Do českých kin vstoupil americký film Midway, u nás uváděný pod názvem Bitva u Midway. Distributor zřejmě správně předpokládá, že znalosti historie druhé světové války u českého publika nejsou nic moc, natož pak znalosti války v Pacifiku. Z recenzí našich profesionálních filmových kritiků pak opět většinou plyne jejich neznalost historie, létání a vzorců chování amerických vojáků a obecně Američanů, pokud mají pocit, že někdo ohrožuje jejich zem a ještě se přitom chová pěkně podle.
Ano, je to americký film, je o Američanech a věnuje se jednomu z nejslavnějších a nejméně pravděpodobných vítězství amerického námořnictva v dosavadní historii. Takže můžete očekávat trochu patosu, trochu vlastenectví a velké množství amerických vlajek. Mimochodem, co bych za to dal, vidět něco podobného v nějakém českém filmu. Pro naši filmografii posledních desetiletí je ideálním hrdinou nějaký zoufalý lůzr, pokud ne rovnou úplný idiot, téměř ve sto procentech případů ztvárněný Pavlem Liškou. Každopádně pokud jste byli schopni ukoukat červené knihovny typu Pearl Harbor nebo Tmavomodrý svět, tak Midway vás může jen mile překvapit.
Se svojí recenzí začnu od konce, je to film, na který rozhodně stojí za to jít, i když to bude asi jen jednou. Jeho děj téměř věrně popisuje začátek války v Pacifiku, počínaje napadením Pearl Harboru, přes Doolittleův nálet na Tokio, stručné zmínění bitvy v Korálovém moři až po samotnou bitvu o atol Midway a s ním spojený japonský plán na zničení jádra amerického námořnictva v Tichomoří, což naštěstí dopadlo přesně naopak, a tím, kdo teprve podruhé od začátku bojů na jižní polokouli okusil chuť porážky, bylo japonské císařské námořnictvo.
Pro člověka, který o bojích na tomto bojišti nic neví, je to ideální příležitost doplnit si znalosti. V tomto směru tvůrci pojali řadu dialogů vysloveně edukativně. Divák se tak může brzy dopracovat pocitu, že se řada amerických letců a námořníků dozvěděla o tom, co se děje, co je cílem a s kým mají kooperovat až v průběhu operací. Některé postavy jsou kvůli tomu i dost „užvaněné“. Ale dá se na to zvyknout a pro lidi, kteří nežijí historií válek, je to nezbytné.
Co mě na filmu asi mrzelo nejvíc, jsou stále nerealistické modely letadel, které pak shazují i některé extrémní manévry, které ale zejména piloti střemhlavých bombardérů v té nejvyšší nouzi skutečně použili. Na jednu stranu se počítačové modely letadel posouvají stále dopředu a ve filmu Midway je občas obtížné rozlišit skutečná letadla od těch počítačových. Na stranu druhou nesmyslné prolétávání Japonců v těsných mezerách mezi kotvícími americkými loděmi či v ulicích Honolulu nebo naopak nesmyslně nízké vybírání střemhlavých letů Američanů, a to včetně škrtání o vodu, po kterém nereálně pokračují v letu, tyto zázraky techniky zbytečně shazují.
Reálné létání má k tomu počítačovému skutečně hodně daleko. Pokud bych měl hledat, co filmu vytknout, budou to spíš detaily. Například chování některých amerických podřízených ke svým nadřízeným je spíš jak vystřižené z dnešní doby než z počátku čtyřicátých let minulého století. Admirál Isoroku Jamamoto v žádném případě nebyl taková holubice míru, jak je zde líčen, a Japonsko nebylo do války dotlačeno, protože mu západní svět nepřál, ale protože pochopil, že Japonci stále a znovu porušují jakékoliv dohody.
Pokud mám jmenovat nedostatky letecké, tak kromě již zmíněných nerealistických letových vlastností nasazených letadel, které vás budou pronásledovat celým filmem, jsou to skutečně detaily. Například v celém filmu nejsou k vidění američtí stíhači, přitom jejich role v bitvě o Midway byla nezanedbatelná. Piloti stíhacích Brewsterů Buffalo se tragicky obětovali při obraně ostrovů, naopak jejich kolegové z palub letadlových lodí se v kokpitech Grummanů Wildcat znatelně podíleli na obraně obou amerických operačních svazů. Bombardéry Martin B 26 Marauder během bitvy neútočily na japonské lodě z horizontálního letu pumami, ale všechny čtyři nasazené kusy nesly torpéda. K situaci, kdy jeden z mechaniků (nikoliv palubní střelec) ostřeloval útočící Japonce ze střeliště jednoho z bombardérů zaparkovaných na palubě letadlové lodi, nedošlo za bitvy o Midway, ale až o rok později a v jiné bitvě. Navíc z toho bohužel nevyvázl nezraněn jako v tomto filmu, ale jeho hrdinství bylo vykoupeno jeho životem.
