Kdyby se mě někdo zeptal, co mi symbolizovalo začátek 90. let, asi bych řekl tři věci: anarchistická svoboda po pádu předchozího režimu, malá privatizace a každodenní „obrazové komentáře“ Vladimíra Jiránka v Lidových novinách. Od jeho smrti dnes uplynulo 10 let.
Poznal jsem tehdy jen dva lidi, jejichž komentáře měly takový vliv, že z nich někteří politici nejen šíleli, ale jejich argumenty měnily agendu vlády, projednávané zákony a celkovou atmosféru v politickém světě. První byl ekonomický analytik Karel Kříž, o němž exministr Zieleniec tvrdíval, že je sedmnáctým členem vlády. Druhý byl právě Vladimír Jiránek.
Pár čárek
Na rozdíl od klasického novináře, který pracuje s desítkami slov, měl Jiránek k dispozici jen několik čar a podvětu. O to ničivější bylo vyznění, když například popisoval bezvýchodnost státoprávních jednání mezi českou, Pithartovou a slovenskou, Mečiarovou vládou, která pravidelně končila v bludném kruhu nereálných přání a zavádějících výstupů z tiskových konferencí. Jiránek to několika obrázky naprosto demaskoval, takže byl z nejvyšších míst obviňován z rozbíjení Československa.
Přitom stačilo tak málo – trocha odvahy, schopnost nakreslit povadlého premiéra Pitharta, který si lže sám sobě, a obrátit vyznění jeho věty (místo Tak jsme dosáhli pěkného konsensu Jiránkovo: Tak jsme dosáhli pěkného nonsensu). Ničivost podobných věcí byla i v tom, že základem Jiránkových kreseb a vyjádření byla laskavá ironie. Co proti tomu chcete dělat?
V roce 1997, čtrnáct dní před pádem druhé Klausovy vlády, popsal tradiční manévrování lidovců obrázkem Josefa Luxe a slovy: Renomovaní historici soudí, že lidovci byli vždycky svině. Není to pravda. Jsou až teď. Předseda lidovců v reakci na to svolal tiskovku, vyhrožoval Jiránkovi trestním stíháním a vyděšená redakce MF Dnes se politikovi pokorně omluvila. Nedlouho poté všichni pochopili, o co šlo – jeho obrázek totiž zpochybnil supermoralistický příběh, který už měl Josef Lux připraven jako záminku pro vystoupení z vlády. Jiránek: čárkami proti realitě Minulý týden zemřel dlouholetý karikaturista a spolupracovník Reflexu Vladimír Jiránek Kdyby se mě někdo zeptal, co mi symbolizovalo začátek 90. let, asi bych řekl tři věci: anarchistická svoboda po pádu předchozího režimu, malá privatizace a každodenní „obrazové komentáře“ Vladimíra Jiránka v Lidových novinách.
Málo se ví, že ostrost pohledu na tradiční lidoveckou politiku získal Jiránek od dlouholetého politického vězně (a otce své druhé manželky Evy) Josefa Jedličky. Tento katolický filozof, překladatel a publicista začínal v lidoveckém tisku, později psal projevy pro předsedu Šrámka a nakonec byl nemilosrdným kritikem jejich politiky ve stylu „neříkám ani tak, ani tak, hlavně být při tom“.
Ročník 1938
Určující pro způsob Jiránkova myšlení byl rok narození (1938). Už jako desetiletý chlapec poznal skutečnou destrukci hodnot po komunistickém převratu, bolestně nesl, jak mizí ze školy jeden populární učitel za druhým a komunisté ruší jeho oblíbenou skautskou organizaci.
Idea návratu ke „zlatému věku“ před únorem 1948 pak prostupuje celou jeho tvorbu, přestože až do devadesátých let nemohl kvůli cenzuře kreslit konkrétní portréty politiků.
Vyhnul se tomu tím, že si našel společenské typy, skrze něž komentoval svět. V sedmdesátých letech to byl obtloustlý „jézéďák jako symbol konzumního komunismu, jenž nerozumí ani přírodě, ani tradicím. O desetiletí později vstupuje na scénu „bufeťák“, muž stojící u umakartového bufetového stolu, který glosuje svět za sklem. Je to tak trochu oběť i produkt sy stému. Nositelem staré vzdělanosti byl naopak psycholog, jenž se nápadně podobá Sigmundu Freudovi, pronášející nadčasová moudra. Nenapodobitelní byli rovněž mluvící (a milující se) medvědi, králíci, srnci, sloni a Indiáni, pochopitelně. Teprve po listopadu 1989 přišly na řadu konkrétní lidské tváře.
V Reflexu
Vladimír Jiránek se zapsal i do historie našeho časopisu. Od podzimu 1998 do jara 2009 kreslil každý týden jeden „obrazový komentář“.
Je zajímavé sledovat jeho tematický posun, který kopíruje nálady ve společnosti. Nejdříve se vyjadřoval přímo k politickým otázkám. Postupně stále více a více přechází k univerzálním typům.
Na jeho obranu: na rozdíl od devadesátých let se střídají vlády jedna za druhou, ministra dopravy nebo zdravotnictví nestačíte už ani zaregistrovat (natož vystihnout výraz jeho obličeje) a už po skandálu odchází, takže se stárnoucí kreslíř víc stáhl do filozofičtější polohy.
Současně oživil svou práci na dětských seriálech o králících a nesmrtelných kuťácích, známých jako Pat a Mat.
Při jednom z posledních setkání jsem mu řekl, ať ještě nakreslí portrét určitého politika, že je to jen pár čárek. On se pouze usmál a odvětil, že on se k pár čárkám musí propracovat přes houštinu čárek. Tím nejlépe defi noval svoje kreslení, které nám všem bude moc chybět.
