Ve filmu Il Boemo se taky štědře souloží, ale o to teď nejde. Životopisné drama o skladateli českého původu Josefu Myslivečkovi (1737–1781) hlavně rafinovaně pracuje s diváckou slastí a kontrastem vysokého umění s „mrzkou“ tělesností.
Scenárista a režisér Petr Václav vypráví zdánlivě konvenčním způsobem příběh mlynářského synka, který odcestoval do Itálie, aby se stal hudební hvězdou. Začínáme od hořkého konce, smrti na pohlavně přenosnou chorobu, a pak sledujeme Myslivečkův kariérní růst. Mladý muž stoupá po profesním i společenském žebříčku nejen díky zručnému komponování, ale i skrze uspokojování potřeb svých podporovatelek.
Václav však neustále přibližuje a oddaluje divácké uspokojení tím, jak publikum v jeho očekávání střídavě naplňuje a podvádí, jak pracuje s konvencemi biografického žánru, jak nespolehlivým vypravěčem bývá – oproti Myslivečkovi, který se prostě snaží dát všem to, co od něj chtějí a co je pro něj výhodné. Když se nicméně Václav rozhodne divákovy touhy ukojit, je to audiovizuální orgasmus. Nejlepším příkladem budiž scéna, v níž má Mysliveček se svou novou operou triumfovat v Neapoli, ale vrtkavá diva Caterina Gabrielli nechce nastoupit na klíčovou árii. Představení běží, vteřiny utíkají, nervy jsou napjaté jako špagáty, úhly kamery a střihy krájejí napětí jako břitva: dá to ta Káča, nebo ne? A když Gabrielli konečně přijde na scénu, utrhne hlasem střechu operního domu i kina.
Il Boemo árie snímá ve velkých detailech. Spolu s božskou hudbou tak vnímáme i zpocená podpaží a rozteklé šminky, všechno to pozemské a „nízké“, bez kterého by ale žádná umělecká transcendence nebyla. „Vysoká“ společnost se nad kumštýře povyšuje, o pěvkyních mluví jako o „courách“ a při představeních bezostyšně žere… Nejdřív tělo, potom duše. Platí to dnes a platilo to i v dobách, z nichž se nám dochovalo právě hlavně to duševní dědictví, a které proto máme tendenci si idealizovat.
