Marek Stoniš: Ohledně komunismu a svobody v naší zemi jsem byl naivní | Reflex.cz
nahoru

Marek Stoniš: Ohledně komunismu a svobody v naší zemi jsem byl naivní

Marek Stoniš14. listopadu 2019 • 06:00
Ilustrační kresba
Ilustrační kresba
• foto: 

Dva poslední roky řádění reálného socialismu v naší krásné zemi jsem strávil coby dělník, konkrétně vozdozorce, ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda v Ostravě.

Mým pracovištěm bylo hradlo uprostřed bludiště kolejí, ke kterému jsem pravidelně vyrážel ke kontrole vagónů, jimiž se na vysoké pece z dálného Sovětského svazu dovážela ruda. Protože už bolševik ztrácel dech a oceli a železa nebylo tolik třeba, měl jsem v práci dost času. A tak jsem četl. A nechal číst náčelníkovi (vyloučený komunista – osmašedesátník) a dvěma posunovačům (kariérní komunisti) samizdatové Lidové noviny, někdy i politicky o dost radikálnější Sport. Zkoušel jsem to i se strojvedoucím, ale s ním to nemělo valného smyslu. Alkoholik, jenž se dokázal zmatlat i ze sedmistupňového piva, které tehdy prodávali v kantýně. Ale mnohatunovou lokomotivu dokázal i po patnácti sedmičkách uřídit bez vážnější katastrofy.

Byl jsem (možná) mladicky ­naivní. Měl jsem totiž za to, že i tyto lidi dokážu prostřednictvím ilegálních tiskovin aspoň trochu přesvědčit o zločinné povaze komunistického režimu. Nepřesvědčil jsem je samozřejmě o ničem; snili hlavně o tom, že si koupí Škodu Favorit, a místo diskusí o politických procesech a zločinech komunistů raději hráli kostky nebo mariáš. Zvláště posunovačům ovšem slouží ke cti, že mě nikdy za šíření protisocialistických tiskovin neudali. Přitom mohli. A dokonce mi i pomáhali. Třeba když při posunování vykolejil vagón, nakolejili ho zpátky místo mě, přestože jsem tuto činnost měl v pracovní náplni já.

Z Vítkovických železáren Klementa Gottwalda jsem odešel asi týden po 17. listopadu 1989. S kamarády podvratníky jsme se vydali cestou profesionální novinařiny. Když už jsme mohli, mysleli jsme si, že slovem dokonáme to, po čem jsme celý svůj krátký život toužili: vymést bolševika a bolševismus z této země, a to do posledního zbytku. Otevřené hranice, nové možnosti, trh, konkurence, svoboda včetně svobodných médií. Není možné, aby tváří v tvář tomuto návalu svobody odolal a byl i nadále schopen věřit komunismu, případně nějakým jeho parodickým odnožím v podobě třetích cest. Byl jsem naivní. Po třiceti letech od těch časů nám vládne estébák s vládní většinou postavenou na komunistech. Dokonce takových těch echtovních, o nichž jsem byl přesvědčen, že zmizí z našeho života i politické mapy do tří čtyř let od listopadu 1989.

A se svobodou jako takovou jsou také potíže. Takové to hnusné podlé svazáctví z konce osmdesátých let je zpět. Stát si prostřednictvím roztodivně bohulibých neziskovek, „elfů“ a obskurních organizací buduje armádu novodobých udavačů a strážců politickokorektní čistoty jediného správného názoru. Moderní –ismy se stávají nedotknutelnými, kdo vybočí, zapochybuje nebo, nedej bože, veřejně utrousí nekorektní vtip, je ostrakizován, vylučován ze slušné společnosti, v některých případech dokonce zván k „vysvětlení“ na policejní služebnu. A řádně onálepkován. Novodobým Koniášům paradoxně asistují i moderní sociální platformy typu Facebook, o kterých jsem si původně myslel, že budou sloužit k nekonečnému šíření svobodných informací a názorů. ­Naopak. Byl jsem naivní. Ale nestěžuju si.

Text vyšel jako editorial nováho tištěného Reflexu >>>

Reflex 46/2019





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější