Sardajal má asi 500 obyvatel, 150 domů a 7 ulic, což z něj dělá jedno z největších měst v okolí. V 70. let mu dokonce přezdívali „Malá Čína“. Žijí zde Marijci, Rusové, Tataři a Udmurti. Místní sto dvacet let stará škola, kde se začalo vyučovat v roce 1884, vypadá na první pohled romanticky.
Dlouhá dřevěná budova se zelenými okenicemi a rustikálními zdobnými prvky je zapadaná sněhem jako v pohádce. Stopy lyží končí u vchodových dveří, za domem najdete obrovskou kupu uhlí a malé fotbalové hřiště. Dívenky jsou oděné do školních uniforem s vyšívanými límečky a rukávy. Většina z nich má copy. Fotografie Ponomareva působí jako dokumentace zdařilého filmového komparsu. Za poetickými fotografiemi se však skrývá krutá realita současného Ruska.
Sardajalská škola má děravou střechu, staré vybavení, které nedostačuje nárokům moderní výuky a prakticky žádný sportovní inventář. Dřevěná budova je téměř neustále nedostatečně vytopená. Chybí učebny, angličtina se učí v truhlářské dílně. Křídu a barvu do tiskárny kupují učitelé ze svého. Jak nedávno podotkl premiér Dmitrij Medvěděv: „Peníze nejsou. Držte se!“ (Денег нет, вы держитесь!).
Nad jednou z učeben visí nápis Škola – tvůj hlavní přístav a začátek všech začátků. Začátky jsou to pro sardajalské děti ve srovnání s dětmi žijícími na Západě skromné. Na otázku Ponomareva, jak tráví svůj volný čas, odpověděly, že na jaře a v létě jsou na hřišti nebo se chodí koupat a v zimě se navštěvují jeden u druhého.
O tom, zda jim relativní materiální nedostatek zajistí kvalitnější dětství než dětem zírajícím ve volném čase na obrazovku tabletu, by se dalo polemizovat, jisté však je, že ruský stát dlouhodobě selhává v zajištění základních standardů 21. století. Ze sardajalské školy by bylo krásné muzeum, jako místo pro výuku dětí měla přestat sloužit už před desetiletími.