Vysloveně asi mou hnidopišskou obsesí je komentář ke skutečnosti, že jeden z džípů na Havaji měl na své plachtě označení CAUTION LEFT HAND DRIVE. Tedy upozornění aplikované na americkou techniku tam, kde se standardně jezdilo obráceně, ve Velké Británii. Že by to Američané psali na auta na Havaji kvůli Japoncům, silně pochybuji. Je pravda, že někteří z hlavních hrdinů působí občas „koženě“, občas příliš čítankově. Ale pokud mohu soudit ze své zkušenosti s americkými vojáky v Iráku před pár lety, i ze svých setkání s veterány druhé světové války, oni takoví prostě byli a stále jsou.
Naopak film překvapil v řadě oblastí. Herci jsou skutečně hodně podobní svým vzorům. Za mě snad největším pozitivním překvapením byl admirál Chester Nimitz v podání Woodyho Harrelsona. Po celý film je patrná velká snaha tvůrců o dobovou věrnost jak techniky, tak i interiérů a exteriérů. Na dnešní dobu možná až odvážně se zde nefalšuje historie přítomností různých etnických menšin na místech, kde za války prostě nesloužily. Jsou zde připomínány i „malé“ události, které jsou často opomíjeny. Například příběh praporčíka George Gaye, jediného přeživšího letce z celé skupiny torpédových letounů VT 8 z letadlové lodi Hornet. Nejenže přežil masakr patnácti útočících Devastatorů, ale i následné nouzové přistání, ostřelování Japonci a vůbec celou bitvu, kterou sledoval z bezprostřední blízkosti, a nakonec byl druhý den zachráněn průzkumnou Catalinou. Samotná záchrana už ale ve filmu zachycena nebyla.
Za sebe bych rád vyzdvihl dva momenty, které stojí za zmínku, přestože o výsledku bitvy o Midway nerozhodly. Tou první je připomenutí slavného amerického filmaře Johna Forda. V roce 1942 mu již bylo téměř padesát let a patřil mezi velké hollywoodské celebrity, přesto dobrovolně vstoupil do řad námořnictva a osobně se účastnil natáčení bitvy o Midway. Tedy bitvy, kde se obecně očekávala ztráta tohoto ostrova a mužů, kteří ho bránili. O tom, že scéna, kdy zuřivě natáčí i během japonského útoku, není smyšlená, svědčí i naštěstí zachované záběry z jeho skvělého dokumentu The Battle of Midway. Výbuchy nejsou prací filmových trikařů, ale japonských útočníků. Mimochodem, tenhle dokument i přes jistou dobovou poplatnost stále stojí za zhlédnutí.
Tím druhým momentem je připomenutí japonské brutality jak vůči spojencům, tak civilistům. Vražda amerického letce po jeho „záchraně“ japonským torpédoborcem, je jen předehrou k připomenutí faktu, že vojáci jeho japonského císařského veličenstva brutálně zmasakrovali desítky tisíc nevinných čínských civilistů, a to jen proto, že žili na území, kde nouzově přistáli Doolittlovi muži po svém náletu na Japonsko. O japonských zvěrstvech na civilistech všude, kde Japonci prošli, se obecně nemluví, zato naši pokrokoví komentátoři každoročně neopomenou ronit krokodýlí slzy nad ztrátami agresora při bombardování Tokia, Hirošimy či Nagasaki.
Film si užijte, a pokud chcete vědět víc, mohu na dlouhé zimní večery jen doporučit jak původní film Midway z roku 1976, tak knihu stejného názvu od japonských účastníků bitvy Micuo Fučidy a Masatake Okumiy nebo možná ještě lépe Pacifik v plamenech, kde legendární český historik Miloš Hubáček shrnuje právě to období války v Tichomoří, které zachycuje i recenzovaný film.
