Sto dvacet let stará škola v Marijsku: krutá realita současného Ruska na poetických fotografiích

Johana Kudrnová19. ledna 2017 • 17:30

foto: Birdinflight.com / Oleg Ponomarev

Ze sardejalské školy by bylo krásné muzeum, jako místo pro výuku dětí však není úplně dostačující.

Marijsko (republika Marij El) leží v evropské části Ruska, přesto se zdá, že se zde čas zastavil. Do Moskvy to sice není tak daleko jako z odlehlých částí Sibiře, prostředků na povznesení životní úrovně sem ale doputuje stejně málo. Fotograf Oleg Ponomarev se vydal do staré pohanské vesnice Sardejal na hranicích s Tatarstánem, aby zdokumentoval příběh sto dvacet let staré školy, kde dodnes probíhá výuka.

Sardajal má asi 500 obyvatel, 150 domů a 7 ulic, což z něj dělá jedno z největších měst v okolí. V 70. let mu dokonce přezdívali „Malá Čína“. Žijí zde Marijci, Rusové, Tataři a Udmurti. Místní sto dvacet let stará škola, kde se začalo vyučovat v roce 1884, vypadá na první pohled romanticky.

Dlouhá dřevěná budova se zelenými okenicemi a rustikálními zdobnými prvky je zapadaná sněhem jako v pohádce. Stopy lyží končí u vchodových dveří, za domem najdete obrovskou kupu uhlí a malé fotbalové hřiště. Dívenky jsou oděné do školních uniforem s vyšívanými límečky a rukávy. Většina z nich má copy. Fotografie Ponomareva působí jako dokumentace zdařilého filmového komparsu. Za poetickými fotografiemi se však skrývá krutá realita současného Ruska.

Martin Mrázek 17. ledna 2017 • 14:36

Děti opuštěné kvůli tradici: V Indii stále přežívá starobylý zvyk

Sardajalská škola má děravou střechu, staré vybavení, které nedostačuje nárokům moderní výuky a prakticky žádný sportovní inventář. Dřevěná budova je téměř neustále nedostatečně vytopená. Chybí učebny, angličtina se učí v truhlářské dílně. Křídu a barvu do tiskárny kupují učitelé ze svého. Jak nedávno podotkl premiér Dmitrij Medvěděv: „Peníze nejsou. Držte se!“ (Денег нет, вы держитесь!).

Nad jednou z učeben visí nápis Škola – tvůj hlavní přístav a začátek všech začátků. Začátky jsou to pro sardajalské děti ve srovnání s dětmi žijícími na Západě skromné. Na otázku Ponomareva, jak tráví svůj volný čas, odpověděly, že na jaře a v létě jsou na hřišti nebo se chodí koupat a v zimě se navštěvují jeden u druhého.

O tom, zda jim relativní materiální nedostatek zajistí kvalitnější dětství než dětem zírajícím ve volném čase na obrazovku tabletu, by se dalo polemizovat, jisté však je, že ruský stát dlouhodobě selhává v zajištění základních standardů 21. století. Ze sardajalské školy by bylo krásné muzeum, jako místo pro výuku dětí měla přestat sloužit už před desetiletími.