Ve minulém ohlédnutí přirovnalo Zpětné zrcátko události posledních dnů k pokusu o rozvrácení republiky. Chování politické lůzy – bez ohledu na barvu dresů – to jen potvrzuje.
Svazácký fracek nazve debilem premiéra, který si to nechá líbit. Těžko by hledal novou pilnou gramotnou vlezdozadku. Český Kaddáfí po rodinných kšeftech včas políbil prsten kmotra Faltiniho. Ten poté, co prodal dálnice, bez mrknutí oka má v nabídce VZP (čti Všechny Zdravotnické Prachy). Prodá ji pod zadkem premiérovi, který se nezmůže ani škytnout. Co na něj ví ten slizoun s tváří hochštaplera Felixe Krulla? Nemá smysl připomínat rozvařenou bramboru v mikině. Má cenu jen hadru ucpávajícího díru v lodi. Kdo sedí za pokladnou s vypínačem rozhrkaného kolotoče na štítě s nápisem Cirkus Vláda? Udavač a sirotek po masových vrazích. Bude prý nahrazen – jiným udavačem a sirotkem masových vrahů. Ale pokud máte pocit, že bylo líp, mýlíte se. Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, a každá vláda má takový národ, jaký potřebuje.
Prezident USA Woodrow Wilson v říjnu 1918 svými Čtrnácti body otevřel po letech zápasu českých vlastenců a politiků bránu ke svobodě, ale také k zodpovědnosti. Jeho slova byla přijata s nadšením, ale málokdo tušil, co tato dokořán otevřená brána přinese. Bylo to, jako když dáte dítěti do rukou sirky, aby si rozsvítilo.
Wilson svým prohlášením ukončil pokusy zúčastněných o budoucí řešení, ať to byly pokusy císaře Karla I. ukončit separátním mírem válku a věnovat se reformě říše či kroky různých frakcí českého národního odboje, často sledující cíle protichůdné. Roli hrály velmocenské zájmy spojenců i bolševismu, skrytého za slovy o sociální ochraně práv nemajetných. Připomeňme plíživou bolševizaci československých legií v Rusku či zrudnutí společnosti v Rakousku, Maďarsku a Německu od roku 1919. Pozadu nezůstane ani česká levice, dosud jen sledující dění. Jisti si nyní již bezpečností kroků, zakládají kryptobolševici 6. září 1918 Socialistickou radu s cílem ukrást Národnímu výboru československému vítězství. Proto Socialistická rada vyhlašuje na 14. října generální stávku jako protest proti válce a vývozu potravin. V několika městech dojde i k vyhlášení Československa, ale ostatní politické strany chápou, která bije, a kroky Socialistické rady odmítnou. Trio Masaryk, Beneš, Štefánik proto 14. října prohlásí Československou národní radu v Paříži za Prozatímní československou vládu s předsedou a ministrem financí Masarykem, ministrem zahraničí Benešem a ministrem války Štefánikem. O čtyři dny později adresuje vláda Wilsonovi tzv. Washingtonskou deklaraci, v níž vyhlašuje nezávislost i základní ústavní rysy republiky. Nic na tom už nezmění císařův manifest ze 16. října, v němž Karel I. vyhlásil federalizaci Rakouska, ani nóta hraběte Gyuly Andrássyho, ministra zahraničí, ze dne 27. října 1918, v níž deklaruje ochotu habsburské monarchie zahájit s Dohodou jednání o příměří. Zatímco politici nótě nevěnují pozornost, obyvatelstvo Prahy se po jejím zveřejnění v Národní politice začíná srocovat a odstraňovat symboly monarchie, neboť si nótu vyložilo jako rakouskou kapitulaci. V pouliční nástěnce Národní politiky na Václavském náměstí visí cedulka s jediným slovem: „Příměří!“ a nedbalým přípisem rukou „Podrobné zprávy vyvěsíme za chvíli“, čímž se nástěnka neliší od tabulek na dveřích hokynáře se slovy: „Přijdu hned!“
Situace se rychle ujímají ti, kteří nejsou v exilu či neodjeli do Ženevy na jednání obou křídel odboje, které tam bojují o rozhodující vliv a budoucí držení moci. Rodí se kult Muži 28. října, kteří se chopili moci ležící na ulici. Národ se učí nazpaměť jména Alois Rašín, Antonín Švehla, Jiří Stříbrný, František Soukup a Vavro Šrobár. Rašín zemře záhy po bolševickém atentátu, ostatní odstraní z politiky postupně zákulisní šíbr Beneš. Jediný, kdo politicky přežije, je Švehla. Alois Rašín dokáže přes noc sepsat Ústavu, která ruší šlechtické tituly a znárodňuje majetek šlechty i církve. To aby republika měla do začátku! Je zavedena i osmihodinová pracovní doba. To aby lid měl radost! Předsedou vlády je jmenován Karel Kramář. I jeho Beneš záhy odstraní.
