Covid se ke mně blížil pomalu, avšak neodvratně, jako hromadná výměna řidičských průkazů. Měsíce jsem jeho nárůst v populaci ignoroval, nedokázal jsem za ním spatřit život. Bylo to daleko a bylo to anonymní. Načež začali na Facebooku postovat svou zkušenost cizí lidi, pak přátelé a nakonec kamarádi. Nepřítel stanul před branami a netrvalo dlouho a našel si i mě v tom ohromném korporátním domě za notebookem v druhém patře. Statisticky vzato, logicky. Po měsících nekonečných debat, zda jde o chřipečku, nebo nemoc s nevratnými následky, začínalo být jasné, že verš Jana Buriana „někde je hlad a kurděje… a tady se nic neděje“ tentokrát platit nebude.
Táta — kytarista, hudební skladatel a učitel — zemřel loni, na minulý čtvrtek jsem uchystal celodenní seanci jeho přátel a kolegů z konzervatoře. Všech, co byli ochotni nahrát aspoň jednu jeho skladbu. Pro vzpomínku. Sraz měl být v nahrávacím studiu za Prahou, sejít se měli vesměs muzikanti v důchodovém věku. Ve středu v poledne přišla zpráva, že virus dorazil do redakce. Já bez příznaků, ale s obavou, že vystavím jazzovou elitu této země zákeřné nemoci, rozhodl se neriskovat. Zaplatil jsem kartou dva litry a v odběrovém centru v Revoluční třídě jsem si vybral čas návštěvy „13.06“. Rok vymření Přemyslovců byl černým žertem pro člověka, který se každý den sprchuje ledovou vodou a je si jist svou imunitou.
Do půlnoci měla přijít SMS s výsledkem.
Cestou z Vinohrad jsem šel přes nepřízeň počasí pěšky. Energicky jsem probíhal mezi kapkami deště, jako kluk z plakátu běžící vstříc světlé budoucnosti jsem byl opojen vlastní kondicí a říkal si, když jít na covid test, tak kdy jindy když ne dnes. Ti budou koukat!
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
