Nejznámější český vězeň, takové přízvisko se nejvíce hodí pro omilostněného Jiřího Kajínka, kterému se podařilo nemožné. Po obvinění ze dvou vražd seděl ve známé věznici Mírov, jež platila za zcela bezpečnou a z níž nebylo možné zmizet. Tento stav přestal platit 29. října 2000, kdy Kajínek za pomoci jednoho spoluvězně utekl. Na svobodě byl čtyřicet dní, poté si pro něj došla zásahová jednotka.
Kajínek dorazil do moravského vězení v roce 1998, kdy byl odsouzen za dvojnásobnou vraždu. Cílem se stal plzeňský podnikatel a jeho dva bodyguardi, přičemž třetí z celé skupiny mužů přežil a jeho výpověď byla pro případ stěžejní. Prakticky ihned, co Kajínek dorazil do věznice, začal spřádat plány na útěk. Měl za sebou bohaté zkušenosti, už dříve se pokusil utéct z Valdic.
Útěk jako z akčního filmu
Chtěl uspořádat hromadný útěk doživotně odsouzených vězňů, ale nesetkal se s úspěchem, a tak se rozhodl pro sólo akci. V té počítal s vrahem Martinem Vlasákem, jeho jméno je v celém příběhu velmi důležité. Kajínek začal hromadit vlasec, který mírovští vězni používali na výrobu žaluzií. Den D nastal právě 29. října.
Dozorci pustili Martina Vlasáka za Kajínkem, při vchodu do cely byl Vlasák zkontrolován. Měl u sebe pouze igelitovou tašku, ve které se nacházel ručník, ponožky a ovoce. Oba odsouzení si chtěli zahrát šachy, což se později ukázalo jako zástěrka. Vlasákův příchod je odhadován na dvanáctou hodinu, ve zhruba 18:40 bylo zjištěno, že Kajínek ve své cele není, byl už dvacet minut na útěku.
Vězeň společně s Vlasákem přepiloval mříže, poté hodil vlasec, s jehož pomocí umístil na hradby amatérsky sestrojenou kotvu. Na tu bylo přiděláno lano, po kterém se Kajínek spustil, následný příkop překonal a strážnému se ztratil. Ten samozřejmě vše zpozoroval, pomohli mu i někteří vězni, kteří Kajínkův útěk viděli a upozornili na něj. Samotný Vlasák se nakonec rozhodl neutéct, protože se údajně zalekl výstražné střelby strážných.
Šťastný Gross
Nemožné se stalo skutečným, z opevněného Mírova utekl vězeň, taková situace nastala naposledy v roce 1976. Kajínkovo zmizení vyžadovalo hlavně perfektní fyzickou zdatnost, což vězeň splňoval, byl ve výborné kondici. Deset minut po nahlášení útěku bylo zjištěno, o koho se jedná. Rozjela se celostátní pátrací akce, policie nasadila psy, všudypřítomné byly také kontroly.
Kajínek zamířil do Prahy, kde zkontaktoval Marii Černou, manželku „orlického vraha“ Ludvíka Černého. Ta v té době bydlela na sídlišti Velká Ohrada. Odsouzený u ní strávil přes čtyřicet dní, poté si pro něj došla zásahová jednotka. Celou republiku následně oběhly záběry, na kterých je nahý Kajínek. Toho policisté spoutali, poté jej obvázali prostěradlem.
Na dopadení vzpomínali i někteří obyvatelé sídliště. Překvapila je výška odsouzeného. Jiní uvedli, že jedna ze seniorek málem celou akci překazila. Lekla se totiž lana, na kterém se spouštěl jeden z členů zásahové jednotky. Po dopadení si oddychli také politici, pro které byla celá kauza velice palčivá.
Ještě téhož večera hovořil před budovou ministerstva vnitra Stanislav Gross. Mladý politik rozdával úsměvy a bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce. Následující osud Jiřího Kajínka je známý, vězeň se několikrát snažil o obnovu procesu, ta byla ale zamítnuta. Do celého případu se posléze vložil prezident Miloš Zeman, který 23. května 2017 udělil Kajínkovi milost.
