Operní porno: Film Il Boemo rafinovaně pracuje s diváckou slastí

Video placeholder
Trailer k filmu Il Boemo | Zdroj: Pilot Film
Il Boemo. (2022)
Il Boemo. (2022)
Il Boemo. (2022)
Il Boemo. (2022)
Il Boemo. (2022)
Il Boemo. (2022)
Il Boemo. (2022)
Il Boemo. (2022)
11 Fotogalerie
Vojtěch Rynda
Diskuze (0)

Čtěte Reflex v Googlu přednostně

Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.

Preferujte nás Sledujte nás

Ve filmu Il Boemo se taky štědře souloží, ale o to teď nejde. Životopisné drama o skladateli českého původu Josefu Myslivečkovi (1737–1781) hlavně rafinovaně pracuje s diváckou slastí a kontrastem vysokého umění s „mrzkou“ tělesností.

Scenárista a režisér Petr Václav vypráví zdánlivě konvenčním způsobem příběh mlynářského synka, který odcestoval do Itálie, aby se stal hudební hvězdou. Začínáme od hořkého konce, smrti na pohlavně přenosnou chorobu, a pak sledujeme Myslivečkův kariérní růst. Mladý muž stoupá po profesním i společenském žebříčku nejen díky zručnému komponování, ale i skrze uspokojování potřeb svých podporovatelek.

Václav však neustále přibližuje a oddaluje divácké uspokojení tím, jak publikum v jeho očekávání střídavě naplňuje a podvádí, jak pracuje s konvencemi biografického žánru, jak nespolehlivým vypravěčem bývá – oproti Myslivečkovi, který se prostě snaží dát všem to, co od něj chtějí a co je pro něj výhodné. Když se nicméně Václav rozhodne divákovy touhy ukojit, je to audiovizuální orgasmus. Nejlepším příkladem budiž scéna, v níž má Mysliveček se svou novou operou triumfovat v Nea­poli, ale vrtkavá diva Caterina Gabrielli nechce nastoupit na klíčovou árii. Představení běží, vteřiny utíkají, nervy jsou napjaté jako špagáty, úhly kamery a střihy krájejí napětí jako břitva: dá to ta Káča, nebo ne? A když Gabrielli konečně přijde na scénu, utrhne hlasem střechu operního domu i kina.

Il Boemo árie snímá ve velkých detailech. Spolu s božskou hudbou tak vnímáme i zpocená podpaží a rozteklé šminky, všechno to pozemské a „nízké“, bez kterého by ale žádná umělecká transcendence nebyla. „Vysoká“ společnost se nad kumštýře povyšuje, o pěvkyních mluví jako o „courách“ a při představeních bezostyšně žere… Nejdřív tělo, potom duše. Platí to dnes a platilo to i v dobách, z nichž se nám dochovalo právě hlavně to duševní dědictví, a které proto máme tendenci si idealizovat.

Začít diskuzi

Články z jiných titulů