Předání nabídek francouzské EdF a korejské KHNP na stavbu až čtyř jaderných bloků a zároveň schválení státní pomoci s financováním výstavby pátého jaderného bloku v Dukovanech den před 1. májem je zásadním momentem v návratu jaderného programu do Česka. Pravděpodobnost, že by plánovanou výstavbu nové jaderné elektrárny ještě opět, stejně jako opakovaně v minulosti něco zastavilo, je v tento moment minimální.
Co to bude stát, se sice dozvíme nejspíše až někdy v červnu letošního roku a cena za blok bude asi vyšší, než kdysi před třemi lety odhadovaných 160 miliard, ale určitě to bude mnohem méně, než osm set či více miliard, na což vychází aktuálně stavěná britská jaderka Hinkley Point, kde se Francouzům skutečně nedaří a původní cena stále roste a termíny se prodlužují. To Korejci se mohou pochlubit čerstvě dostavěnými čtyřmi bloky elektrárny Barak ve Spojených arabských emirátech, kde dodrželi jak termín, tak rozpočet. I když za sebou mají i horší zkušenosti. Přes častou favorizaci Francouzů jako vlivné evropské země jsou v řadě médií a u odborníků šance otevřené.
Konečný výběr přitom bude zřejmě tím snazším, co vládu ve spouštění jaderného programu ještě čeká. Především tendr je vypsán jen na jeden blok v elektrárně Dukovany a vypisovala ho společnost JEDU II, speciálně zřízená dceřiná akciovka ČEZ. A vláda chce stavět nyní minimálně dva bloky v Dukovanech a možná dva další v Temelíně. Jak uzavřít dohody tak, aby ten, co prohraje, nemohl kontrakt napadnout u soudu a zdržovat či přímo zmařit výstavbu? S tím se vláda dosud nepochlubila. Dceřiná společnost ČEZ přitom více než jeden blok stavět nemůže, protože bude stavět na úvěr a jeho výše je na hraně toho, aby celý ČEZ nebyl předlužený a zachoval si vlastní schopnost financování. Stavitelem a majitelem nových bloků tak bude muset být stát. Buď si koupí JEDU II od ČEZ, nebo vytvoří vlastní společnost, nebo vykoupí třicet procent minoritních akcionářů ČEZ, do čehož se mu evidentně nechce. Ale nějaké rozhodnutí už udělat musí.
Potom také musí stát někde sehnat ty peníze. Buď přímo ze státních dluhopisů, nebo vytvoří nějaký jaderný fond, do nějž kromě půjček potečou třeba také dividendy ze státních firem, nebo jiné peníze. A je třeba počítat s tím, že pokud budou jaderné bloky vyrábět dráž, než bude cena na trhu, budou tvořit ztrátu, kterou zaplatí daňový poplatník. A mohou to být i stovky miliard. Ale zrovna tak mohou přinášet zisk. To je to riziko, které na sebe soukromá firma vzít nemůže.
Jak to bude v reálu za dvacet let, je věštecká úloha, ale každopádně návratnost jaderné investice bude klesat s tím, jak masivní podporu budou míst solární a větrné elektrárny, které pokud jich bude příliš, v době příznivého počasí budou dodávat na trh zadarmo či za záporné ceny a zhoršovat ekonomiku dalších výrobců. A pružně řídit výkon jaderných elektráren sice v omezeném měřítku lze, ale zdaleka ne tak, aby vykrývaly dodávky závislé na změnách počasí.
A do toho musíme počítat s tím, že naše spotřeba energie kvůli elektrifikaci vytápění a dopravy podstatně stoupne z dnešních zhruba 60 terawatthodin na sto a více Twh, a vlastně pořád nevíme, kde to vezmeme. Kolik toho kdy budeme schopni vyrobit, netušíme, ale stačit to asi nebude a máme čím dál větší jistotu, že v kritických okamžicích to nebude odkud dovést. S Green dealem to už prostě jinak být nemůže. Takže ty jaderky z hlediska bezpečnosti nutně potřebujeme a možná i víc než ty čtyři bloky. ČEZ se proto také chystá na další tři tisíce megawattů výkonu v malých modulárních jaderných reaktorech. Každopádně od vlády by to chtělo včas nastavit energetický mix zdrojů tak, aby ve finále nebyla energie ještě o dost dražší než tak jak to být musí.
