladní loď a dvě poškodily. Viceadmirál Pridham-Wippell se vzdal záměru úplně zničit celý konvoj, neboť obdržel zprávu, i když později nepotvrzenou, že část italského loďstva z Brindisi hodlá v noci ostřelovat řecký ostrov Korfu.
Nevídaný úspěch
Zaskočení Italové následující den marně hledali britské loďstvo. Na průzkum totiž vysílali letadla jednotlivě. Jenom tři z nich zahlédla britské lodě, avšak stíhačky z letadlové lodě Illustrious je sestřelily dříve, než stačila vyslat zprávu.
Fotografie pořízené britskými průzkumnými letouny o několik dní později prokázaly, že bitevní loď Littorio, zasažená třemi torpédy, se hluboce ponořila a nepotopila se úplně jedině díky tomu, že pod ní byla malá hloubka. Bitevní loď Conte di Cavour se naplnila vodou a potopila tak, že z ní vyčnívaly pouze komíny a nástavby. Navíc utrpěla těžká poškození strojů, kotlů a vnitřního zařízení. Bitevní loď Caio Duilio sedla na dno se zatopenou přední částí. Oprava Littoria a Caia Duilia si vyžádala půl roku. Nejhůře dopadl Conte di Cavour, jejž po vyzdvižení odvlekli do terstských loděnic, avšak jeho opravu nikdy nedokončili, a tudíž do služby už nevstoupil, takže ho lze odepsat jako úplnou ztrátu. (Připomeňme, že v době vstupu Itálie do druhé světové války zaujímalo její válečné loďstvo třetí místo v Evropě a páté na světě – po britském, americkém, japonském a francouzském.)
Pouhopouhých jedenáct zastaralých a pomalých letounů, které vypustily jedenáct torpéd, dokázalo během hodiny vyřadit polovinu italských bitevních lodí (tři ze šesti) při ztrátě dvou letců a dvou strojů. Těžko bychom hledali paralelu, kdy někdo vybojoval tak skvělé vítězství za tak směšně nepatrnou cenu. Britové prokázali mistrovství a nesmírnou odvahu, když svrhávali torpéda ve vzdálenosti 400 až 1200 metrů od cíle leckdy jen z výšky deseti metrů nad hladinou moře a proti bubnové palbě protiletadlových zbraní.
Poučení a následky
Útok na vydatně chráněnou námořní základnu pomocí letounů z letadlové lodě představoval v dějinách námořních válek taktickou novinku a měl dalekosáhlé následky. Italské velení hned po náletu přemístilo zbylé bitevní lodě do Neapole a těžké křižníky do Mesiny. Britské Královské námořnictvo ovládlo centrální Středomoří a nemuselo se již bát přesily italských těžkých plavidel při konvojových akcích. Admirál Cunningham mohl v následujících týdnech dokonce odeslat bitevní lodě Ramillies a Malaya k posílení ochrany konvojů na Atlantiku, kde řádily německé ponorky.
Bravurně provedená operace poprvé demonstrovala obrovské možnosti letadlových lodí a odstartovala jejich široké využití při napadání základen a pobřežních objektů. Když dva měsíce po útoku na Tarent, v lednu 1941, přistoupil japonský admirál Isoroku Jamamoto k plánování daleko mohutnějšího leteckého úderu na americkou námořní základnu Pearl Harbor, vyžádal si od námořních atašé země vycházejícího slunce v Londýně a Římě veškeré podrobnosti provedení náletu. Německá Kriegsmarine začala zajišťovat kotviště svých těžkých lodí síťovými zátarasy, sahajícími až na dno, a posléze je ještě zdvojovala, poněvadž torpéda měla nástroje k prořezávání sítě.
Jediní, kdo se z náletu na Tarent vůbec nepoučili, byli lehkomyslní Američané, kteří své těžké lodě ponechali v Pearl Harboru bez protitorpédových sítí. Sedmého prosince 1941, v „den hanby“, jak ho nazval prezident Franklin Delano Roosevelt, dostali těžce za vyučenou.
