Sebeupálení byla velmi častá forma protestu proti společenským poměrům. U nás podobný čin spáchal Jan Palach či Jan Zajíc, v komunistickém Polsku vzplál účetní Ryszard Siwiec. Upozornění na problém za pomocí sebeobětování nebylo záležitostí pouze východního bloku, smutný trend zasáhl také Spojené státy. Kvůli válce ve Vietnamu se 2. listopadu 1965 zapálil Norman Morrison.
Narodil se 29. prosince 1933 v průmyslovém městě Erie, které leží u stejnojmenného jezera. Později se ale celá rodina přestěhovala do Baltimoru. Tam se Morrison přidal mezi kvakery, což je náboženská odnož křesťanství, která vyznává mír, rovnost a nenásilnost.
Šťastný otec tří dětí
Konflikt, na jehož konci byly sta tisíce mrtvých, vnímala americká společnost různě. Armáda Spojených států páchala na vietnamských civilistech málo pochopitelná zvěrstva. Pozadu však nezůstávaly ani jednotky Viet Congu, ty se pro změnu mstily na amerických vojácích. O celé válečné vřavě živě informovali novináři, protože se někteří z nich nacházeli v centru dění.
Ve Spojených státech četl svědectví žurnalistů i Norman Morrison a nenechávalo ho chladným. Mladík si po absolvování univerzity našel manželku a pracoval v místním kostele. Měl dvě dcery a jednoho syna. Je těžké dnes odhadovat, co vedlo jednatřicetiletého muže k tak strašnému činu, jako je sebeupálení.
Sebevražda pod okny ministra
Historici se shodují, že to mohla být zpráva o použití napalmu či novinový článek, který se věnoval tomu, jak Američané přepadli jednu z vietnamských vesnic. Tisk informoval i o zabitých dětech. Do toho všeho média přinášela zprávy o vietnamských buddhistech, kteří se protestně upalovali.
Ať tak či onak, Norman Morrison se rozhodl, že 2. listopadu vyrazí do hlavního města. Poobědval s manželkou a dětmi, poté vzal roční dceru Emily a odjel. Jeho žena o ničem nevěděla, protože šla odpoledne do práce. O všem ji informoval jeden z novinářů, zavolal jí okolo šesté večer a zeptal se, zda ví, co její manžel udělal.
Norman dorazil k budově Pentagonu, zvolil si vypovídající místo. Svůj čin spáchal nedaleko kanceláře tehdejšího ministra obrany Roberta McNamary. Těsně před vznícením položil na zem svou dceru Emily a políbil ji na tvář. Důvod, proč vzal dítě s sebou, není zcela zřejmý. Morrisonova manželka si myslí, že chtěl poukázat na to, jak válkou ve Vietnamu trpí i děti.
Emily, mé dítě…
Poté následoval rychlý sled událostí, Morrison se polil hořlavinou a zapálil se. Změnil se v hořící přízrak, který vydával šílené skřeky. Přestože pomoc přišla prakticky ihned, o několik hodin později na svá zranění zemřel. Americká veřejnost byla v šoku, protože se čin stal na jednom z nejrušnějších míst Spojených států.
Emily si nakonec musela vyzvednout otřesená maminka. Dítko nesla zabalené v armádním prostěradle, během toho musela odpovídat na otázky novinářů. Sebevraždu dlouho nechápala, přestože po sobě Morrison zanechal dopis na rozloučenou.
Smrt baltimorského kvakera sice neukončila válku ve Vietnamu, ale začalo se o ní živě diskutovat. Mnohem více byly slyšet hlasy, které chtěly stažení armády z asijské země. O týden později se dokonce v New Yorku upálil další muž, jednalo se o Rogera Allena LaPorta.
Morrisonův čin měl ohlas i ve Vietnamu. Několik dní po upálení věnoval spisovatel Tố Hữu Morrisonovi jednu ze svých básní, kterou v překladu nazval „Emily, mé dítě“. „Pojď se mnou, Emily,“ začíná celý opus. V roce 1999 dokonce Emily společně s matkou navštívily Vietnam a s básníkem se setkaly. Dodnes lze v zemi najít několik desítek ulic, které nesou jméno Normana Morrisona.
Jeho čin však v tehdejší době nezaznamenal odezvu, kterou požadoval, podobně jako tomu bylo u Jana Palacha.