Když je v Praze vyhlášena Československá republika, národ jásá, že zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí. Však to znáte! Dav se valí Václavským náměstím pln štěstí z nabyté svobody, ale vše se změní ve chvíli, kdy z cizáckého jha osvobození Čechoslováci zahlédnou na okraji chodníku muže s typickým židovským ksichtem. Nejen starého psa, ani mladý národ novým kouskům nenaučíš! Češi nezapomněli památky české panny Anežky Hrůzové! Obratem se nadšení davu mění v nenávist vůči Židákovi a schyluje se k lynči!
„Lidičky, nebijte mne, já nejsem Žid, já jsem Karel Hašler!“ volá ve snaze zachránit si život bard českého lidu a autor písní Hoši od Zborova, Legionáři jdou, Naše zlatá republika, Sibiřská stráž. Dav se promění zpět v národ, propuká v jásot a na ramenou odnese – před chvílí Židáka – nyní milovaného barda Hašlera až ke Zlaté kapličce. A už se z balkonu nese Národní třídou – včera ještě Ferdinandovou – zvučný umělcův hlas: „Ó, Němče, ode všech národů proklatý, dnes jest hodina pomsty, hodina odplaty!“
Řeknu vám, jedno oko nezůstalo suché! Kdo by to do toho kluka židáckýho řek, co?! Ach, ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká!
S rostoucí svobodou roste i fanatismus toho, co bývá dle potřeb politiků označováno jako národ, lid, dav, ulice či lůza. Politikům přijde vhod, když za ně jiní udělají špinavou práci. Tou bylo i vandalské stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze.
Rozbili jsme Rakousko-Uhersko, žalář národů, a máme svobodný český stát, vlastní právo, hranice a vůbec…! Pravda, víc než polovina obyvatel není české národnosti, ale to se poddá. Co na tom, že 21. října 1918, týden před vyhlášením Československa, učinili němečtí poslanci Říšské rady monarchie za německojazyčná území českou stranou s obavami očekávaný krok. Jako Provizorní národní shromáždění ve Vídni vyhlásí 12. listopadu provincie Deutschböhmen, Böhmerwaldgau, Sudetenland a Deutschmähren za nezávislé na vznikajícím Československu, naopak přičleněné k Německé republice, resp. Německému Rakousku. Je to stejně legální jako vyhlášení Československé republiky a stojí za povšimnutí, že v názvech území, která se odtrhla, jsou pojmy Böhmen i Mähren ponechány. Na české politické scéně je ale oheň na střeše, a když československá armáda sudetská území obsadí, je oheň na střechách nejen obrazně. Německé obyvatelstvo se odmítá podvolit, československá armáda zase povolit. Věci dojdou tak daleko, že řada měst je obsazena pod hrozbou dělostřeleckého bombardování a rebelové jsou odzbrojováni až pod hrozbou braní rukojmí z řad civilního obyvatelstva. Na účtu republiky je prvních dvacet mrtvých, když se střílí v Teplicích, Kadani, Mostě, Chebu a Kaplicích, stejně jako v Šumperku, Novém Jičíně a městech jižní Moravy.
Stát vzniklý na principu boje za právo národů na svobodu a sebeurčení popřel svou ideu již ve chvíli svého zrodu. A Češi dál utahují šrouby! Platí jen Československou republikou okolkované bankovky, což vede k totální devalvaci úspor bohaté, německy mluvící buržoazie. Jsou zadržovány transporty základních potravin a uhlí do okupovaných oblastí a schyluje se k fatálnímu střetu. Když česká strana nebere na vědomí ani prohlášení Národního shromáždění Německého Rakouska ve Vídni ze 4. března 1919, vypuká na území Sudet povstání. Krátce po poledni je ale vzpoura krvavě potlačena a výsledkem je osmapadesát mrtvých – z toho dvacet žen a dívek, osmdesátiletý stařec a tři kluci ve věku jedenáct, třináct a čtrnáct let! Politici ihned a dějepisci později postup vlády obhajují obavou o osud státu. Nemělo ale právo na stejné obavy i Rakousko v čase zapojení ve světovém válečném konfliktu?
Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že po vítězství nad Němci, jak Češi situaci na podzim 1918 vnímají, není jejich přístup k poraženým nijak velkorysý. Nejenže je striktně odmítnuto vytvoření autonomních jazykových území, ale nejsou dodrženy ani sliby a závazky o vnitřním uspořádání a charakteru ČSR, k nimž se republika zavázala v poválečných smlouvách z Ženevy, Paříže, Versailles, Velkého Trianonu a dalších. Děje se tak i v dalších dvaceti letech přes opakovaná doporučení, výzvy i verbální intervence spojenců. Postupně se z miláčka Dohody stává enfant terrible, s nímž si patroni nevědí rady.
Vše končí o pouhých dvacet let později. Jako vlny covidu-19 se vrací v historii naše chyby. Prý jen přímý pohled do očí vede k poznání pravdy. Nejvíce přímý pohled do vlastní tváře, dodává Zpětné zrcátko.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
